Křesťanská literatura: Anselm Grün - Proměň svůj strach

Komentář Kataríny o úmyslu autora, o jeho cíli, seznámení s obsahem knihy, dvě ukázky z knihy se zkrácenou verzí.


pozn. Kataríny:

Anselm Grün v úvodu o fénoménu strachu říká, že byla napsána celá řada psychologických publikací na toto téma. Lidé trpí různými formami strachu, v posledním čase i z hrozící nezaměstnanosti, budoucnosti. Dále se bojí nemoci, stárnutí, společnosti aj.

Strach je v lidstvu oddedávna. Ale dnešní doba a společnost je přímo zasažena. Wolfgang Schmidbauer dokonce mluví o "generaci strachu". Ve skutečnosti může tento strach dokonce souviset s vytěsněnými úzkostmi z války. Kdy byl strach potlačen a lidé utíkali od něho k různým aktivitám. A emoce vyplývají na povrch. Strach je výrazem omezenosti a pomíjivosti, ale zároveň vyjádřením naděje a touhy. Touhy po životu a zachovávání si života. Tolik stručně z dlouhého úvodu.

Anselma Grüna se opakovaně ptali, zda by otázku strachu a úzkosti nechtěl zpracovat. Dlouho toto odmítal, měl pocit, že všechno již bylo řečeno. Jenže nakonec na něho pohleděl zcela novým pohledem. V celé Bibli se setkáme se strachem lidí a jak samotný Ježíš k těmto lidem přistupuje. Není v silách autora, ani v rámci knihy zabývat se celým průřezem Písma. Proto se autor zaměřuje zejména na evangelisty Matouše a Marka. Celou řadu strachů a volání k Bohu,můžeme vidět např. i v žalmech proroků.

Pozn.: k samotnému obsahu knížky: Kapitoly v knize se dají číst samostatně, ale při bližším pohledu zjistíte, že také chronologicky na sebe navazují, či budoucí kapitola vyúsťuje z předcházející. Jaké formy strachu autor zpracoval? Tady jsou: Strach z nového, Strach, který ochromuje, Strach ze zesměšnění, Strach z neznámého v nás, Strach ze zranění, Strach z osamění, Strach o naše vztahy, Strach o sebe, Strach, že ztratíme pevnou půdu pod nohama, Strach z Boha, Strach, že nejsme dost dobří, Strach z budoucnosti, Strach z Ježíšovy smrti a vzkříšení, Překonání strachu modlitbou, Vykoupení jako osvobození od strachu, Strach ve světě, Láska nezná strach, Bázeň Boží - počátek moudrosti.

Knížku jsem přečetla celou, je podnětná. Mimořádně mě zaujala kapitola Strach z Boha, kterou na ukázku kvůli delšímu rozsahu oproti ostatním kapitolám neuvádím. Uvedu dvě ukázky ve zkrácené formě, které jsou velmi aktuální (jakožto i další témata v této knížce). Pozn.: Případná zvýrazněná místa jsou jen ukázkou na potřebu naléhavosti odkazu (jak to vnímám), neobjevují se v knížce.

2. Strach, který ochromuje

O strachu se říká, že ochromuje. Cítíme se jím zablokováni, protože máme strach vyjít ze sebe, říci nebo udělat něco, co by ostatní mohli kritizovat. Nebo máme strach udělat chybu. Jako bychom měli na ramenou kámen, který nám brání vstát a jít cestou, jež vede k životu. Radši neděláme vůbec nic, než abychom udělali něco špatně. Máme obavy z toho, že nás naše okolí nepřijme. Otázkou je, proč máme strach z názoru okolního světa. Často si sami nejsme jisti svou identitou. Nevnímáme vlastní hodnotu a posuzujeme se podle toho, jak nás vidí jiní. Taková závislost na názoru okolního světa nás nutí žít ve strachu, že budeme hodnoceni negativně.

