Úvod autora Jiřího Barhoně:

Zde sebrané příběhy a postřehy jsou ze života kněze. Když jsem se jím stal, věděl jsem, že nastává v mém životě velká změna. Jelikož kněžství je povolání od Boha, tušil jsem, že při tom bude i legrace. Netušil jsem však jaká. Něco z tohoto života je uloženo v následujících řádcích a něco málo možná také mezi nimi.

V minulosti jsem z nich čítal např. spolubratřím kněžím, když měli narozeniny, a ušetřil tak třicet korun za bonboniéru, kterou jim stejně darovali jiní. Právě pro takové příležitosti byly psány a zhruba takovou mají asi hodnotu - jako levná bonboniéra.

Na přání některých z nich jsem je poskytl nyní k vydání s trpkým vědomím, že i levná bonboniéra se musí sníst, když už ji někdo otevřel a nabídl. Tak dobrou chuť...

Tři ochutnávky z jeho knížky:

1.ochutnávka - Kněžské povolání

Čas od času se mě někdo zeptá, jaké je to být knězem, co to obnáší nebo jak jsem se k tomu dostal. Na to poslední musím popravdě odpovědět, že sám nevím. Je-li ve věcech Božích možný omyl, tak možná omylem. O kněžství jsem začal uvažovat až později, a ještě v semináři jsem si nebyl úplně jistý. Tehdy se za každého bohoslovce modlila jedna řeholní sestra. V mém případě to ale sestřičky popletly a modlily se dvě(...)

(...)Svědomitý kněz mívá na sobě kleriku anebo, jak již bylo naznačeno, montérky. Tyto dva základní druhy svého liturgického oděvu střídá v závislosti na tom, co a kde právě vykonává. Dále můžete kněze rozpoznat podle povahy. Ta je, respektive by měla být, mírná až holubičí. Usměje se na vás i tehdy, když ho zataháte za nos nebo za ucho (ale raději to moc často nezkoušejte). Jiným jeho poznávacím znamením je inteligence. Všichni kněží jsou totiž absolventy vysoké školy a nejeden z nich také rozličných škol jiných, zpravidla zvláštních. Mezi ně se řadím i já. Třiadvacet let jsem chodil do různých škol. Pamatuji si do kterých, ale nepamatuji si kvůli čemu.(...)

(...)Třebaže kněží mají být mezi sebou jedno, přece jen jsou rozděleni. Dělí se podle toho, jaké mají charisma pro různé druhy a oblasti pastorace. Někteří se zaměřují více na děti a na mladé, jiní zase na staré a nemocné, někteří jsou na stavby a opravy kostelů, další pro změnu na liturgii atd. Já jsem kněz na baterky.

Ke své službě potřebuje kněz nutně spolupracovníky. Jestliže je nemá, má to těžké. Musí si pak všechno dělat sám a nemá ani, komu by vynadal, když to zkazí. Při mši svaté si zároveň ministruje, odbíhá od oltáře na kůr na varhany, sám sobě říká: "Pokoj s vámi - i s tebou," což ho pochopitelně vyčerpává a frustruje. Proto svým kněžím pomáhejte vždycky a všude, kde můžete. Pán Bůh vám to oplatí, a když budete mít štěstí, oni také.

 Velice může knězi nápomoci dobrá hospodyně. Svědomitá farní hospodyně skočí nejen přes plot pro pírko, ale také pro pivko, když to pan farář po nedělním obědě potřebuje. Já momentálně žádnou nemám, ale na minulém působišti jsem jednu takovou měl. Bylo již už 85 let a sloužila na faře nejen mně, nýbrž i dvěma mým předchůdcům dohromady 25 roků. Za tu dobu poznala velmi dobře celou farnost i všechny lidi z širokého a dalekého okolí. Proto měla pro každého v troubě připravenou bábovku a za dveřmi sekyru, podle toho, který z nich na faru přišel. (...)

(...)Proto, nemá-li váš kněz hospodyni, noste mu na faru každý den hodně jídla (nezapomeňte, prosím, že to musí také něčím zapít) nebo ho pravidelně zvěte na obědy a večeře k sobě domů, aby se tím vytvářelo neformální společenství mezi knězem a laiky, jak k tomu vybízí 2.vatikánský koncil. Takové společenství je zároveň znakem pulzujícího života farnosti. Jeho vzniku či růstu napomůžete kromě uvedeného příkladu také tím, že knězi darujete občas i něco jiného než jídlo. Vhodnou příležitosti k tomu bývá jeho svátek a narozeniny. Nevíte-li, kdy má váš kněz svátek nebo narozeniny, je to sice chyba, ale budete-li ho obdarovávat neustále, dvakrát do roka se určitě trefíte a Pán Bůh vám jistě odpustí.(...)

2.ochutnávka - O farnících

Tak jak miluje kočka svá koťata, slípka svá kuřata či osel svá oslata, tak miluje kněz své farníky. Já je dokonce zbožňuji. Po pravdě řečeno to však není zásluha moje, ale jejich. Mám je rád proto, že jsou to lidé bodří, prostí a vyrovnaní, se kterými ani vichřice nepohne, natož já.

