pozn. Kataríny:

Myslím, že Maxe Kašparů není třeba zvlášť představovat. Narodil se v Žirovnici, v roce 1950. Postupně vystudoval stomatologii, všeobecné lékařství, pedagogiku, etiku, teologii. V Pelhřimově založil "Norbentinum" - centrum pro pastorační medicínu, kde působí jako psychiatr, pedopsychiatr, hypnoterapeut, diakon a soudní znalec.

Napsal řadu publikací, přednáší. Na něm se mi líbí to, že dokáže vidět věci v daleko širších souvislostech (nejen ze svého subjektivního pohledu). Oslovuje mě svou autenticitou, věrohodností, přímočarostí, určitou rázností - ale schopností nazývat věci pravými jmény, jemnou ironií. Ale především je to člověk, který nemaže nikomu med kolem pusy a tím je, dle mého, lidem daleko přínosnější, než kdyby tomu bylo naopak. 

Jeho kniha ZÁPISNÍK POTULNÉHO KAZATELE  je takovým rozjímaním na každý den. Vždy uvádí nejdříve téma z Písma či Katechismu, pak Variaci (úvaha na téma z Písma či Katechismu. Většinou vychází z běžného života). Uzavírá je inspirujícími prosbami. Ke knížce je potřeba přistupovat jako k polotovaru - tzn. zve čténaře, aby si cíl cesty, vyřešení případu, dokončili sami.

Z jeho ZÁPISNÍKU:

III. Sedmero církevních "zakázání"

Téma z katechismu katolické církve

Mezi církevní přikázání patří:

1. Účasnit se v neděli a v zasvěcené svátky celé mše svaté.

2. Vyzpovídat se ze svých hříchů alespoň ve velikonoční době.

3. Přijmout Tělo Páně alespoň ve velikonoční době.

4. Světit zasvěcené svátky.

5. Zachovávat stanovené posty.

(srv. KKC, kap. 2042)

 

Variace

Kde končí láska, začíná povinnost. Známe to z praxe. Pokud rodiče nemají lásku ke svým dětem, řádně o ně nepečují a nestarají se o jejich zdárný vývoj, pak nastupuje povinnost. Ze zákona. Takzvaná rodičovská.

Pokud se už nemají rádi samotní manželé, do jejich vztahu vstoupila rutina, citové vztahy vyhořely a láska je tatam, nastupuje na její místo povinnost. Takzvaná manželská.

Pokud se přestane katolík zajímat o vlastní růst ve víře, nepečuje o svoji duši a jeho láska k duchovním věcem chladne, nastupuje na jejich místo povinnost. Takzvaná náboženská. Ta nám určuje, co máme jednou do roka učiniti, kde a u koho. Neopakovatelnou slovní hříčkou je v tomto směru poučení z prvorepublikového katechismu, kde se praví, že "...jest povinností katolického křesťana jednou do roka a z hříchů se vyznati u řádně zřízeného kněze..."

Jistě se oním pojmem "řádně zřízený" myslí jeho řádné ustanovení, ale v současném pojetí má spojení těchto slov už zcela jiný význam... Nechci na tomto místě rozvíjet ani teorii, ani z ní vycházející praxi, ani pastorační efekt z povinného náboženského konání. Chci si jen položit otázku, zda by místo známých církevních přikázání nemělo být vyhlášeno tu a tam ještě pár "církevních zakázání". Zvláště a především ve vztahu starých lidí k mladým. 

Přestože níže uvedený výčet "zakázání" není úplný, i když sedmička je číslem symbolizujícím plnost, lze podle libosti počet doplnit.

 

1. Neberme mladým lidem duchovní ideály, ale pomáhejme zbavit se duchovních iluzí.

Do života každého člověka přicházejí krize. V životě věřícího dochází i ke krizím víry. Všichni bychom z nich měli vycházet očištěni od duchovních iluzí, ale posíleni v duchovních ideálech. Nebuďme především příčinami krizí našich dětí. Mohly by v nich ztratit také nejeden ideál.

2. Nedělejme ze svátostí magii

Neříkejme mladým lidem, že svatba v kostele - bez ohledu na poctivost ve víře - je zárukou spokojeného manželství a že křest dítěte je pojistkou jeho dobré výchovy a trvalého zdraví. Podobali bychom se firemní reklamě, která říká, že jen ve voze z jejich prodejny - bez ohledu na dodržování dopravních pravidel - nebudeme havarovat a nikdy nás nezastaví silniční kontrola. Spíše mladým lidem vysvětleme, že v manželství i za volantem jde zásadně o dodržování Božích, respektive silničních pravidel.