Mnoho rodin vychovává děti k tomu, že se mají chovat nenápadně a být hodné. Odmalička slyší věty jako: "Co si lidé pomyslí, když vyjdeš ven takhle špinavý, když něco takového řekneš" atd. Pro podobně vychované lidi jsou takové výroky jako Damoklův meč. Stále přemýšlejí, co si o tom, co dělají, pomyslí druzí. Jejich sebevědomí je závislé na úsudku ostatních. Když se v rozhovorech s takovými lidmi snažím racionálně argumentovat tím, že přece není tak důležité, co si myslí ostatní, apel většinou nefunguje. Slova rodičů se těmto lidem vryla tak hluboko do duše, že je racionální povahy nemohou odstranit. Jedinou cestou je vydat se z hlavy do těla, tzn. setkat se se sebou samým na zcela základní rovině. Musíme si uvědomit, že nežijeme v sobě, když se necháme ovládat tímto pocitem a názory ostatních. Když si tohle ujasníme, můžeme se pokusit ucítit sebe sama. To nás osvobodí od stálých úvah o tom, co si myslí ostaní. Když budeme neustále přemýšlet o tom, co si myslí druzí, neodvážíme se například ani ve skupině cokoli říct. Strach, že se na nás okolí bude dívat špatně, nás ochromí natolik, že budeme sedět a neuděláme nic z toho, co uvnitř cítíme jako správné. (...) Velký strach může přejít i do tělesného ochromení. O podobné situaci mluví i Bible.

V 9.kapitole svého evangelia vypráví Matouš, jak k Ježíšovi přinesou ochrnutého člověka na nosítkách. "A hle - přinášeli mu ochrnutého, ležícího na lůžku". Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnulému: "Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy." (Mt 9,2). Ježíš poznal důvěru, kterou k němu měli ti, co nemocného přinesli. Věřili, že nemocný bude uzdraven. Ježíš pak i nemocnému dodává důvěry. Řecké slovo tharset je "slovo povzbuzení, které dodává odvahu a důvěru v bezvýchodné situaci." Ježíš však nejdřív nedělá to, co nemocný a ti, kteří ho přinesli, očekávají. Neléčí ho, ale slibuje mu odpuštění hříchu. Ježíš totiž vidí, že jeho postižení není čistě tělesné, ale že vzniklo jako důsledek vnitřního postoje, který můžeme nazvat hříšným. Hříchem nemyslím překročení přikázání, ale odmítnutí života. Často je to strach, který nám brání naplnit to, k čemu jsme pozváni. Protože se bojíme, zůstaneme radši ležet a čekáme, až za nás to potřebné udělá někdo druhý. Ježíš nejdříve oslovuje tento vnitřní postoj. Nic však nemocnému nevyčítá, poskytuje mu Boží odpuštění. Přijímá ho ho takového, jaký je, i s jeho popíráním života. Nemocný tak může věřit, že ho také Bůh přijímá takového, jaký je. Tato niterná zkušenost bezpodmíněného práva na existenci, na lásku, je předpokladem toho, že ochromení pomine. (...) Odpuštění, které Ježíš ochrnutému slibuje, je v konečném důsledku souhlasem s tím, že člověk může být takový, jaký je. Že je dobré být takový. Teprve když takový příslib přijmeme, utiší se náš strach.

