Sám autor k této knížce říká:

U této útlé publikace jsem nebyl inspirován majorem Zemanem a jeho třiceti socialisticko-kriminalistickými kousky, ale výzvou svých přátel, abych zavzpomínal na třicet roků své lékařké, především psychiatrické praxe a vybral z nich stejný počet vážných i veselých příběhů, jimiž bych mohl jim přiblížit nejen obor samotný, ale také dobu, kterou jsem v něm procházel. (...) Bohužel jsem při výběru z desítek příběhů musel oželet ty nejlepší a nejpikantnější. Aktéři, kteří v nich hrají hlavní role, stále ještě (většinou dobře) žijí právě v mém blízkém okolí. Podobnost postav, aniž bych sděloval jejich jména, by v tomto případě nebyla, jak se říká, čistě náhodná, leč zcela konkrétní a vyzrazující lékařské tajemství. Stejně tak jsem musel z této sbírky vyloučit i zajímavé události, které se skutečně staly, ale jejichž obsah je tak málo uvěřitelný, že by jej čténaři nepokládali za reálný, ale za pouhopouhý výplod mé fantazie.

 Max Kašparů, Želiv 13.11.2007

 

pozn. Kataríny:

Z ochutnávky jsem vybrala dva příběhy, zdánlivě nesouvisející, ovšem stejných nedozírných důsledků. Když jsem si to přečetla, zůstala jsem zkoprnělá. Dnes jsou seznamky všeho druhu téměř fénoménem. Osobně mám k nim až averzi, nejvíce mi vadí ta anonymita, pohodlné skrývání se za někoho, nepřirozenost vztahů. Ale vím, že spousta lidí, nejvíce mladých, seznamky vyhledává (protože kolikrát není jiná možnost). Vůbec nechci odrazovat, spíš naznačit, že opatrnosti není nikdy nazbyt. Myslím také, že je nejlepší příliš dlouze si s dotyčným nepsat, ale co nejdříve se setkat. I kdyby to mělo být nepříjemné v podobě, že si nepadnete a hned to víte a ukončíte kontakt, pořád je to lepší než si týdny, měsíce psát a pak, až je pozdě, zjistit fatální skutečnosti. Můj názor. Totiž - ani křesťanské seznamky nejsou zárukou toho, že tam není nikdo, kdo by toho chtěl zneužít. 

 

23. Z bláta...

Svatba to byla veliká a slavná. Snoubenci se poznali před třičtvrtě rokem na inzerát. Libor si ho podal do křesťanského periodika, protože hledal věřící dívku, a Magdalena Vyškovská odpověděla proto, že v místě, kde bydlela i pracovala, v malé obci na Vysočině, byla o solidního partnera do života nouze. Prodlužovat známost nemělo smysl. Libor o Magdu stál a ona neměla důvod dlouho váhat. Dojížděl za ní každých čtrnáct dnů až ze severní Moravy, choval se distigovaně, uměl zajímavě hovořit, měl dobré vzdělání, vystupoval jako věřící katolík, a pokud šlo o jeho projevy v oblasti sexuální, dokázal se chovat jako džentlmen a zdrženlivý člověk. Magda o takovém muži snila. Dovedl se zapírat, měl společenské vystupování, byl vtipný, spolehlivý, věřící, uměl držet slovo. Za dva měsíce po uzavření církevního manželství mne Magda navštívila v ordinaci i se svým otcem. Poslal je za mnou můj starý přítel a shodou okolností jejich obvodní lékař. Když jsem vyslechl líčení událostí, které předcházely sňatku, přišel na řadu popis situace, jež nastala po svatbě.

Už ve svatební den byl problém. Liborovi se po obědě udělalo nevolno, šel si lehnout, řekl svatebčanům, že mu není od oběda dobře, omluvil se a z oslavy odešel. Magdě řekl, že bude nejlepší, když se svými rodiči odjede ještě toho večera doma na Moravu. Magda byla tolerantní, jeho stav respektovala a svatební noc, na kterou se těšila, odložila na další Liborův příjezd. Ten nastal asi za čtrnáct dnů. Mladý manžel přijel a už mezi dveřmi vyvolal konflikt. Vyčetl své manželce, že nezařídila spoustu administrativních záležitosti, neudělala řadu věcí, řekl jí, že ho zklamala a uraženě z jejího bytu odešel. Pro mladou ženu to byl šok. Libor nasedl do auta a odjel. Celý týden se neozval, a když znovu přijel, byl naštvaný, nerudný a řekl své ženě, že mu zas není dobře. Magda probrečela celou noc. Ráno její muž odjel zpátky na Moravu. Další dva jeho příjezdy měly podobný obsah. První sexuální styk se stále odkládal. Magda se s problémy svěřila matce a ta jí poslala na pohovor k jejich obvodnímu doktorovi. Přes něho se dostala ke mně.

Začínal jsem tušit, aniž jsem mladého muže viděl nebo vyšetřil, o koho jde. Homosexuál. Za roky své praxe jsem se totiž setkal s několika případy, kdy si homosexuálně orientovaní muži podávali inzeráty do katolických periodik a hledali za účelem sňatku seznámení s věřícími děvčaty, především z venkova. Bylo to ještě dávno předtím, než vešel v platnost zákon o tzv. registrovaném partnerství. Všem do jednoho šlo o toto: Svým sňatkem na jedné straně kryli svou sexuální orientaci a na straně druhé jim měly manželky poskytovat veškerý servis. Pánové se domnívali, že ve věřící venkovance najdou prostou, jednoduchou a naivní děvčicu, která bude o sexuální orientaci svého muže z důvodu ostudy v obci mlčet, bezdětnost svede na vlastní neplodnost a sňatek, který byl uzavřen v kostele, bude považovat za nerozlučitelný. Ona se poslušně postará o chod domácnosti a on si bude dál užívat homosexuálního způsobu života.

