Každá skalka a skála mě v Dolomitech duchovně formovala. I rostliny, příroda, průzračná voda.. Bůh mi dal nahlédnout do nevídaných krás a také mě vedl, nabídl mi poznávat Jeho v lidech, situacích a také jsem Jím byla celou dobu naplněná. DĚKUJI.


Náš vynikající průvodce a organizátor Kamil Psotka, měl vše pečlivě připraveno. Tento duchovně-sportovní pobyt byl umocněn i tím, že jsme byli ubytováni v Pastoračním domě Velehrad (v St.Martinovi in Gsies, v nadmořské výšce 1310 m. n. m. nedaleko Welsbergu, více info na http://pdvelehrad.cz), který od roku 1967 začal sloužit českým emigrantům, kteří neměli možnost přijet domů. A tak aby se aspoň takto mohli scházet a i duchovně se povzbuzovat, vznikl tento dům s příznačným názvem Velehrad. Jako symbol kořenů našich předků.  Těchto domů existují po celém světě několik, např. jeden je také v Sydney atd. Tento dům v St.Martin spravovali dlouho salesiáni, teď třetím rokem patří pod Arcibiskupský kněžský seminář v Olomouci a jmenuje se Pastorační dům Velehrad. Vítani jsou zde všichni, všech věkových skupin. Pobyty jsou rozmanité, od dětských táborů, po turistiku až po exercicie. Ale není nutností, aby byli všichni věřící, nebo byli příchozí nuceni do křesťanských aktivit. Dům je otevřen pro všechny. T.č. tam působí P. Antonín Hráček. Správci - manželé Zálesští.

Jak by nemohl ke mě Bůh promlouvat na všech mých cestách, když jsem vše zanechala doma. Všechny nepodstatné myšlenky, záře mětských reflektorů, i únavu z práce aj. Teď nebylo nic, co by mě rušilo. Je dobře, že mi dal Bůh tu možnost odejít, abych se zase v plnosti ducha mohla vrátit. Každý den začínal mší svatou s plodnými podněty od P. Petra Dujky, hradišťského faráře.  Není nic lepšího, než začít den mší svatou. Doma to možné není, protože už v době ranních mší pracuji.

 Každý den jsme si mohli vybrat trasu, po které půjdeme. Na chuť si přišel každý. Od tras nejmenší obtížnosti, střední, vyšší až nejvyšší - to už většinou určena pro ferratisty. Ten první den naše docela početná skupinka směřovala na Dürrenstein (2839 m. n. m.). V potu a řádné zabíračce jsme putovali dál a dál a doteď mě nepřestává fascinovat, jak jsou každý ke každému přívětiví. Nebylo cizince, který by vás nepozdravil. Někteří starostlivější se dokonce ptali, jestli jsme se natřeli ochrannými krémy, kde máme šátek apod. Když se doma kolikrát sousedé mezi sebou ani neznají, tak tady každý cizinec vás skutečně bere jako bratra a sestru. A nejen to. V takových horách nemůžete být lhostejní. Ferratisti musí jistit jeden druhého. Nebo když vystupujete po strmých skalách, musíte dávat pozor, aby kamení nepadalo na člověka pod vámi. Když procházíte životu nebezpečnou trasu, začínate pociťovat obavy v 1.řadě o druhého (ostatní) a až pak o sebe. Když procházíte místy, kdy pod vámi se rozprostírá sráz, jen zahučet na máčný flek, jste pokorní až na kost nejen k horám, ale především k jejich Tvůrci - Hospodinu. Když vzýváte Hospodina, cítíte, že je s vámi nebo Vám posílá do cesty lidi.

