pozn. Kataríny: Nastala postní doba, která má vést nad vnitřními zamyšleními, nad skutkami lásky, ale také motivotat k činům lásky, k pokoře srdce, k pomáhání druhým, ale především k ztišení a k přípravě duše k Velikonocům.

Tato doba nemá být vyhraněná podobně jako advent, aby jsme se o tyto aktivity snažili pouze v těchto časech. Musím ale říct, že sama na sobě pociťuji tyto části liturgického roku jako výjimečné, jedinečné. Nejraději mám právě tu přípravu a postní dobu úplně nejradši. Nedokážu si to přesně vysvětlit, ale jsem daleko vnímavější a mnohem více se mě postní doba v jádru dotýká, více se také přibližují Písmu, duchovním setkáním, jsem citlivější, ochotnější hledat Boží vůli, spolupracovat s Bohem. A tak i následující příběh, který jsem kdysi dostala v mailu - prapůvodní zdroj lze jen těžko vypátrat - by mohl být takovým vhledem k postní době. Musím říct, když jsem to četla (a pokaždé když to čtu a ještě v mailu i s grafikou) jsem vždy byla jak konsternována...běhal mi mráz po zádech..Je to SÍLA..

 

NEPODMÍNĚNÁ LÁSKA

Tento příběh je o vojákovi, který se navrací domů po válce ve Vietnamu. Volá do San Franciska domů svým rodičům.

"Mami a tati, vracím se domů. Ale musím se vás něco zeptat. Je tu se mnou kamarád a já bych ho rád vzal sebou k nám.."

"Jistě", odpověděli rodiče, "rádi ho uvidíme." "Ale něco byste měli vědět", pokračoval syn, "můj kamarád byl těžce zraněn. Šlápl na minu a přišel o ruku a nohu. Nemá kam jinam jít a já bych chtěl, aby žil u nás."

"To je strašné, synu. Samozřejmě mu rádi pomůžeme najít bydlení."

"Ne, mami a tati. Chci, aby žil u nás!"

"Chlapče", řekl otec, "nevíš o co nás žádáš. Někdo s takovým handicapem by pro nás byl velkou přítěží. Máme svůj styl života a nemůžeš přece čekat, že jej kvůli němu jen tak opustíme. Prostě přijď domů a na toho hocha zapomeň, určitě se o sebe dokáže postarat sám."

Ihned poté syn zavěsil a už se rodičům neozval. O pár dní později jim zavolala policie ze San Franciska. Jejich syn zemřel po pádu z mrakodrapu. Policie to zhodnotila jako sebevraždu.

Zdrcení rodiče okamžitě letěli do San Franciska, aby tělo syna identifikovali. Poznali ho, ale ke svému zděšení zjistili, že jejich syn měl jen jednu ruku a nohu.

 Rodiče tohoto příběhu jsou jako mnozí z nás. Je jednoduché milovat krásné a veselé lidi, ale nemáme rádi ty, kteří by nás mohli v něčem obtěžovat nebo nám bránili v pohodlí. Raději se straníme těch, kteří nejsou zdraví, krásní nebo chytří.

Zkusme mít odvahu neodvracet se od těch, kteří naši pomoc potřebují, zkusme nezavírat očí před nedokonalostí.

Vždyť nikdo z nás neví, kdy sám bude potřebovat pomoc druhých, nevíme, jestli na nás zítra nečeká nějaká "mina" - třeba v podobě rychle jedoucího auta, zákeřné choroby...

Nezapomínejme také na dar PŘÁTELSTVÍ. Protože opravdoví přátelé nás mají rádi takové jací jsme, i když nejsme dokonalí, nejkrásnější a nejchytřejší.