Vzchopte se, já jsem to, nebojte se! (Mt 14, 27) Tato slova provází celou Katolickou charismatickou konferenci, dnes se dá říct, provázela, jelikož dnes končí (jsou myšlena však na celou cestu životem, když jsme s Ježíšem, nemusíme se bát). Na KCHK jsem mohla přijet jen na jeden den. Dotek Boží lásky však cítím i zde, doma, daleko od KCHK, dotkla se mě Boží milost. V srdci rozjímám taktéž o slovech Daniela Rychnovského, Charlese Whiteheada, Katky Lachmanové, i P.Vojtěcha Kodeta.


I když jsem mohla přijet jen na jeden den (11.7), po dostatečné aklimatizaci jsem již byla schopna spolusdílení s dalšími účastníky a jasně jsem cítila vanutí Ducha svatého. Hodně na mě působila i slova přednášejících, a to zejména z jejich autentičnosti. Myslím, že vše do sebe zapadá a zapadne jako skládanka puzzle. Někdě v každém z nás je zaseto zrníčko poznání, co chce po nás Pán, co je Jeho vůle. Někteří jí poznají hned, někdo za čas, ale zaseto určitě je. Pán je přece blízko! A zrovna dnes to krásně korensponduje Slovo na den zde na Signálech, dovolím si vyjmout výstižný úryvek: Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž jste přijali Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! (Ř 8, 15)

Ze střípků přednášek:

MUDr. Daniel Rychnovský - lékař-chirurg, ředitel nemocnice Milosrdných bratří v Brně, první náměstek primátora. Měl intermezzo před přednáškou Charlese Whiteheada. Ale tohoto člověka zmínit chci. Znám ho z konferencí Zdravotník-křesťan v dnešní nemocnici, na kterých se taktéž podílí. Jeho opravdovost jde přímo z něho. Podílí se na rozmanitých činnostech, ale hlavně je věrohodným svědkem víry. I on se zmiňoval v tomto intermezzu o povolání a Božím volání. Před léty se bránil tomu, aby se stal ředitelem nemocnice Milosrdných bratří, říkal, přece jsem nestudoval tolik roků a nezúčasťnoval jsem se na tolika stážích, praxích, abych pak papíroval. Nakonec však tuto nabídku přijmul a jeho cílem bylo a je, znovu vrátit nemocnici punc řehole a tradice Milosrdných bratří. Tato nemocnice např. neprovádí potraty a celkově chce nastolovat křesťanské principy. S Boží pomocí se mu to daří a doufejme, že bude i nadále. Kéž by bylo více takových lidí! Kéž by bylo viděno více veřejných činitelů, kteří věrohodným životem dosvědčují o Nejvyšším a Jeho milosrdenství. Bohu díky za každého.

Charles Whitehead - nejznámější osobnost Katolické charismatické konference ve světovém měřítku. Dříve byl manažer marketingové společnosti, ale pak uslyšel hlas Boží a léta se věnuje službě církvi na plný úvazek. Taktéž se věnuje publikační činnosti. Co k němu říct? Pán ho obdaroval mnoha dary, jeho sdílení je jedním slovem podmanivé. I proto je velmi těžké reprodukovat jeho slova takto na "papíře". Je toho dost, co by se dalo říct. Zajímavost z jeho slov: spíš je smutný, když lidé říkají, že "dělají něco pro Boha". On říká. Je důležité naplňovat "s Bohem".

 Můj názor vždy byl, že není úplně jednoznačné, když si někdo myslí, že pokud se mu do něčeho nechce, tak právě toto má dělat, že to po něm Bůh chce. Právě jsem i docela překvapená, kolik lidí takto uvažuje. Myslím si, že je potřeba překonávání, sebezáporu, ale zase nevěřím, že by nám Bůh chtěl ukázat cestu pouhých zkoušek. Že i touhu po něčem dobrém nám dává on. Jsou touhy světské, ale i ty, co význam mají. A dokonce i ty světské má možnost Bůh proměnit - ovšem pokud mu dáme tu šanci. Charles říkal, že si taky dlouho myslel, že má dělat právě to, do čeho se mu nechce, ale pak poznal, že je to jinak. A koneckonců - to, co dělá pro církev již léta, ho vyloženě baví a naplňuje. A není právě toto důležité? Pracovat s Bohem se zapáleným srdcem?