I další skutečnosti jsem si uvědomovala. Pamatuji si, když jsme stoupali na Dürrenstein, doputovali jsme k hütte (chatě) ve výšce 2000 m. n. m. Vystupovali jsme dál a velmi často je to v těch horách tak (obzvlášť u Tofan, tam bych mohla vyprávět), že máte pocit, že jste toho už moc vystoupali,  máte pocit, že UŽ JE TO BLÍZKO, protože se to vizuálně takto jeví, máte tu naději a přitom je to ještě hodně daleko! Jako kdyby čím víc se blížíte cíli, tím více se vzdalujete.  A pořád dokola vidíte přesně to místo, které jste už dávno opustili. Obzvlášť příznačné to je, pokud skálu nezdoláváte přímo kolmo nahoru, ale ji v podstatě nahoru obcházíte. A to se přihodilo, i když jsme stoupali na Dürrenstein. Většinou jsem se držela ve stejném tempu s kamarádkou a pak už vysílené jsme najednou neviděly před sebou ten cíl. Ať jsme dělaly, co jsme dělaly, viděly jsem pořád pod sebou tu chatu! Až nám konečně zmizela z dohledu. Byly jsme na krásném místě, ostatní už snad v cíli, dokonce jsme nechaly vzkázat, že je počkáme na zpáteční cestě (většinou u těch tras jsme se zpátky nevraceli, putovali jsme z jednoho bodu do druhého a každá skupinka měla sraz na určitém místě pro odvoz autobusem. Ale taktéž jsme se u některých tras museli vracet stejnou cestou a tak tomu bylo i v případě Dürrenstein). Vždyť je tu taky krásně. Ty hory, ač jsou nebezpečné, vás doslova svádějí. Naprosto chápu touhy alpinistů se neustále vracet a zdolávat vrcholy. I my jsme to tak cítily, jenže jsme byly už unavené a tím, jak jsme ztratily cíl z dohledu, se nám to zdálo jako dobrý nápad. Však není potřeba vždy a všude vystoupat až na vrchol, říkaly jsme si.  Ale pak po cestě přicházel mladík, velmi mile se usmál, energie z něho sršela a povzbuzoval nás, už je to pouhých 20 minut cesty a stojí to za to! To nám dodalo takový impuls, že jsme doslova doletěly skutečně na ten vrchol a to teprve byla krása!

Paralelně s tím mě napadlo, že kolikrát to je i s námi. Že se nám velmi často zdá, že jdeme po té samé cestě, i když jsme udělali už dost kroků. Že nám Bůh jakoby nenabízí nové možnosti, nebo se nám snad zdá ta cesta nudná, nezajímavá, stále stejná. Klidně to paralelně mohu přirovnat i s tím, že když do něčeho vkládáme energii, často nevidíme výsledky a nechápeme, proč se máme dále namáhat. Ale stojí za to vystoupat až na konec cesty! Nakonec zjišťujeme, že ty poklady teprve objevíme, že všechno má svůj smysl a čas. Je potřeba hlavně nepřestávat jít a taky z cesty neuhýbat. Mít před sebou pořád ten cíl, i když ho nevidíme. A pak, po dřině zahneme za "roh", jen pár metrů a tam teprve zjistíme, o co vše bychom se ochudili. Tato cesta nás učí pokoře, vytrvalosti a činnosti. Znáte tu velmi hlubokou větu: "Člověče, pomož si a Pán Ti pomůže?" (v životě je to tak a už jsem se mnohokrát přesvědčila, že udělám třeba krok k Němu, ale On udělá ke mě deset a pak čím dále více)  Nebo větu, kterou známe z Bible, že cesta úzká vede do Božího Království? Tady po celou dobu jsme chodili úzkami cestami ve skalách, někdy i odření, spálení, s řinoucím se potem - ale pokud si nesu ve svém nitru Boha a činím vše v Jeho jménu, dá bezpečně projíti. A také dává velký vnitřní pokoj. Pak je velká tryskající radost, pokud dáme možnost, aby nás Bůh skutečně dovedl až na konec cesty.