3. Nedělejme z duchovenstva elitní jednotku

Neříkejme mladým lidem, že jde automaticky o morálně vyšší společenský stav. Až by jednou zjistili, že i kněží a biskupové mají své lidské slabosti a nedostatky, přestali by nám buď věřit, anebo by si pomysleli cosi o naší životní nezkušenosti. Spíše mladým lidem vysvětleme, že i duchovenstvo - stejně jako my všichni - je povoláno cíleně k dokonalejšímu životnímu stylu, a není tedy ušetřeno zápasů, námahy, ani selhávání.

4. Nestrašme Božími tresty

Mladí totiž na životě svých spolužáků brzy zjistí, že hrubé překračování Desatera není obratem ruky potrestáno, ale naopak jeho dodržování staví je samotné v očích ostatních do role kostelních podivínů a bere jim životní radovánky. Nemáme se Boha bát, ale milovat ho. Proto motivací k dodržování jeho přikázání nemá být strach, ale láska. Ta, kterou je On sám. Vždyť jen ten, kdo nemá rád, se bojí. Mimoto je trest v Božích rukách sice krajní, ale přece jen léčivou možností. Spíše jim vysvětleme, že dodržování Desatera a křesťanský životní styl jim vytváří něco, co je pro celý život nesmírně důležité. Vůli, vytrvalost, čestnost, odpovědnost, smysl pro spravedlnost a kvalitní mezilidské vztahy. A více než o Božích trestech s nimi hovořme o Božím milosrdenství.

5. Nestavme nadpřirozené proti přirozenému

Sice je to slovní hříčka, o jejimž obsahu věděl své i moudrý světec Tomáš Akvinský, když řekl, že milost předpokládá přirozenost, jinými slovy, že milost na přirozenosti staví. Spíše tedy mladé lidi poučme o tom, jak je v lidském životě důležité přirozeně jednání a že slušnost, čestnost, poctivost, velkorysost a zásadovost nejsou v tomto světě chorobami, ale velkými  předpoklady pro přijetí Božích darů.

6. Nebuďme v uších mladých lidí náboženskými teoretiky

Ale buďme v jejich očích praktiky zdravé katolické víry. Jedno japonské přísloví říká, že je lepší jednou vidět, než stokrát slyšet. Totéž platí i v duchovním životě a v předávání víry. K čemu jsou slova učitelova, vyslána k ušnímu bubínku, když oční sítnice žáka má zcela jinou zkušenost?

7. Nehovořme jen s mladými o Bohu, ale o to více s Bohem o mladých

A pokud bychom měli v takovém případě dojem, že to pro ně bude málo účinné, vraťme se k prvnímu zakázání tohoto řebříčku a začněme se sami zbavovat duchovních iluzí.

 

Prosby

Stále nevím, váhám. Čím jsem inspirován k duchovnímu životu?

- Pane, proměň motivaci mé cesty k tobě tak, aby byla inspirována láskou, a nikoliv jen předpisem.

Bože, tak často jsem kritický k těm, kterým nerozumím. Nejen mimo církev, ale i v ní.

- Pane, probuď ve mně dosud spící soucítění s církvi a s jejich moudrým vedením.

Pane, trpím občas nerozhodností o tom, co je prostředek a co je cíl mé cesty.

- Nauč mne rozlišovat mezi obsahem a formou. Dej mi ducha velkorysosti, aby cílem mého životního putování byla cesta za tebou.

Cítím se starý?

- Pane, dej mi umění chápat mladé a zbav mne vzpomínkového pesimismu.

Cítím se mladý?

- Pane, dej mi trpělivost vyslechnout postarší.

...

(Max Kašparů - ZÁPISNÍK POTULNÉHO KAZATELE, Cesta, Brno 2008)

 

pozn. Kataríny: I když se Max Kašparů na začátku kapitoly zmiňuje o vztazích starých lidí směrem k mladým, určitě to nemyslel takto jednostranně. Naopak, vidím v tom velký impuls a inspiraci ve vztahu "mladí k mladým", "vrstevníci k vrstevníkům", "věřící k nevěřícím", "rodiny k rodinám", jednotlivec k jednotlivci", "jednotlivec ke skupinám",  atd.