 "Milosrdenství chci, ne oběť", říká Pán. Jasně, že nám může přidělit něco, poslat nás někam, s čím nesouhlasíme, neumíme si to představit. Jenže On nás zná velmi dobře a ví, jakými dary disponujeme. Pokud chceme zůstávat v Boží lásce, určitě pochopíme a budeme svěřený úkol plnit rádi. Ale někdo se právě  ani nepotřebuje tím vším prokousávat, protože to pociťuje jako svou přirozenost a pokračuje v tom, co už započal. Nebo ho vede touha a nemusí vědět, odkud se bere, zkrátka poslouchá hlas svého srdce a já osobně myslím, že se určitě také vyjeví, jestli je to touha špatná, nebo dána Bohem. Ale musí také více naslouchat Bohu, aby to zjistil. Je také dost dobře možné, že nás nechá i chvíli kráčet po nesprávné cestě, že nás hned "neopravuje", nezasahuje a to třeba kvůli výchovnému efektu a většímu uvědomění si cennosti vztahu. Uvědomění si toho, že bez Jeho požehnání,  je náš život pustý. Že Jeho vůle nás učiní šťastnými. "Neklidné je srdce mé, dokud nespočine v Tobě, Bože." (výrok sv. Augustina) Bůh chce s námi také vytvořit parťáckou dvojici, spolupracovat. Kromě toho nám dal svobodu, tak nechává na nás, jak ten vztah uchopíme. Netvrdím, že toto všechno je absolutní pravda. To je spíš takový náhled, ke kterému jsem dospěla a nad čím přemýšlím v každodenním životě, v činnostech.

 Charles.W pojal svou přednášku "Strachy v našem životě" pozoruhodně. Přiznám se, že já sama jsem netušila, kolik dimenzí je v tomto tématu obsaženo. Jeho přednáška se dotýkala i povolání v životě. Mluvil také o svém povolání, o tom, jak poprvé navštívil KCHK, kde ho Bůh proměnil, i když zpočátku důvěru neměl. K strachům uvádím výstižná slova. On vztah Boha k nám připodobnil k následujícímu:

Se svou ženou Sue se poznal na vysoké škole. V čase předzkouškového období. Ona pak neudělala zkoušky (Charles k tomu říká, že on na příčině nebyl. Zde je však zajímavost: když se nám něco nedaří, když máme těžkosti, na příčině není Bůh - ten názor, že za to Bůh může, přitom tak často převládá - ale to, čím my sami jsme se nechali ovlivnit. Bůh, který je Dokonalost, nemůže chybovat). V té době Charles ještě rodiče Sue neznal osobně. Pochopitelně se klepal strachy, co na to řekne její otec. Pak zazvonil telefon. Zvedla ho Sue. Slyšel jen: "Ano, ano, ano, ano". Pak se otočila na Charlese a říká mu: "A teď chce mluvit otec s Tebou." Charles, rozklepaný, přišel k telefonu a nevěřil svým uším. Její otec mu řekl toto: "Budeš teď se Sue?" "Ano". "Dobře. Tak ji vezmi do nejdrahší restaurace, objednejte si nejdrahší jídlo, postarej se, ať se cítí dobře a účet mi pak pošli." Charles: "Ale ona ty zkoušky neudělala!" Otec: "Já ji miluji, ať už udělá cokoliv a vždy budu." (můj povzdech: Kéž by bylo více takových tatínků..)

Charles k tomu řekl - otec Sue byl samozřejmě zklamaný, že ty zkoušky neudělala, ale Sue jako člověk, dcera, měla pro něho daleko větší hodnotu, on ji nehodnotil a neposuzoval podle výkonnosti. A podobné je to i s Bohem, ve vztahu k nám. Miluje nás, jací jsme, i když dobře ví, že upadáme, že selháváme, že hřešíme.

Kateřina Lachmanová - koordinátorka hnutí Obnovy v ČR aj. Kromě toho se věnuje i publikační činnosti. Nově vyšla její knížka Kotva naděje. Právě obsah této knížky byl stěžejním tématem její přednášky. Střípky z její bohaté přednášky: Kde je naděje? Ptá se velmi často člověk, lidi. Velmi často pasívně čekají, že se jim sama dá všanc. S nadějí je to jak z příběhu jednoho chlapce, který si velmi přál k Vánocům fotbalový míč. V kýžený okamžik očima procházel všechny zabalené balíčky, ale nenašel ani jeden odpovídající tomuto formátu. Dal se do usedavého pláče, nebyl k utišení. Ani pobídka rodičů, aby se do rozbalování balíčků pustil, nezabrala. Rodiče se tedy dali do rozbalování sami a asi ve třetím balíčku byl vytoužený dárek. Ten míč byl totiž vypuštěný.

