inspirace

Pane faráři, já vás budu muset zabít!

18. 4. 2009 20:23

pozn. Kataríny: Tato knížka volně navazuje na předchozí díl Zlý farář přejel hodného psa. V obou případech vychází nadpis knížky z konkrétního příběhu, který je v každé knížce obsažen. Ale není obsažen v ukázkách, které jsem vybrala z těchto knížek já.

Slovo autora Jiřího Barhoně na úvod k 2.dílu:

Když je někdo patnáct let člověkem, stane se občanem a dostane na to úřední doklad, který s sebou nosí po celý život. Když je někdo patnáct let knězem (což není můj případ), nedostane nic, ale jeho život je tím poznamenán také. Jak a čím, o je napsáno v této knížce, která je v jistém smyslu mojí kněžskou občankou. Budete-li mě stránku po stránce legitimovat, buďte při tom spíše milosrdní než komisní a občas přimhuřte oči. Ostatně, plnoletosti se dosahuje až v osmnácti.

Opět tři ochutnávky z knížky:

1.ochutnávka - Svatý Mikuláš

Svatého Mikuláše jsem měl vždycky rád. Nosí dětem dárky, je doprovázen andělem a čertem, sám předchází Ježíška, co bych si mohl přát ještě víc? Několikrát, asi dvakrát nebo třikrát, jsem ho také dělal. Za tu legraci i dětskou radost to vždycky stálo. Proto jsem se letos rozhodl, že to zkusím znovu. Zprvu jsem to sice nabízel několika jiným ochotníkům, ale když všichni svorně odmítli, bylo to jasné. Nakonec, dělal jsem v jedenácti letech už čerta, a to tak přesvědčivě, že se mě bály nejen děti, ale i dospělí. Z toho je vidět, že mám talent, a bylo by škoda ho zahazovat.

Asi po deseti letech jsem tedy opět stanul v úboru svatého Mikuláše před prudce bušícími dětskými srdéčky, abych do nich vlil trochu něhy a lásky, kterou přetékalo velkodušné srdce tohoto starověkého světce. Bylo to v malém sále mé fary, kde se shromáždilo asi dvacet dětí a deset dospělých v očekávání příjemně prožitého večera a mnoha dárků vyšší hodnoty, než jakou nabízel televizní program. Jestli se toto jejich přání naplnilo, nevím, ale rozhodně jsem se o to snažil. Usnadňovali mi to dva krásní andělé a jeden čert, s nimiž jsem po zazvonění vstoupil do sálu, a pak to už začalo.

 "Milé děti, tak jsem zase mezi vás po roce přišel..", spustil jsem svůj uvítací proslov, avšak nebylo mi dopřáno ho dokončit.

"To není svatý Mikuláš, to je náš pan farář!" oznámil všem svůj objev Péťa ze čtvrté třídy.

"Ano, ano, je to pan farář," přidávaly se další děti a jedno z nich uvedlo i argument: "Má důchodky s odlepenou podrážkou jako on!"

Začínalo mi být hned na začátku trochu horko. Naštěstí si toho povšiml jeden z andělů, ovanul mě křídly a já mohl duchapřítomně pokračovat. "Dobrá, Holmesíci, jsem teda pan farář. V tom případě vám rozdám tužky a papíry a bude předvánoční písemka z náboženství. Kdybych byl ale přece jen svatý Mikuláš, rozdával bych místo toho dárky..."

Děti náhle zmlkly a po chvíli promluvil jako první opět Péťa: "Asi jsem se spletl. Přece jen to je Mikuláš."

"To bych řek," přispěchal mi na pomoc nečekaně čert a zařinčel řetězem tak silně, že se všechny děti začaly třást a malá Maruška šeptla jemným hláskem, že chce na záchod. Odvedla ji tam její maminka, a když se ptala ještě menšího Jarouška, jestli nechce také, odpověděl, že teď už ne.

 To už přinesli andělé dva velké koše plné dárků a chystalo se jejich rozdávání. "No vidíte, Budulínci, jak dovedete být najednou hodní," ujal jsem se zase své přerušené role. "Mám tady pro vás plno dárků, ale napřed se musím zeptat, zda jste nezlobili, pomáhali rodičům, modlili se a kdoví, co ještě, abyste si ty dárky taky trochu zasloužili."

Děti se začaly překřikovat, kdo toho víc udělal. Dověděl jsem se úžasné věci. Ve škole se pilně učily, doma pomáhaly rodičům, odpoledne chodily do parku venčit psy a mladší sourozence, večer se nedívaly na televizi, ani když dávali horory, modlily se za spolužáky, učitele a uhelné prázdniny. Jako svatý Mikuláš jsem z toho byl bez sebe. I andělé se začali dojetím vznášet a čert řekl, že je to v pytli a půjde se umýt a vyzpovídat. Rozdali jsme dětem všechny dárky a poděkovali Pánu Bohu i svatému Mikuláši za krásný večer, na který budeme rádi vzpomínat. Pokazil ho trochu jen Péťa, který mi při odchodu řekl, že jsem to byl stejně já, ten svatý Mikuláš. Z výchovných důvodů jsem ho proto musel strčit do pytle po čertovi a zavázat řetězem.