Týden co týden po každém nedělním kázání čekám, kdy přijdou před faru s transparentem "Dost bylo řečí!" a vyvezou mě za hranice farnosti. Ale oni ne. Trpělivě naslouchají každému mému slovu, někteří si jej dokonce nahrávají na magnetofon a 31.prosince večer přehrávají. Duše farníka je duše svatá, o tom nemám ani tu nejmenší pochybnost. Její nositelé, farníci, se dělí v zásadě do dvou skupin. Na ty, kteří všemu věří, a na ty, kteří ničemu nevěří. Rozdíl mezi nimi je sice dosti podstatný, ale nikoliv důležitý. Důležité je to, že se mají rádi a nikdo je nezmění. Trvalo mi léta, než jsem na to přišel. Nemohu je změnit, ale mohu je milovat. Změnit je může jenom Bůh, když se mu do toho moc nepletu.

Stejně jako farníky nemůže kněz měnit ani zavedené farní zvyky a pořádky. Alespoň ne rychle. Proto, je-li moudrý a zkušený, zachovává ve své farnosti první rok vše při starém a vůbec nic nemění. V klidu počká, až rok uplyne, a když se to stane, ani pak nic nového zavádět nemusí, protože se už stejně blíží doba, kdy bude přeložený, a nestačil by to dokončit. Farníci ho pak mají tím více rádi, jelikož si nemusí zvykat na žádné novoty, a všude vyprávějí, kolik toho udělal, když nic neudělal. Já to tak dělám už pět let a nemohu si stěžovat.

Jelikož je však nás kněží málo a farníků mnoho, musíme si osvojovat nové formy pastorace, abychom ji rozšířili na všechny skupiny obyvatelstva a nezapomněli přitom ani na jediného živáčka. Odborně se tomu říká nová evangelizace. Je to sice náročné, ale stojí to za to. U nás na venkově, kde je ještě stále dosti pohřbů, jsem ji začal realizovat právě na tomto poli. Nepohřbívám už jednotlivé farníky, ale celé farnosti. Za pět roků jsem jich stačil pohřbít šestnáct. Což není na mladého kněze špatný průměr. A na starého to také celkem ujde.

3.ochutnávka - Tři chlebíčky pro Popelku

Ty chlebíčky byly šunkové a ta Popelka byla Pašková. Paní Pašková, moje pětaosmdesátiletá farní hospodyně, které jsem vezl jako dar právě ty tři chlebíčky od paní Dardové. Paní Dardová byla ještě o devět let starší a měla zrovna ten den narozeniny. K povinnostem, a nejen povinnostem kněze, totiž patří navštěvovat staré lidi. Přijel jsem jí poblahopřát, přivézt nějaký dárek a těšil se na její kafe, protože je to nejlepší kafe v Plzni. Mele ho na malém ručním bakelitovém mlýnku. Po pravdě řečeno ho melu sám, protože už jí to poslední dobou tolik nejde. Ona aspoň uvaří vodu. Ale o to kafe teď nejde, ani o paní Dardovou, nýbrž o ty chlebíčky. Pár jsme jich snědli, a když ještě tři zbyly, jinak nedala, než že je musím vzít paní Paškové a srdečně ji pozdravovat, aby i ona něco měla z jejich narozenin.

Přijel jsem s nimi večer na svou faru do Dolní Bělé a chystal se je zanést paní Paškové, když právě v tom přišla ta obava. Co když zrovna tyto tři chlebíčky nebudou tak dobré jako ty, které jsme měli v Plzni? Stoji to za to, kdyby paní Paškovou rozbolelo břicho, a musela jít, chudák, k doktorovi? Nikdy! To přece nemohu dopustit. Proto jsem alespoň jeden ochutnal, abych zjistil, jestli není zkažený. Nebyl. Jenže když jí přinesu dva chlebíčky, vím na beton, co mi řekne: "Důstojný pane, vemte si jeden!" Ona se vždycky o vše rozdělí. Co jiného mi zbývalo, než sníst druhý chlebíček, když by mě stejně neminul?

Snědl jsem ho tedy, vzal poslední zbývající  a zamířil  s ním do prvního patra k paní Paškové - a při náhodném pohledu na hodinky s překvapením  zjistil, že už je třičtvrtě na dvanáct. To dá rozum, že ji nebudu budit kvůli jednomu chlebíčku o půlnoci. Ano, zajdu tam s ním zítra. Jenže zítra je přece pátek, ten chlebíček je šunkový a paní Pašková se v pátek postí od masa. A dát jí ho dát až v sobotu? To už může být opravdu zkažený! Život je někdy těžký. Musel jsem ho obětovat a sníst i třetí chlebíček. Kvůli jinému bych to asi nedělal, ale kvůli paní Paškové ano. Ale ráno, hned jak se probudím, za ní zajdu, vyřídím srdečný pozdrav od paní Dardové a řeknu, jak dobré byly její chlebíčky. Už teď vidím, jak se z toho bude radovat. Není to krásné, být knězem a přinášet druhým radost?

(Jiří Barhoň, Zlý farář přejel hodného psa, Karmelitánské nakladatelství, s.r.o., Kostelní Vydří, 2007)

pozn.: Vyšla také další kniha, volně navazující na tuto a to s názvem: Pane faráři, já vás budu muset zabít!