Když jsme se vraceli a sešli jsme se u zmíněné chaty ve výšce 2000 m. n. m., chyběla nám jedna dvojice, pár - Zbyněk, student matematiky a jeho přítelkyně Terka - studentka přírodovědních věd. Nejdříve jsme čekali, mysleli jsme, že se jen zdrželi, ale když už dlouho nepřicházeli, začali jsme mít o ně obavy. Když už jsme se chtěli vydat za nimi, objevila se Terka. Zbyněk nějak špatně šlápl, tak musí jít pomalu. Bandáž to částečně spravila. Když se Zbyněk, dá se říct, dobelhal k nám, kdosi mu půjčil teleskopické hole, které jeho chůzi značně odlehčily. Ono v té skupince nikdy nejdete pospolu celou dobu. My se tak nějak po určitém úseku počkáme a to kolikrát po úzkých chodníčcích a srázích musíte chodit po jednom. A pokud lze jít více vedle sebe, tak se ta skupina tříští na menší skupinky, někteří jsou někde vpředu, některí vzádu atd. Je fakt, že čas jsme si museli hlídat, protože v určitou dobu nás na konkrétním místě ve stanovený čas čekal řidič autobusu a bylo by nefér kvůli pár lidem, aby čekali všichni. Musím říct, že náš "zájezd" byl celkově disciplinovaný, i v tomto. V ten den to bylo jiné, všichni na trasách (jak jsme později zjistili) nějakým způsobem zabloudili i díky nepřesnému značení na trasách, ale všichni to zvládli. Zbyněk, Terka a ještě další, postupovali pomaleji, ostatní byli vpředu. Nedalo mi to a tak jsem zpomalila, abych je počkala, ale také proto, že se rozdvojovala cesta, tak aby nezabloudili, abych jim ukázala správný směr. Říkám, některá značení byla matoucí, na této trase bylo stejné číslo asi třikrát. Nakonec jsme v té partě zůstali 4. S ostatními jsme se domluvili, že dají vědět řidiči, že zřejmě dojdeme o něco později. Zbyněk to zvládal na to všechno docela v pohodě. Zdárně zdolal i různé sestupy (ty jsou kolikrát daleko náročnější než výstupy). A přesto, že jsme šli pomaleji, tak jsem v sobě cítila velkou vnitřní sílu a věřila tomu, že dojdeme zdárně až na konec a dokonce jsme došli úplně v čase, což je neuvěřitelné. Měla jsem silnou víru, že to vše dobře dopadne. A také ano. A proč to vlastně zmiňuji. V té době jsem netušila, že se Zbyněk stane mým pozemským andělem strážným a že mě 3x zachrání na skalách. Zmiňuji to proto, že jsem přesvědčená, že není náhoda, že zrovna tato naše parta se tak sešla ten první den, že více se Zbyňkem a Terkou navážu komunikaci. I když jsem si vybírala trasy podle toho, co jsem skutečně chtěla, téměř s železnou pravidelností byl v té skupině Zbyněk s Terkou i moje kamarádka, protože to tak cítili.

Druhý den zůstal Zbyněk raději odpočívat, s tím kolenem zatím nic moc dělat nemohl, ale ten další den se už na cesty vydal kolem Cadini a další den k jezeru Sorapis. Ty pohledy skutečně stojí za to, jen ta cesta tam je velmi strmá, téměř kolmo po skalách, ale nejzrádnější jsou především ty malé skalky a skály, které se nejvíce sesouvají. Je důležité vidět, kam šlapete a abyste se chytili pevné skály a taky musíte ten který úsek projít rychle, každé zdržení = nebezpečí sesuvu. Už v roce 2005 jsem zjistila, že nemusíte mít zrovna fyzickou kondičku (tenkrát s mou mizernou kondicí jsem "dala" věci, které bych nikdy nemyslela, že někdy dám, ale pochopitelně daň za to je to, že se týden dáváte dohromady, můžete se natáhnout svaly až nadoraz, "dodělat" kolena), ale velmi podstatná je psychika. Teď, v roce 2009 jsem také měla kondičku nic moc, nicméně jsem jakýmsi zázrakem fyzicky vše zvládala, jen v prvních dnech jsem trochu měla problémy se srdcem, ale nic vážného, pak si zvyklo i ono. Ale zjistila jsem, že oproti roku 2005 jsem ve vynikající psychické kondici. Tenkrát jsem se klepala na žebřících, teď jsem cítila bázeň, když jsem se podívala kolem dokola a kde všude a čím se musím dostat, ale když sleduji tu cestu postupně, jak jdu, tak když přijdu i ke krizovému nebezpečnému úseku, není to tak hrozné. Ale musíte být psychicky odolní vždy, zabývat se skutečně přítomným okamžikem. Ne že bych se vůbec nebála, ale i když jsem měla strach, zároveň ve mě celou dobu v Dolomitech byla velká vnitřní síla a pevná víra, že vše dobře dopadne.

