Jestliže Bůh chce, abys všechna zmíněná díla opustil a svěřil mu je do rukou, pak to učiň bez váhání a mej v Boha důvěru. Bůh to všecko přece vykoná nekonečně lépe než ty. Ty jsi přece zvolil Boha samotného, a nikoliv jeho díla!


pozn.: František Nguyen Van Thuan pochází z Vietnamu. Zastával funkci biskupa v Nhatrangu, který se nachází ve středním Vietnamu. Po osmi letech ho Pavel VI. jmenoval arcibiskupem koadjutorem v Saigonu. Když se Saigonu zmocnili komunisté, prohlásili, že zmíněné jmenování je plodem mezinárodního spiknutí, a o tři měsíce později - 15.8.1975 - Františka uvěznili. Na svobodu se dostal po třinácti letech. František Nguyen Van Thuan se v knize Pět chlebů a dvě ryby dělí o zkušenost, jak se v každém okamžiku jeho života ve vězení setkával s Ježíšem při hledání Boha a jeho vůle, v modlitbě, v bratrech a sestrách.. Františka Nguyena Van Thuana pojilo také hluboké přátelství ze zesnulým papežem Janem Pavlem II.

VÝBĚR Z KNIHY:

DRUHÝ PECEN CHLEBA: ROZLIŠOVAT MEZI BOHEM A JEHO DÍLEM

Když jsem studoval v Římě, jeden člověk mi řekl: "Tvou největší předností je, že jsi dynamický. Tvým největším nedostatkem je, že jsi agresívní." Byl jsem každopádně velmi aktivní, byl jsem se skauty, s mladými lidmi...Každého dne mne cosi pohánělo, abych dělal všechno, co bude v mých silách, pro upevnění rozvíjení církve v mé diecézi v Nhatrangu. Bylo třeba to stihnout dříve, než nastanou těžké časy pod vládou komunistické diktatury.

 V osmi letech se podařilo docílit zvýšení počtu seminaristů z 42 na 147. V přípravných školách pro semináře to bylo z 200 žáků na 500. Pracoval jsem na rozvoji trvalé formace kněží šesti diecézí metropolitní církve v Hue. Nasazoval jsem všechny síly pro formaci nových hnutí mladých lidí, laiků, pastoračních rad..Moc miluji svou první diecézi Nhatrang..

A teď? Musím všeho zanechat a odebrat se bez mrknutí oka do Saigonu. Tak to stojí v nařízení Svatého Otce Pavla VI. Nemám ani šanci dát sbohem všem, kdo se mnou sdíleli stejné ideály a pracovali na jejich naplňování a kdo se mnou zakoušeli radosti i bolesti při budování církve. Oné noci jsem naposledy nahrál svůj hlas, abych alespoň tímto způsobem naposledy pozdravil svou první diecézi. Tehdy jsem také poprvé za osm let plakal, hořce plakal.

Pak následovaly strázně v Saigonu, zatčení. Odvezli mne zpět na území mé původní diecéze. Bylo to nejtužší vězení. Nacházelo se nedaleko mého biskupství.  Každé ráno i každý večer jsem ve své cele slýchaval zvony z katedrály, v níž jsem po osm let sloužil. Všechno mi to zraňovalo srdce. V noci jsem zase vnímal hučení moře, které se rozprostíralo za branami věznice. Potom jsem dny prožíval v podpalubí jedné lodi, která odvážela 1.500 hladových a zoufalých věznů, dále v převýchovném táboře ve Viň-Quangu a v mnoha podobných zařízeních. Především musím vzpomenout na 9 let trvající trýznivou izolaci, když jsem musel pobývat v jedné cele úplně sám jenom ve společnosti dvou strážných, bez práce, v absolutním prázdnu. Od rána do půl deváté večer jsem pochodoval po cele, abych předešel zničující artróze. To vše se odehrávalo na samé hranici šílenství.