Magda byla ovšem žena zcela jiného ražení. Toužila po dětech. A pokud se její muž neměl k souloži, nečekala na nic a začala to řešit. Těžko jsem mohl v tuto chvíli říct nějaký závěr, protože jsem Libora neznal. Vyslovit i domněnku by bylo neprofesionální. Mohlo v tom být i něco jiného. Možná impotence, možná jiná sexuální preference. Nabídl jsem Magdě následující řešení. Při dalším Liborově příjezdu budu s jejím otcem u ní doma a oba mne představí jako svého příbuzného. O tom, že jsem psychiatr, nebudou sami hovořit. Další vývoj události si ponechám ve své režii. Setkání proběhlo klidně. Měl jsem dokonce dojem, že Libor byl rád, když nemusel být toho večera s Magdou osamotě. 

S ní ne. Ale se mnou ano. Měl jsem totiž domluveno, že Magda i její otec po určité době společného rozhovoru na mé znamení odejdou společně z místnosti. Šel jsem rovnou k věci. Mladému muži jsem sdělil, kdo jsem, a dodal, že v případě homosexuální orientace bude civilní rozvod otázkou jedné hodiny a církevní rozluka otázkou jednoho dne. Církvi totiž záleží na tom, aby manželství bylo sexuálně konzumované, a pokud to není z důvodu homosexuality jednoho z partnerů možné, je manželství, byť bylo uzavřeno v kostele, prohlášeno církvi za neplatné. Taková je praxe, která vyvrací "moudra" některých ateistů o tom, že církev není přítelem sexuálního života. Nemá proto cenu, dodal jsem, aby mi lhal. Jeho orientace, a to on jistě dobře ví, může být prokázána phaloplethysmografickým vyšetřením. To nebude problém. 

Trefil jsem se do černého. Libor vstal, řekl cosi ošklivého na adresu nás všech a odešel z Magdina bytu. Navždy. Naštěstí ho tam ještě nestačila přihlásit k trvalému pobytu.

 

24. ... do louže

To, že rodiče, zvláště matky jsou schopné a ochotné pro své syny udělat cokoli, je známo. Ve své praxi jsem se setkal nejen s kladnými a hrdinskými činy matek, ale i se skutky, které překračovaly hranici kriminálního jednání. 

Následující příběh matky a jejího syna nepatří ani do první, ani do druhé kategorie, spíše bych ho řadil mezi skutky potácející se mezi podivným milosrdenstvím a nekritickou nezodpovědností.

Když bylo Milanovi dvacet roků, napadl ho rozzuřený rotvajler. Následky tentokrát nezůstaly na viditelných částech těla, ale na pohlavních orgánech a tím pádem i na Milanově psychice. Milan prodělal několik urologických operací, ale i přes nejlepší péči lékařů byl již trvale neschopen jak pohlavního styku, tak plodnosti.

Když byl propuštěn z péče chirurgické, bylo mu doporučeno, aby si našel psychologa a spolu s ním řešil své psychické, sexuální a sociální problémy. Tomu ovšem Milan dlouho vzdoroval. Styděl se. Po několika letech byl svou matkou přemluven a jistou dobu docházel do psychologické ordinace. Psychoterapie byla poměrně úspěšná. Postupně navázal nezávazné, přátelské kontakty se dvěma dívkami, které informoval o své situaci, ale ty, i když zpočátku hovořily o možnosti trvalého přátelství s ním, stejně po nějaké době neunesly vědomí, že s Milanem nemohou plánovat založení rodiny, a pomalu se vzdalovaly. Milan zůstával sám, frustrovaný a bez naděje na možnost společného života s nějakou ženou.

Když jeho psycholog zjistil, že se u Milana začala projevovat deprese, která již vyžaduje psychiatrickou pomoc, odeslal ho ke mně. Milan skutečně procházel poměrně silnou depresivní poruchou a bylo potřeba jak léčení pomocí antidepresiv u mne, tak i podpůrné psychoterapie u mého kolegy psychologa.

V této době mne začala navštěvovat i Milanova matka. Nikoli jako pacientka, ale jako pomocník v jeho léčbě. Byl jsem její vstřícností rád a při každé návštěvě jsem se od ní dozvěděl cenné informace, jež jsem potřeboval pro další léčebné vedení jejího syna. Matka vymýšlela nejrůznější akce, aby Milana opět seznámila s nějakým děvčetem. Měla totiž dvě špatné představy. První, že nikoli doktoři, ale život vedle mladé ženy Milanovi pomůže od jeho impotence, a proto často opakovala, že příroda umí vyléčit to, co felčaři nedovedou. Druhou falešnou představou bylo, že děvčata se s Milanem rozešla proto, že jim o svém postižení řekl hned na počátku známosti.

"To se musí, pane doktore, tajit. Jak to Milan prozradil hned na začátku, jedna i druhá holka od něho utekla, a tím pádem se jeho impotence nemohla vyléčit."

Bylo marné jí to rozmlouvat. Když mne matka za nějaký čas znovu navštívila, držela v ruce rozlepenou obálku a s radostí mi sdělila, že bez Milanova vědomí mu na inzerát v Annonci sehnala známost. "Napsala jsem dopis za něho a teď už ho jen přemluvím, aby na schůzku s onou ženou šel. Podívejte se, pane doktore, poslala mu i fotku. Je to docela hezká holka."

Když jsem z dopisu vyndal fotografii, hleděla na mne usmívající se tvář Magdaleny Vyškovské.

 

(Max Kašparů, TŘICET PŘÍPADŮ MALÉ, BÍLÉ, KULATÉ, Cesta, Brno 2007)