Když jsme teda stoupali navrch, nějakým způsobem se mi podařilo napojit na trasu, kde to značení není, byla jsem spíš na kraji. Ono se dalo vystoupat i tak, ale pak jsem přímo prakticky zjistila, JAK hodně záleží na psychice v každém okamžiku (téměř záhy jsem se o tom mohla přesvědčit na vlastní kůži). Přesto, že jsem se cítila ve výborné formě, najednou jsem se dostala do místa, kdy jsem se neměla čeho zachytit, bořil se mi písek a štěrk pod nohama, tak jsem se kolenama zabořila. Ačkoliv mnou projelo jen pár vteřin takové až panické hrůzy, stačilo to na to, že se mi roztřásly nohy a ruce, ztratila jsem část síly. Stačilo málo a sjela bych plnou parou dolů po štěrku a skalách. Naše skupinka v té době na této trase čítala pět lidí a jak říkám, chodíme i v rozestupech, tak jsem teď neviděla nikoho kolem sebe. Ale najednou se objevil Zbyněk a tak, jako Ježíš vytáhl Petra z vody, když se začal potápět, tak vytáhl Zbyněk za ruku i mě. (1.zachránění) Pozoruhodné na tom je, že nikdo dopředu nemohl vědět, co se stane a Zbyněk rozhodně nešel vždy v určitém sledovém pořadí, to se po celou dobu měnilo. Přesto na cestě zpátky (už jinou trasou jsme se vraceli) zrovna v době, kdy jsem byla opět v pěkné kaši, byl přede mnou. Což bylo velmi dobře, protože kdyby byl za mnou, nemohl by mi pomoct (a nevím, co bych si počala). Jako by to řídil samotný Bůh a ochraňovali mě všichni svatí. I v roce 2005 mi Bůh uchoval život. Dodnes jsem velmi vděčná. Táto zpáteční cesta nejevila situace, že by snad mělo hrozit bezprostřední nebezpečí. Ale opět se ukázalo, jak mohou být hory nevyzpytatelné a že se nemáme nechat ukočíkat jejich momentální "klidnou náladou".  Přišli jsme totiž k srázu, který by se dal docela dobře přejít, jako mnoho jiných srázů, nebýt toho, že tam byl sníh kluzký jak led, téměř nebyla možnost se do něho zabořit rukama a tam, kdybyste uklouzli, tak vás to sesune až dolů ke skaliskům a dále do vody, kde jsme až navrch slyšeli mohutné hučení. Prošla kamarádka, prošel Zbyněk. Snažila jsem se projít tak, že sleduji krok před sebou a nakláním se tělem kolmo ke sněhu, ale cítila jsem, že jsem na to krátká. Má stopa pohorky o milimetry až cm přesahovala tuto uzoučkou cestičku a já mívám něco jak intuici a tušila jsem, že další krok by mohl být osudný. Velmi jasně cítím, pokud mi hrozí nebezpečí. Docela mrazivě jsem se zachvěla a ptala jsem se sama sebe, co si počnu, skutečně se zřítím? Nebo se jen ošklivě dotluču? To bylo v úseku, kdy jsem nemohla tam ani zpátky. Ale Zbyněk (nevím, jak to dokázal) se vrátil pro mě, vzal mě za ruku a najednou jsem cítila, že mohu udělat bezpečně krok, dolů jsem se vůbec nedívala, a najednou tu byl konec této cesty (2.zachránění). Pak už jsme šli skutečně bez problémů.