Mnohokrát mne trýznilo pomyšlení na skutečnost, že jsem byl zajat v osmačtyřicátém roce svého věku, tedy v době své lidské zralosti. Pracoval jsem jako biskup jen osm let a nabyl jsem celé řady zkušeností. A teď jsem byl v izolaci, donucen k nečinnosti, oddělen od svého lidu, od něhož mne tehdy dělilo 1.700 kilometrů. Jedné noci jsem v hloubi svého srdce uslyšel hlas, který mi radil: "Proč se tak trápíš? Musíš dokázat rozlišovat mezi Bohem a Božími díly. Všechno, co jsi zatím dělal a co stále toužíš dělat, tedy pastorační vizitace, formace seminaristů, řeholníků, řeholnic, laiků, mládeže, budování škol, míst pro setkávání studentů, evangelizace...tohle všechno jsou jedinečné činnosti, jsou to Boží díla, ale není to přece sám Bůh! Jestliže Bůh chce, abys všechna zmíněná díla opustil a svěřils mu je do rukou, pak to učiň bez váhání a měj v Boha důvěru. Bůh to přece vykoná nekonečně lépe než ty. Ty jsi přece zvolil Boha samotného, nikoliv jeho díla!"

Vždycky jsem se učil konat Boží vůli. Tohle světlo mi ale dalo docela novou sílu. Moje smýšlení se díky tomu naprosto změnilo. Díky tomu jsem byl schopen překonat situace, které byly z lidského hlediska v zásadě nezdolatelné. Někdy se stává, že dobře rozběhnutý program musí zůstat nedokončený. Určité aktivity, které jsme započali s velkým nadšením, jsou najdenou přeřušeny. Poslání vysoké úrovně jsou zaměněna za aktivity, které se na první pohled jeví jako nepatrné. Možná, že je z toho člověk rozrušený a ztrácí chuť do díla. Povolal mne Pán k tomu, abych se naplňoval v tom nebo onom díle, abych následoval tu nebo onu osobu? Nech na Pánu, aby on sám v tvém životě jednal. On přece umí všechno rozřešit tím nejlepším způsobem.

 Zvolit Boha a nelpět na Božích dílech. Bůh mne chce tady, a ne někde jinde. Když mne komunisté odvedli spolu s 1.500 ostatními věznii do podpalubí lodi v Haj-Fongu, aby nás převzeli na sever, spatřoval jsem na tvářích svých druhů zoufalství, nenávist, touhu po pomstě..a velmi dobře jsem rozuměl jejich utrpení. Najednou jsem ve svém srdci uslyšel hlas: "Zvol si Boha, a ne Boží díla." Já sám jsem si řekl: "Opravdu, Pane, právě tady je má katedrála, tady je můj Boží lid, který jsi mi svěřil, abych se o něj staral. Musím se starat o přítomnost Boha v těchto zoufalých a ubohých bratrech. To je tvá vůle, a proto také moje volba.

(...) Od okamžiku, kdy jsem řekl ano tomuto povolání, mne po třináct let naplňoval zvláštní pokoj. Cítil jsem svou lidskou slabost a zároveň jsem stále obnovoval tuto svou volbu a ani v těch nejobtížnějších situacích jsem neztratil vnitřní pokoj a mír. Když prohlásím, že něco konám pro Boha a pro jeho svatou církev, pak setrvám v tichu, v Boží přítomnosti a kladu si zcela úpřimně otázku: "Pane, pracuji opravdu jen pro tebe? Jsi opravdu tou jedinou pohnutkou toho všeho, co konám?" Styděl bych se, kdybych musel přiznat, že existují další, možná silnější pohnutky mého jednání.

Zvolit Boha, a ne jeho díla. Je to krásná volba, ale také velmi těžká volba. (...) Jan Pavel II. povzbuzuje mladé lidi tak, že jim dává za příklad svatou Terezii od Dítěte Ježíše: "Projděte spolu s ní pokornou a prostou cestou křesťanského zrání ve škole evangelia. Spolu s ní zůstaňte v srdci církve tím, že budete žít radikálně rozhodnutí pro Krista." (Poselství Jana Pavla II. ke XII. světovému dni mládeže, č. 9)

Chlapec z evangelia udělal stejnou volbu, když Ježíšovi nabídnul všechno, co měl: pět pecnů chleba a dvě ryby. Ježíš vykonal Boží dílo, když tím málem nasytil 5.000 mužů a velké množství žen a dětí.

p.s.: úplně mi celé to téma evokuje z písně ze žalmu, která se často zpívá na mších "Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu, nezatvrzujte svá srdce"...

 

(z knihy F.X. Nguyen Van Thuan - Pět chlebů a dvě ryby, Nakladatelství PAULÍNKY, Praha 2004)