Na děti však musí být člověk nejen přísný, ale také milosrdný, zvláště když je knězem. Proto jsem ho tam nenechal moc dlouho. Brzy ráno po rozednění jsem ho zase pustil.

2.ochutnávka - Návštěvy nemocných

Lékařska věda kráčí vpřed mílovými kroky. Nemocní však nezůstávají v pozadí. Berou své hůlky, nasedají do jezdících křesel a postelí a v cílové rovince jí dohánějí a předhánějí. Jinak si nelze vysvětlit to, že je jich všude plno, dokonce čím dál více. Např. v nemocnicích. A přitom by jich právě tam mělo být co nejméně, protože tam je největší koncentrace lékařů. Když do takové nemocnice člověk přijde, uvidí tam tolik nemocných, že se mu z toho hlava zatočí a potřebuje si sednout nebo lehnout. Jenže ani to nejde, protože na každé posteli někdo leží. Kdo? Samozřejmě nějaký nemocný. Z toho je patrné, že to v nemocnici nemá snadné ani návštěva. Přesto tam chodím skoro každý den za různými pacienty. "Byl jsem nemocný a navštívili jste mne." Nemocní na to čekají a těší se, co jim jako kněz přinesu. Nejraději mají naději, útěchu a deset deka salámu. Tyto skromné dary se vyrovnají nejlepším medikamentům.

Nemocní berou svou nemoc různým způsobem. Někteří statečně, jiní tragicky. Záleží na tom, na čem svůj život stavějí. Každý z nich, ať je starý nebo mladý, je především dítětem Božím. Proto s ním musím jednat laskavě, jako s dítětem: "Zdravím vás, pane Růžička, kde se tady berete?"

"Ale, spad jsem z lešení, pane faráři."

"Zrovna jsem chtěl říct - vy jste teda dopad."

"To teda jo. Myslíte si, že se z toho dostanu?"

"Myslím, že si to nemyslím. Ale můžeme si o tom pobrečet nebo popovídat, podle toho, co budete chtít. Nebo se také pomodlit. "

"Když já se modlit neumím."

"Ani apoštolové to neuměli, ale Pán Ježíš je to naučil."

"A povedlo se mu to?"

"Celkem jo."

"Tak já to teda zkusím, ale nebude to bolet?"

"Nebude, a kdyby jo, řekněte si o lék proti bolesti, jste přece nemocnici."

"To je pravda, tak já se začnu taky modlit. Třeba zejtra."

"Já bejt váma, tak bych začal už dneska. Kdoví, co bude zejtra."

"Počkejte, jak to myslíte? Můj Bože, že by to se mnou bylo tak vážný?"

"No vidíte, jak vám to jde, ani vás to nemusí nikdo učit. Začátek už máte, teď ještě to pokračování. Můj Bože je stejné jako Otče náš, pak jen přidáte do další: jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé atd."

Když se nemocný začne modlit, má napůl vyhráno. Ví, že je v rukou Božích, s nemocí se skamarádí, dokonce se mu začne v nemocnici líbit. Pochopí také, že na tomto místě nemá smysl vzdorovat. Nemoci ani lékaři. Vezou-li ho např. na sál k operaci kyčelního kloubu, zbytečně nepovykuje, že je tady se slepým střevem, protože ví, že v nemocnici je třeba zachovat ticho a stejně by mu to nebylo nic platné.

Jak velikou výhodu mají ti pacienti, kteří jsou věřící a znají Písmo svaté. Hned po příchodu do nemocnice zalehnou na první volné lůžko a v duchu Kristových slo: "Vstaň, vezmi své lůžko a choď!", si ho sebou berou i na rentgen a toaletu, protože jinak by o něj přišli a zbytek hospitalizace by absolvovali "na stojáka".(..)

"Jak se vede?", ptal jsem se předevčířem jednoho z nich, pana Koníčka, ve fakultní nemocnici. "Ale, ani se neptejte, pane farář," odpověděl, "osmdesátka na krku, nohy mě bolej, v hlavě mi třeští, co vám mám povídat? Spát nemůžu, jíst nemůžu, ale stejně je ten život krásnej. Pan doktor mi povolil dát si po probuzení malýho panáka ferneta. Jelikož si zchrupnu i po obědě a po svačině, mám ho třikrát denně. Co bych si mohl přát víc?"

