pozn. Kataríny:

Carlo Carretto píše slohem neteologickým, pro všechny lidi srozumitelným. Je to určitě dáno i tím, že vychází z vlastních zkušeností, náboženskou teorii Carlo Carretto proměňuje v praxi. Je otevřený. Jeho pasáže jsou tak podmanivé v tom dobrém slova smyslu, že se nemohu od jeho knížky odtrhnout, zejména od kapitoly o Zlu. Jeho slova zasahují přímo podstatu. Ve své knize se zaměřuje na dvě hlavní kapitoly: Zkušenost s Bohem a Zkušenost s církví, kde oběma tématům věnuje další podkapitoly.

 UKÁZKA PASÁŽÍ Z KAPITOLY  ( z tématu Zkušenost s Bohem): ZLO

"Kdybychom mohli zůstat navždy dětmi, dětmi v duchu, bylo by vše jednodušší a víra v Boha by se v nás rozvíjela tak přirozeně, jako se rozvíjí strom, v jehož semeni je již od počátku zakódována celá jeho dlouhá budoucnost. Protože - a to mějmě neustále na paměti - je-li těžké věřit, nevěřit je ještě těžší. Tváří v tvář ohromnému vesmíru totiž není snadné uniknout otázkám, které na tebe dotírají, jedinou lacinou větou "nevěřím" a bez uspokojivé odpovědi si zachovat klid před strašnou logikou viditelného světa. Ať se mi to líbí nebo, tváří v tvář skutečnosti musím hledat hodnověrnou odpověď, která uspokojí mou žízeň po poznání. Skutečnost je zde, přede mnou, naráží do mne svým životem, obklopuje mne svým světlem, hledá mne svou láskou. Říkat "nevěřím v Boha" znamená vytvářet umělý problém. Co kdyby touto skutečností, která v sobě všechno zahrnuje, byl Bůh? Mohl bych pak popřít jeho existenci? Mohl bych říct, že to, čeho se dotýkám, co vidím svýma očima, co zakouším, neexistuje?"...

...

"Když jsem nad tím vším přemýšlel, musel jsem se nakonec zeptat sám sebe: je možné, aby bylo tak těžké přijmout něco tak jednoduchého, jako je myšlenka Boží existence? Proč je obtížné říci této myšlence ano, to ano, jež ke mně volají všechny věci, proč je tak nesnadné přijmout nejvyšší zákon, který tu řídí všechny ostatní zákony, otevřít se lásce, která je zjevná a týká se všeho a všech? Právě tato obtíž se pro mne nakonec stala důkazem strašné a nevyhnutelné přítomnosti, jež ovládá celý vesmír a číhá v duši každého z nás, v jejich nejskrytějších záhybech. Když na tuto přítomnost myslíš, cítíš, že v sobě má cosi nepravděpodobného, a právě za tuto nepravděpodobnost se ráda ukrývá, aby si tě snáze podmanila. Nevím ani, jaké jméno jí dát (...) Mám mu říkat Zlý? Pokušitel? A proč ho nenazvat Satanem, jako činí evangelium (Mt 12, 26), Belzezubem, jak ho nazývá sám Ježíš (Mt 12, 27), nečistým duchem (Lk 11, 24), vládcem tohoto světa (J 12, 31), lhářem (J 8, 44), vrahem (J 8, 44), zlým duchem (J 8, 48 a násl.), vládou tmy (L 22, 53)? Když se ho Ježíš otázal přímo, jak se jmenuje, odpověděl: "Mé jméno je legie, poněvadž je nás mnoho." (Mk 5, 9) ...

 ...

"Cítím jeho přítomnost, přítomnost Pokušitele. Jak jedná? Nevím. Vím jen jedno: když vidím, kam až člověk dokáže zajít ve svých ničemnostech, zdá se mi nemožné, že by toho všeho byl schopen sám od sebe. Když v sobě člověk hloubí propast hříchu, když se propadá do svého zoufalství, někdo mu přitom pomáhá. Když zapírá pravdu a zrazuje lásku, stojí za jeho zády tajemný našeptavač. Když na mučidle trýzní tělo svého bratra, stojí po jeho boku někdo, kdo mu podává nástroje a podpírá umdlévající paže. Když mocný vládce nechává svůj národ hladovět, vždy je nablízku sadistický duch, schopný všeho. Existuje někdo, kdo naplánoval smrt miliónů lidí v plynových komorách i hlad, který za lhostejného přihlížení mocných zahubil už celé generace dětí."

Ano, existuje! A působí i v nás, kdykoliv se už nedokážeme radovat ze života, kdykoliv ztrácíme chuť stavět a tvořit, kdykoliv odmítáme děti nebo odklízíme staré lidi do starobinců. Je v nás i tehdy, když nenávidíme svého bratra, když jsme lhostejní k těm, kdo trpí, když složíme ruce do klína a nechceme už dále doufat. (...). A je tu i tehdy, když žádáme doklady po skutečnosti, která nás obklopuje a křičíme jí do tváře: Kdo jsi? Přišla jsi mne obtěžovat? Existujji jen já, a tebe nepotřebuji! Nechci Tě, Bože, protože Tvá moc ničí moc mou, Tvá vůle omezuje vůli mou. "Jestliže existuješ Ty, pak nemohu existovat já."

Mohu se ještě divit tomu, že uvěřit v Boha je pro mne obtížné? Když je má noc temná, když má naděje chřadne? Ne, má pošetilá duše, nediv se tomu. Nediv se, jestliže ti na tvé slabé, bázlivé ano, jímž chceš přitakat Boží existenci, odpovídá strašná a ohlušující ozvěna: Ne! Bůh neexistuje! Nediv se, když hodinu poté, co jsi nějaké lidské bytosti dal úpřimný slib věrnosti, zjistíš, že jsi věrolomný, sobecký, krutý, pomstychtivý a intrikánský zrádce a zločinec. Nediv se! A nediv se ani tehdy, když při modlitbě zašeptáš slova žalmu: "Duše má po tobě dychtí, Bože" (srv. Ž 42, 2) a vzápětí zaslechneš odpověď: "A kde je ten tvůj Bůh?" Kde je tvůj Bůh? (Ž 42, 4.11) ...

...

"Nikoli, bratři: Tím opravdovým skutečným hříchem, z něhož se musíme zpovídat každý den, je naše nevíra, neláska, beznaděj. (...)Duch zla se snaží ještě o něco jiného: chce rozštěpit mou jednotu a způsobit, že se sám se sebou ocitnu v rozporu. Proto se mu také říká Rozkolník. Když stojím s Abrahámem pod dubem v Mamre a kolem jde anděl, který mi řekne, že se Sáře narodí syn, zatímco já vím, že Sára je už stará a neplodná, zaslechnu v sobě její smích, zaznívající ze stanu: "To je přece nemožné!" Běda mi, kdyby mne Bůh slyšel a chtěl uchovávat v paměti všechny okamžiky, v nichž se Sára ve mně zasměje!

"Bůh stvořil nebe i zemi" - a Sára se směje, protože se jí to zdá naprosto nepravděpodobné.

"A Slovo se stalo tělem" - a Sára se směje tajemství Boha, který se na zemi stal viditelným v Kristu.

"Toto je mé tělo a toto je má krev" - Sářin smích neustává.

"V této schopnosti odmítnout víru, naději a lásku tkví pravá podstata zla. Je to hřích, v němž vězíme od hlavy až k patě. Je to má chudoba. Je to skutečně chudoba nás všech. Je to náš smutek. Je to naše slabost." ...

...

"Čím by byla rodina bez společenství církve? "Najdete národy bez hradeb, bez umění, ale nenajdete národ bez chrámu". (...) Jak úžasná věc je farní kostel! Koncil byl tenkrát ještě v nedohlednu a náš farní kostel, z něhož vanula směsice klerikalismu a infantilismu, nebyl dosud ničím více než automatem na svátosti. A přesto v jeho stěnách sídlil lid Boží, a to, co nedokázali samotní lidé, dokázala moc Ducha svatého a společná víra. Když se mi nedostávalo víry, podržela mne víra ostatních. A třebaže nebyla nouze o množství špatných příkladů, nehodných následování, nechyběly nikdy ani velké vzory chudoby, prostoty a svatě žijících kněží. (...) Farní kostel je jako bárka na moři, je jako přístřešek v lese, je jako horská útulna. V něm vdechuješ tradici, i když je trochu cítit zatuchlinou, v něm vstřebáváš kulturu, byť i poněkud statickou, v něm nacházíš lidi, třebaže bývají někdy unavení."

 (z knihy Carla Carretta - Hledal jsem a nalezl jsem, vyd. CESTA, BRNO 2003)