A tak je to i s nadějí. Je potřeba naší spolupráce. Je potřeba podobně jako míč nahustit vzduchem, tak naději nahustit Duchem svatým. Naděje není pocit. Když se něco v životě člověka daří, všechno vychází, často oplýváme nadějnými pocity, ale toto NENÍ naděje. A není to cnost. Naděje není ani to, když lpíme na určitých svých plánech, a který když nevyjde, a nevyjde pak ani další a další, tak se na Boha hněváme. Ale to nemusí být Boží vůle, naše plány a nejen to. Je nebezpečné držet se na slabé větvi oběma rukama (přeneseno, držet se zuby nehty našich očekávání).

S nadějí je to podobné jako s tramvají. Aby se tramvaj vůbec pohnula dopředu, musí se spojit konstrukce tramvaje s dráty na sloupu (odborníci prosím za prominutí :-D), bez toho se ta tramvaj nepohne. Jenže ty konstrukce na tramvaji mají zařízení, aby je pomohlo je zvednout. Rovněž i my musíme vynaložit nějakou námahu, abychom zvedli to naše spojení k Bohu a s Bohem. A je ještě další důležitá věc. Nám, pokud se chceme s Bohem spojit, nemůže stačit, že ta tramvaj pojede sama! K čemu by sloužila prázdná jezdící tramvaj? Naděje není určena pouze jednotlivci a jen pro něho. Ale všichni se na ní musíme podílet.  A pokud se zadaří to plnohodnotné spojení s Bohem a necháme se vést Duchem svatým, tak dokážeme vést i další lidi.

Mohla bych ještě vyjmenovávat od Katky Lachmanové, co naděje není, ale na závěr shrnu její podstatnou myšlenku. NADĚJE MÁ SMYSL TEHDY, KDYŽ JI HLEDÁME (A DOKÁŽEME HLEDAT) V BEZNADĚJNÉ SITUACI. Katka se také zmiňovala o známém výroku, že "Optimista je poloinformovaný pesimista". Ale ona k tomu dodává, že je to převrácené, protože ke křesťanství přece pesimismus nepatří, že právě my máme zvěstovat naději. A zejména, pokud propadneme beznadějné situaci, máme hodit tu kotvu někam dál, tam, kde nás to dalece převyšuje a to - ano, přímo k našemu Bohu, Vykupiteli. Ve skutečnosti je to tak, že je to právě pesimista, kdo nemá dostatek informací.

Mše svatá - k tomu není co dodat. Ježíš, živý, přítomný v Eucharistii, spolusdílené společenství, jednota.

Jen jedno: Duch svatý na mě právě v těchto velkých společenstvích, kde vládne jednota, velmi silně působí. Mé srdce je velmi křehké, stačí nepatrné ťuknutí, ale právě v té křehkosti cítím, jak je zrovna tady a teď, ve mě plně přítomen a vím, že jsem v bezpečí, že chce mým nitrem proniknout tak, že se mi chce až z toho brečet. Dojetím, radostí a Jeho nekončící láskou. To samé se mi stává i u společných přímluvných modlitbách.

Intermezzo: Název těchto řádek: Od virtuality k realitě. Potkala jsem se tu s pár lidmi se Signálů, které jsem znala zatím jen virtuálně. Tofla a Vojtece jsem vzala útokem a doslova je přepadla (každého zvlášť), jednoho známého jsem nechtěně vyděsila, ale všechno dopře dopadlo :-D. Neposedě: díky Ti, žes mi nechala "přičichnout" k mým milovaným knížkám a za důvěřu. Beatrice - s ní jsem se viděla kratince, oslovila mě ona, jelikož mě poznala. A já jsem si taky vzpomněla, že jsem četla její komentáře na různých příspěvcích. Signálňáci díky a těším se, že se zase uvidíme! I s dalšími, určitě.

Modlitby za účastníky konference: velká vnitřní síla! Tady si na závěr dovolím slovo P.Vojtěcha Kodeta, který si před těmito chválami a prosbami vzal předmluvu. Řečeno jeho slovy, když jak Pán zve učedníky, byť do rozbouřeného moře, tak volá i nás (a také nás ujišťuje, že s ním se nemusíme bát) slovy: POJĎ!

úplně závěrečná věta Kataríny: BOHU DÍKY ZA VŠECHNA MILOSRDENSTVÍ, KTERÝMI NÁS BŮH DENNĚ PROVÁZÍ, ZA JEHO DARY, ZA TUTO POŽEHNANOU KONFERENCI, ZA VŠECHNY, KTEŘÍ SKUTEČNĚ SKVĚLE DUCHOVNĚ I SVÝMI FYZICKÝMI SILAMI PŘIPRAVILI A ZORGANIZOVALI TUTO KONFERENCI. DÍKY!!

p.s. Audio, DVD z celé KCHK, i po jednotlivých dnech se dají zakoupit na http://konference.cho.cz/