Tak probíhají moje návštěvy nemocných. Samozřejmě, že to také trochu vyčerpává, když máte takových lidí za odpoledne obejít na čtyřech místech osm nebo deset. Naštěstí je tady ale Bůh, který vždycky pomůže tam, kde se jedná o jeho věci. Krásné je, že často pomáhá právě skrze ty, které navštěvuji. Dávají mi více nežli já jim. Nebo mi aspoň řeknou něco hezkého, co člověka potěší. Zrovna jako paní Dvořáková. To je velmi  milá a úpřimná paní, ke které chodím hned od pana Koníčka. Crrrrrrrrrrr! "Paní Dvořáková, můžu dál?" "Ale jo, jen pojďte, když už jste tady. Chtěla jsem si sice trochu zdřímnout, nebo se kouknout na televizi, ale oni tam beztak nic nedávají. Tak budu radši chvíli s vámi. Ono to vyjde na stejno."

3.ochutnávka - Zpytování svědomí

"Umejt, vyčurat, pomodlit a jít spát."

Také vám to říkali rodiče každý večer, když jste byli malí? Byla to dobrá škola - škoda, že tak krátká. V té škole však může člověk zůstat, i když povyroste, a aby toho nebylo málo, něco málo k tomu ještě přidat. To něco je zpytování svědomí. Vysvětloval jsem to i dětem v náboženství. Řekl jsem jim, že i ony můžou před ulehnutím zpytovat svědomí. Potěšilo mě, že aspoň jedno z nich to pochopilo. Řeklo, že se mu to líbí, a zeptalo se, jestli to dělám i já. Odpověděl jsem, že ano. Dodalo, že v tom případě to bude dělat také, aby mělo brzo tak dobře zpitomělé svědomí jako já.

Horší než s dětmi to ale bylo s dospělými, ti mi na to neřekli vůbec nic. To dělají často. Neřeknou nic, avšak myslí si své. Asi proto jim dává Ježíš za vzor právě děti. Chyba však byla možná i na mé straně. Třeba mě vůbec nepochopili. Vždyť ani pořádně nevím, jak takovou delikátní věc, jakou je zpytování svědomí, dospělým správně definovat. Vím ale, jak by to udělal Felix Holzmann:

Zpytování svědomí je uvědomění si toho, že jsem dělal to, co kdybych nedělal, tak bych udělal víc, i kdybych nedělal vůbec nic. S kým jsem to dělal, s kým jsem to nedělal, proč jsem to nedělal, kde jsem byl, když jsem nebyl tam, kde jsem měl být, a kde kdybych byl, kdoví, kde už bych dneska byl...

Tak, to je zpytování svědomí. Celkem jednoduché, ne? Dělám ho každý večer, než jdu spát. U mne se ale nakonec vždycky scvrkne na pouhé dvě věci. "Udělal jsi dneska něco pro někoho a dal jsi někomu aspoň něco?" ptám se v duchu. Nato lovím deset minut v paměti, asi tak jako rybáři v noci na Galilejském jezeře. Také marně. Skoro pokaždé zjistím, že jsem kůže líná a duše lakomá, skotská. Zase jsem pro nikoho ani prstem nehnul a nikomu ani padesátník nedal. Takový chmurný konec mívají má zpytování svědomí. Stojí pak za to je vůbec dělat?

Určitě ano. Jsem totiž i na takovýto případ připravený. Kolem půlnoci zapnu počítač a nastavím na něm jednu milou hru. Jsou to piškvorky. Tu si s počítačem zahraji. Nechám ho vyhrát a teprve pak jdu do postele. Jak krásně se mi usíná, vždyť jsem udělal dobrý skutek pro druhého. Dobrou noc.

(Jiří Barhoň - Pane faráři, já vás budu muset zabít!, Karmelitánské nakladatelství, s.r.o., Kostelní Vydří 2007)

 

Sdílet

Komentáře

Katis Já ho zase neznám. A druh má každý zase jiný a také musí být podle mě člověk na ten či onen druh humoru i naladěný. Ale zase mě napadá, když se Ti líbilo těch 5 povídek - že je to aspoň záblesk světla ve tmě :-) :-). Ale souhlasím s Tebou v tom tvrzení - taky mi to tak připadá, že napsal druhý díl kvůli úspěchu prvního s doufaním, že ten úspěch znovu zopakuje. Právě proto jsem zmínila v předchozím příspěvku tu nadstavovanou kaši. Ale osobně - i když méně - jsem se aspoň z poloviny bavila i u toho druhého dílu. Až se divím, neboť některé věci vnímám stejně s ostatními ohledně 2.dílu. Ale nejdůležitější myšlenka - že je přednostnější, že je dobrý člověk, než jestli se mu povedlo to psaní nebo ne. Však z toho se vlastně až tak nestřílí.

Markéta Doleželová (Anči26) super knížka :-) znám i první díl a oba stojí za to!

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková