...mající podtitul Velké pravdy v malých příbězích

Pierre Lefévre nar. 1934 v severofrancouzském Lille, od roku 1966 působí v jižním Německu jako učitel křesťanské etiky a současně se stará o duchovní růst žáků.

Sám k této knížce říká: "Italové říkají, že zkušenost je nejlepší škola. Škoda jen, že často přichází příliš pozdě." Vlastní zkušenost sice může přijít pozdě, ale člověk se může poučit i ze zkušenosti druhých lidí (ze špatných i dobrých). Předává se tím, že o nich vyprávíme.

Kniha je rozdělena na dvě části: Být člověkem a Být křesťanem. V části Být člověkem se mluví o čtyřech nejdůležitějších cnostech - spravedlnosti, moudrosti, statečnosti, sebeovládání. Část být křesťanem obsahuje uvedení do naší víry - Krédo, Otčenáš, Desatero, svátosti). Kniha končí příběhy o lásce - lásce Boží a lásce k bližnímu.

Kniha Pierra Lefévra dosáhla až dosud nákladu přes 1,7 miliónů výtisků a byla přeložena do deseti jazyků.

pozn.Kataríny:

Vybrala jsem příběh z části Být křesťanem, z celku Otčenáš. V knize je toho tolik podnětného, že se mi vybíralo těžko, ale tento mě mimořádně oslovil.

 "Copak nás nikdo neslyší?"

Sbíječky se skřípavě zarývaly do horniny, dláta a krumpáče bušily v tlumeném taktu. Obvyklý provoz v jednom francouzském dole. V nízké, daleko vybíhající štole pracovalo šest horníků, zpocených námahou. Sotva se po přestávce na snídani opět chopili sbíječky a dláta, Farel svůj nástroj zase odložil.

"Nevím," bručel, "je tu nějaký podivný vzduch. Necítíte nic?"

"Mně se to také nelíbí," přikývl předák. "Budeme se přece..." Dříve než dokončil větu, otřásly dolem strašlivé rány a praskot. Pak všechno zahalila tichá temnota. Jen několik kahanů mdle prosvítalo hustou tmou.

"Zasypalo nás to!" zakoktal Farel a rty se mu chvěly.

"Všichni jsme ztraceni!" sténal Pierre. "Celá šachta se zřítila."

"Hloupost, dostanou nás ven!" huboval jeho kamarád Marcel. "Musejí nás vyprostit! Chci žít!"

"Ano, přece nás tady nemůžou nechat zdechnout jako dobytek," naříkal Farel. " Vždyť mám rodinu, ženu a tři děti!"

"Může to trvat celé dny, než se k nám dostanou," pokrčil rameny mistr a tiše dodal: "Jestli se jim to vůbec podaří."

"Ty hele!" divoce vyskočil Pierre."Cos to řekl? Jestli se jim to podaří? Řekl jsi to?"

"Uklidni se, Pierre! Křikem to nespravíš!"

"Co teď s námi bude?" zeptal se Marcel. "Když nás nevyprostí, umřeme hlady."

"Jak dlouho vlastně člověk vydrží bez jídla?"

"Osm dní," řekl kdosi.

"Deset, dvanáct," mínili druzí.

"Budeme křičet, dávat znamení klepáním," navrhl Farel. "Možná že už je nablízku záchranná četa."

"Nesmysl! Tady dole nás nikdo neuslyší!" odpověděl předák. "Nejdříve je musíme slyšet my a pak má teprve cenu dávat znamení."

Čas se vlekl nekonečně dlouho. Nikdo nevěděl, zdali to byly minuty nebo hodiny, které už strávili v tomhle příšerném hrobě. Kahany začaly neklidně plápolat. Jeden po druhém zhasínaly. Žádné světlo už neproniklo do té strašné hrobky.

