"Vždyť je to jen papír!", lze často dnes slyšet kolem sebe, když někdo žije "na hromádce" (jenže - manželství se nedá nazkoušet, nacvičit, vždyť my nevíme co bude zítra, navíc v manželství se nedá už jen tak prásknout dveřmi jako je tomu u soužití na hromádce, takže to pramení spíš z nechuti zodpovědnosti), nebo se manželé rozvádějí.

Jestliže takto lehkovážně přistupujeme k manželství (slib věrnosti je jen fráze?), rodině, tak se nesmíme divit, že vznikají těžké rozpory a lhostejnost i v dalších vzájemných vztazích ve společnosti. Ze studnice ega vznikají také všechny války. Pokud jeden z partnerů, či oba nejsou schopni přejít ze vztahu JÁ do vztahy MY, neměl(i) by se vůbec sesdávat.

Také jsem nikdy nepochopila, jak mohou lidé takto papouškovat tuto jedinu větu bez vlastního názoru. Manželství - to se musí pěstovat oboustranně, je to vnitřní dozrávání, hledání Boží vůle. Pán nikdy neřekl, že to bude jednoduché, řekl, že nás přišel vyzkoušet a osvědčit naši víru. Také by nemělo být pro novomanželé znepokojující, že vyplynou na povrch rysy povah, které se neměly kdy projevit a že si musí na sebe zvykat, i pár měsíců, někdo i dva roky. Znám hodně takových párů kolem sebe.  Je to přirozené, je to trvalá a zbrusu nová životní situace. Ale i to může být výzvou, že přijdou i těžší chvíle. 

Sex před svatbou -  určitě také slýcháváte, že si musí dvojice před svatbou vyzkoušet i sex, aby zjistila, zda jim to bude "klapat." Ještě jsem neviděla, že by se na sexu dal stavět vztah, že by vztah stmelovat, že by díky němu rostl. Jestliže si není člověk schopen něco odepřít, něco tomu vztahu obětovat, tak nebude schopen překonávat těžkosti ani v manželství.

Představte si, že vstáváte každé ráno do práce. Velmi často se nechce a člověka přepadají myšlenky, že se na to vykašle a bude klid. Ale dovolíte si to, zůstat v té posteli? Sotva! Protože dobře víte, že hrozí nejen vyhazov z práce, ale že ani nedostanete zaslouženou odměnu za vykonanou práci. Podobně ani my nemůžeme čekat - když pro nás Bůh připravuje něco dobrého a má k tomu důvod (teď konkrétně sex po svatbě a jednota manželství) a my ho neposlechneme - že dostaneme zaslouženou odměnu. Jak je možné, že v některých oblastech jsme schopni zodpovědnosti a jinde ne? I Ježíš přece říká: "Kdo je nepoctivý v malé věci, je i ve velké." Současnost je těžce přesexualizována a sex nadhodnocován. A přitom ho nemusí člověk ani zvlášť vyhledávat, neboť se na nás valí ze všech stran. Začíná od mluvy, vulgárnosti, dvojsmyslných narážek - až po časopisy, televizi..Denně umírá tisíce lidí ve válkách, ve 21.století, hladoví, rodiče se dětem nevěnují, děti zabíjejí, nastaly velké těžkosti s hledáním pracovních míst a uprostřed toho se řeší skutečně velký problém: JAK DOSÁHNOUT ORGASMU. Není to absurdní?

Nikdy jsem nepochopila slečny, ženy. Pokud partner není násilník, jen těžko si sex vynutí bez svolení ženy. A pokud naléhá, citově vydírá, pak tohoto vztahu není hoden. Přemýšlela jsem, zda by se mé myšlení ubíralo tímto směrem, i kdybych nebyla věřící a zjistila, že ano. Mně by vadil už jen ten fakt, že jsem jedna z mnoha. Že se snažím vytvářet nějaké hodnoty, snažím se o čistotu srdce a pak přijde někdo, kdo měl už několik sexuálních vztahů..  Samozřejmě to platí i opačně. Není tu problém jen riziko sexuálně přenosných nemocí, ale i nevyváženosti a v podstatě i duševního zneuctění.

Antikoncepce -  opět nejen že nevychovává k zodpovědnosti (a nabádá k pohodlnosti - stačí vzít pilulku a vše je vyřešeno), ale je ukázkou toho, že se sexuality se stává výhodný obchodní artikl - ZBOŽÍ! Ale už nikdo neřekne, že antikoncepce nejenže zabraňuje početí, ale může vyvolat i potracující účinek, který žena ani nemusí zpozorovat, max. o něco dřívější menstruaci. Navíc, že způsobuje trombózu, obtížnější návrat k plodnosti..a jiné, což se také nemusí projevit hned, ale delším používáním, ale důsledek může být zřejmý. A už vůbec nemluvím, že obchodníci před pár lety přišli s další novinkou, s pilulkou "po", kterou když žena stihne vzít do dvanácti hodin po styku, je "zachráněna", protože pilulka okamžitě vyvolá krvácení. Může ji používat max. 1xtýdně, ale víceméně pravidelně. Často je slyšet, že Bůh, příp. kněží sexu nepřejí, ale to není tím. Především je potřeba plně převzít zodpovědnost za své jednání, plánovat rodičovství, být důsledný a pak můžete s pokojem žít a sexu si vážit. Každé jednání má svůj důsledek. Může jedince dopadnout i později, ale důsledek vždy vyplyne. Jak z jednání dobrého, tak špatného. A všechno, co bude skryto, bude odhaleno.