Zákoníci, kteří Ježíše při tomto aktu sledovali, byli přesvědčeni, že se rouhá. Jen Bůh může přeci promíjet hříchy. Nevyslovili však své myšlenky nahlas. Ježíš přesto věděl, co si myslí. A tak reagoval na tyto myšlenky, které jsou často také našimi úvahami. Ježíš není jen lékař, který léčí tělo, on zná i naši duši. A proto se nejdřív obrací k vnitřnímu postoji člověka, který je často příčinou nemoci. Člověka ochromuje jeho vlastní odmítání života a z něho plynoucí strach. A teprve když Ježíš tyto obavy rozptýlí svým příslibem prominutí hříchů a výzvou k důvěře, léčí také tělo. Uzdravuje slovy: "Vstaň, vezmi své lůžko a jdi domů!" (Mt 9,6). Pro mě samotného jsou tato slova v boji se strachem velmi důležitá. Vždycky jsem se pokoušel vstát. Ale chtěl jsem nejdřív prožít svobodu a klid, že jsem byl své nejistoty a zábran zbaven. Chtěl jsem čekat, až budu opravdu vyléčen. Myslel jsem si, že teprve potom dokážu vstát. Kristus ale říká nemocnému, který leží na nosítkách, "Vstaň!" hned. Má vstát přes své ochrnutí, slabosti, zábrany, má to zkrátka zkusit. Nemá čekat, až strach překoná, ale vstát i se svým strachem. A ještě jedna věc je pro mě v tomto příběhu důležitá. Nemocný má nést své lůžko s sebou. To lůžko, které je symbolem jeho postižení a nemoci. Z toho plyne, že důvěřovat neznamená být bez obav. Znamená to všechny strachy a nejistoty s sebou nést. Neznamená to ani to, že už nás naše úzkosti nebudou spoutávat. (...)

Aby mě strach neochromil, musím si ho připustit a dobře ho poznat. Ochromující strach se váže na chybná východiska, jako třeba mylný pocit, že nesmím udělat žádnou chybu, jinak mnou budou ostatní pohrdat. Tím, že si takové chybné stanovisko zformuluji, zbavím ho jeho moci a změním ho na svolení: Smím udělat chybu. I se svými chybami jsem cenný. To je jedna cesta. Jiná spočívá v tom, že si přiznám, jak důležitý je pro mě názor ostatních. Jak moc chci, aby o mně druzí dobře smýšleli. Když si to přiznám, mohu svou potřebu "dobře vypadat před ostatními" také zpochybnit: Ano, sice mi záleží na tom, co si o mne ostatní myslí, ale jen z toho se žít nedá. To skutečně důležité leží hlouběji a není závislé na tom, co o mně druzí řeknou. Takový postoj otevírá nové možnosti k větší svobodě.

 

4. Strach z neznámého v nás

Předseda jedné frakce mětské rady mi vyprávěl, že při svých veřejných projevech nešetří ostrými výrazy. Když používá slova jako zbraně, cítí se silný. A cítí, že ostatní mají z jeho ostrých slov strach. Užívá si to. Jakmile se ale posadí a musí poslouchat, co říkají ostatní, zachvátí ho panika. Ostaní by mohli objevit, co vězí za jeho sebejistým zevnějškem. Mohli by odhalit jeho slabá místa. Když je na místě posluchače, je nejistý. Jakmile se ocitně ve vůdčí roli promlouvajícího, cítí, že má nad ostatními převahu. (...) Očividně sám sebe nezná dost dobře, a tak se bojí, že by ostatní mohli odhalit to, čemu on sám nerozumí. Cítí, že není jen sebejistý řečník, ale že je také citlivý vůči kritice. A to by chtěl skrýt. Nesnesl by, kdyby tuto jeho tvář poznali ostatní.

Znám spoustu lidí, kteří se bojí neznámého. V knihách zabývajících se psychologií četli o nevědomí. Nechtějí ho však poznat, mohlo by to být pro ně nebezpečné. Možná by odhalili něco, co by jejich dosavadnímu vnímání sebe sama úplně odporovalo. Bojí se, že by se mohla zhroutit představa, kterou o sobě mají. Říkají: "Zabývat se sebou je nesmysl. Měli bychom radši dělat něco pro druhé." Když s nimi potom mluvím a řeknu, že své problémy snadno promítáme do ostatních a že  pomáhá podívat se do vlastního srdce, propadnou často panice. Zmatek, který by v nich pohled do vlastní duše způsobil, by neunesli. Ale čím víc se vyhýbáme pohledu do vlastního nitra, tím silnější bude strach z neznámého v nás.