Po nějaké chvíli se všichni vyděsili, protože Pierre začal zuřit a hlasitým křikem bušil pěstmi do černé zdi. Trvalo to dlouho, než se jim ho podařilo uklidnit. Pak se mladý horník zhroutil. A čas se zase vlekl nemilosrdně pomalu. Začala je trápit žízeň a hlad. Láhve a ešusy s jídlem byly prázdné. A opět ty mučivé myšlenky! Najdou nás vůbec? Jak dlouho to potrvá, než narazí na naší štolu? Kdyby nás aspoň slyšeli!

"Nikdo nás neslyší, vůbec nikdo!" bědoval Marcel. "Někdo nás přece musí slyšet."

"Kdyby se tak dalo věřit v Boha..," váhavě řekl Farel. "Kdyby se ještě dalo věřit!"

"No a co by bylo?" vyjel Pierre.

"Pak bychom se mohli modlit a on by nás slyšel!"

"A potom?"

"Pak by nás také mohl zachránit!"

"Ale Bůh přece neexistuje. Je to jen kněžourský výmysl." mumlal Marcel.

"Myslíš?" zeptal se pomalu Farel.

"No, možná že to vůbec není žádný výmysl, to s tím pánembohem, a jestli existuje, musí nás také slyšet," řekl předák jakoby sám sobě.

"A možná že nás zachrání!" koktal Pierre.

"Měli bychom to přece jen zkusit s modlitbou. Kdo se ještě umí modlit?" zeptal se předák.

"Já jsem uměl jednu modlitbu," řekl Farel. "Ale pamatuji si jenom první dvě slova: Otče náš!"

"Otčenáš!" přikývli ostatní. "Kdybychom jen věděli, jak je to dál. Přemýšlejme!"

 Po dlouhém přemýšlení postupně dali jednotlivé prosby Otčenáše dohromady a konečně - kdoví kolik hodin to trvalo - měli horníci celé znění pohromadě. Modlili se ho stále znovu, každý tiše pro sebe, pak všichni dohromady, zbožně, jako v kostele, zapřísahavě, úpěnlivě, stále stejná slova: "Otče náš, jenž si na nebesích!" Trápil je hlad a žízeň. Občas někdo z nich zařval v návalu zoufalství. Ale pak bylo zase slyšet, jak někdo řekl: Otče náš.

Nikdo nebyl s to posoudit, jak dlouho už byli zavaleni, když se Farel pojednou probral z těžkého polospánku. Byl to jen přelud hořečnatých smyslů, nebo skutečně zaslechl bušení a vrtání?

"Hej, vy!" zachroptěl ztěžka. "Poslouchejte!"

Teď uslyšeli i ostatní rachotění a klepání v hornině. 

"Jsou tady! Jsou tady! vyrazil chraptivě Pierre a začal jako šílený bušit kladivem na tmavé stěny. Ostatní ho následovali. Pak stále znovu dávali znamení klepáním a čekali na odpověď. Nebylo pochyb, záchrana se blížila, bušení v hornině bylo slyšet stále zřetelněji. Pak padly zábrany. Kamení, uhlí, zlomené trámy byly odstraněny a nějaký muž se vplížil do štoly, posvítil dovnitř a koktal: "Opravdu, ještě žijí!"

Ruce mu vystřelily vstříc. Přišli zdravotníci, naložili úplně vysílené horníky na nosítka a vytáhli je ze šachty.  Auta je dovezla do nemocnice. Tam se dozvěděli, že byli zavaleni dvanáct dní a nocí a že nikdo nedoufal, že jsou ještě živí.

"Že jste tam dole nepřišli o rozum!" divil se lékař, který je vyšetřoval.

"To vám mohu docela přesně vysvětlit," odpověděl Farel a ostatní mu přizvukovali. "Našli jsme tam dole zase víru v Boha a naučili se modlit Otčenáš. To nás zachránilo, jinak bychom si už dávno zoufali nebo se zbláznili."

Proč říkáme: ...jenž jsi na nebesích? 

Protože Bůh je všemohoucí a my mu můžeme důvěřovat.

 

(Pierre Lefévre, Příběhy psané životem, Portál s.r.o., Praha 1994, 2001)