Dárce spermií, dárkyně vajíček, umělé oplodnění -  dárce může mít pocit, že dělá správnou věc a potěšen jede domů. Neznalost ale neomlouvá. Ať je odkudkoliv a kdekoliv žije, ať chce nebo ne, VŽDY bude biologickým otcem všech dětí, které se kdy z jeho spermií narodí, dárkyně bude VŽDY biologickou matkou všech dětí, které se z jejich vajíček narodí. Děti se narodí ve více rodinách jiným párům a to celé je neuvěřitelně propojené smilnění. A tisíce embryí také uhyne, nebo se "nezdary" také zničí. Ten, kdo poskytne tuto službu dárcovství, aniž se dotknul ženy, cizoloží. Ten, kdo poskytne tuto službu dárcovství, aniž se dotkne jediného nástroje, spolupodílí se na zabíjení stejně jako ten, který zákrok provádí, stejně jako žena, která se rozhodla zákrok podstoupit, stejně jako ti, kteří u toho asistují, stejně jako ti, kteří mlčí a jsou lhostejní..

Nemohu opomenout i obchodní stránku toho všeho, která mi vadí. Zaplatíte si, přijdete, představte si frontu žen a jako na běžícím pásu oplodňujeme a oplodňujeme. Připomíná mi to jako inseminace u zvířat - velmi se omlouvám za toto přirovnání, chtěla jsem to názorně vyjádřit.

Kromě toho, nejedná se jen o jednorázový návštěvu nemocnice  a transport oplodněného vajíčka do dělohy. Než vůbec dochází k samotnému zákroku, musí  si žena tak půl roku pichat hormony do těla, i po oplodnění další medikamenty, je to vyloženě dlouhodobá, pro organismus ženy náročná záležitost. Neboli pro dítě za každou cenu vše, i devastovat vlastní tělo nepřirozenými zásahy...

Někomu není dáno mít děti, je to smutné. Ale manželství není instituce, která se má uzavírat světu, spíš naopak. Manželé, kteří nejsou naplněni vlastním dítětem, mohou dát lásku dětem, kteří ji nemají (ne každý je pochopitelně k tomu povolán) a to není jediná forma. Když se rodiče starají o vlastní děti, jsou ve službách lásky, rodiny, další páry však jsou také povoláni ke službě - ať už lidem nebo církvi. Mohou se spolupodílet na něčem, na co by neměli prostor, pokud by měli vlastní rodinu. Mohou se spolupodílet na dalších smysluplných hodnotách.

Stejně tak je potřeba se zamyslet nad tím, zda je zdráva žádostivost upínat se na umělé oplodnění ve středním a vyšším věku (kdy se do té doby nedařilo přirozenou cestou), zda to není jen další forma egoismu. Kdy upřeme dítěti se plnohodnotně vyvíjet po všech stránkách, jestli v okamžiku, kdy bude rodiče nejvíce potřebovat, rodič zemře.

pozn.: Nikdy jsem neměla ráda dělení lidí na věřící a na nevěřící. Jestli budeme cítit to pomyslné dělení, zkusme si vzpomenout na Ježíše, který přišel ke všem. Nevěřící se jistě mohou pousmát na těmito názory výše uvedenými, nebo že to ti křesťané zas přehánějí. Ale to vůbec neznamená, že se je to netýká, ačkoliv se tak snaží tvářit a že se nebudou zodpovídat. A to samé platí i pro křesťany: vůbec to neznamená, že se mají cítit nadřazeni, že budou nejvíce omilostněni a že jsou tzv. za vodou. Bůh bude křesťany dokonce soudit přísněji. Někdy činy nekřesťana mohou také dalece převýšit činy křesťana. Jenže ani Ježíš nepřišel, aby nás chtěl trápit a odsoudit.Jestli Ty ho popřeš, neznamená to, že On tě popře. Dává nám tolik šancí! A je potřeba vytvářet most víry a naděje mezi narušené vztahy, mezi nesváry, egoismu, mezi lhostejnost. 

Zrovna nedávno mě hodně oslovil jeden výrok kněze na mši: "Když je Bůh na 1.místě, všechno je na svém místě, když není Bůh na 1.místě, nic není na svém místě."

A na závěr si dovoluji uvést úryvek z Bible, který vlastně může být takovou naší denní modlitbou:

Bože, zkouměj mě, Ty znáš mé srdce, zkoušej mě, Ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení a po cestě věčnosti mě veď! (Žalm 139, 23-24)