O tomto strachu z neznámého mluví Ježíš, když svou řeč k učedníkům začíná slovy: "Proto se jich nebojte! Nic není tak tajného, že by to nebylo odhaleno, a nic skrytého, že by to nebylo poznáno. Co vám říkám ve tmě, povězte na světle, a co se vám šeptá do ucha, hlásejte ze střech!" (Mt 10,26-27). Učedníci měli Ježíšovo poselství předávat dál za nových okolností. Ježíš pronáší svá slova v konkrétní situaci, můžeme si je však vztáhnout i na naše každodenní strachy. Mnozí lidé se bojí nahlédnout do vlastního nitra. Myslí si, že by se tam setkali jen se zlem. Kdosi řekl: "Když se ztiším a uvědomím si, co všechno se ve mně skrývá, mám strach, že by uvnitř mohla vybuchnout sopka." Taková slova ukazují, jak pesimisticky o sobě někteří uvažují. Považuji své nevědomí za nebezpečné. Proto se pokouší sopku v sobě potlačovat. To ale spotřebuje spoustu energie. Mají co dělat, aby tu sopku udrželi v klidu. Proto žijí v neustálém vnitřním napětí a strachu, že by jim potřebné síly jednou nemusely stačit. Pak by mohla přijít exploze a jejich složitě vybudována představa sebe sama by se rozpadla v prach.

Jiní mají strach, že by lidé mohli nahlédnout za jejich zevnějšek a uvidět všechny jejich stinné stránky, které s velkým úsilím skrývají. Navenek jednají zcela správně. Ale bojí se, že by všechno, co zůstává nevyřízené a nezpracované, mohlo proniknout ven. Kdosi mi řekl: Kdyby ostatní věděli, jak to ve mně vypadá, zavrhli by mě. Nemohl bych vůbec žít." Také on spotřebuje mnoho energie, aby stále vzbuzoval správný dojem. (...) Čím víc se snaží kontrolovat, tím víc se jeho emoce vymykají kontrole.

Ježíš říká jako terapii takového strachu: To, co v sobě skrýváme, bude nakonec vždy odhaleno. Nevyplatí se to schovávat. Bůh to odhalí nejden mně, ale i ostatním. Pro Boha nestojí nic ve tmě. Tak to říká už žalm 139: "I kdybych řekl: Aspoň temnota mě skryje a noc mě obklopí místo světla, ani tma ti nebude tmavá: noc jako den se rozjasní, temno je pro tebe tak jako světlo. Tys přece stvořil mé ledví, utkal jsi mě v lůně mé matky. Chválím tě, že jsem vznikl tak podivuhodně, úžasná jsou tvoje díla" (Žl 139, 11-14). Skutečnost, že Bůh zná naše nitro, neznamená ohrožení. Protože on sám ho vytvořil a učinil krásným. Pro Boha jsou naše temnoty plné světla. A je to tak v pořádku, neboť i tato tma je dobrá.

Ježíš k nám promlouvá ve tmě, kterou bychom nejraději potlačili: "Co vám říkám ve tmě, povězte to na světle" (Mt 10,27).  Ježíš je v temnotě s námi. Temnota není místem, kde jsme od Boha vzdáleni, naopak je prostorem  jeho jedinečné blízkosti. Tam promlouvá k našemu srdci. A všechno v nás osvětluje světlem své lásky. Ví, co v nás je, a ukazuje nám to. Proto není třeba to skrývat před sebou ani před ostatními. Vše, co v nás je, zbavuje tmy světlo Ježíšovy lásky. Ježíš do této tmy vstoupil, aby ji svým světlem prosvětlil. A jeho slova o blízkosti Božího království směřovala přímo do naší vnitřní tmy. Právě tam je Jeho království. Také tam chce Bůh vládnout. Když On přebývá i ve tmě, nemusíme se jí už bát. Můžeme si ji prohlédnout, protože víme, že On nás přijímá se vším, co v nás je. To nás osvobozuje od neustálého skrývání našich slabých míst, neboť rovněž ona jsou prosvětlena Božím světlem. To proniká do všech hlubin naší duše. Proto také můžeme do těchto hlubin hledět, aniž bychom se vyděsili. (...)

 

(vybráno z knihy: Anselm Grün - Proměň svůj strach, Nakladatelství PAULÍNKY-Praha 1, r.2008)