V Dolomitech za 1. světové války zahynulo mnoho vojáků, desetisíce i českých. I pradědeček našeho organizátora tady bojoval. V krutých podmínkách vojáci bojovali, původně si mysleli, že jdou do války na 2 měsíce.. , průměrná váha vojáka = 40 kg - zásobování do skal bylo velmi obtížné. Vojáci vybudovali ve skalách hodně štol, a těmi štolami se dováželi zásoby (ručně), sloužil jako úkryt, také se životu nebezpečnou trasu transportovali ranění vojáci (ručně). Dodnes je jsou tam vidět suťová pole, jak to odpalovali, nebo černé skaly, když jste se podívali nahoru, od odpalování. Zahynulo asi 180 000 vojáků. Největší boje se odehráli na Lagazuoi, Monte Pianu, Tofaně a na řece Piava. Samozřejmě i jinde. Čím jsem starší, tím to na mě více doléhá, čím více slyším o lidském utrpení, tím se jakoby i ve mě otvírají dosud nepoznané rány. Víte, když se o něčem učíte na základce, věnujete se hrám, bezstarostnosti, ale i později, dokud jste v péči rodičů a zatím nepracujete, dokud neznáte skutečný život, je to - nebo aspoň pro mě byla nepochopitelná - možná mechanická informace. Ale když procházíte tím údolím, tlačí se slzy do očí, přestože jsem ani jednoho vojáka pochopitelně nemohla znát. Protože už si uvědomujete skutečnou hodnotu života. I letos se nám stalo, že někdo našel zapínání z bot vojáka. Dodnes vidíte stopy kulek ve skalách, nebo i náboje naleznete.

Jednou ve čtvrtek, to nás byla na trase skupinka 4 lidí, mezi nimi i Terka se Zbyňkem jsme se vyvezli lanovkou na vrcholek Lagazuoi a pak jsme si nasadili baterky, šli na vrchol skály a sestupovali štolou, asi 1 km dlouhou. Tady jsme taky museli dávat velký pozor, kde šlapeme, informovali jsme vždy toho, kdo byl na schodku nad námi o situaci pod námi. Ty schody nebyly vždy stejnoměrné. Zbyňkova baterka svítila skutečně dobře, jenže moje nebyla asi tak výkonná, takže jsme víceméně byli závislí na baterce Zbyňkově. Ve skalách se ale našli i otvory zvenčí, tak to nakonec šlo. Pak jsem přišli k takové stěně, kde byli dveře. S baterkou jsme se podívali dovnitř a .. strnuli jsme. To byla zachována místnost, kde se vojáci ukrývali, byl tam lavór s džbánkem, v úzounké místnosti na stole ležely bochníky chleba, asi dvoje. V této konfrontaci neskutečné skutečnosti nám to naráz došlo. Nikdo hodnou chvíli nepromluvil. Už když jsme štolou sestupovali, navrhovala jsem, abychom se cestou modlili růženec. Dá se říct, že hlavně kvůli nám. Nyní se úmysl změnil a modlili jsme se především za padlé vojáky ve válce a prakticky jsme se modlili celou dobu. 

 Na Monte Pianu jsem nebyla, ale vím, že kterýsi den, když se tam šlo (kdyby to šlo, chodila bych denně několik tras.  Abyste aspoň zhruba všechno obchodili, museli byste tam být aspoň měsíc), skupinka se vrátila zamlklá. Mnozí říkali, že to byl jejich nejsilnější zážitek. Neuměla jsem si to představit. Teď jsem to už chápala.

 Když jsme pak ze štoly vyšli na denní světlo, ještě vysoko ve skalách, při sestupu se ozvalo mé levé koleno tak, že jsem jen doufala, abych nějak slezla. Je pravda, že s koleny jsem měla problémy už před Dolomity, díky charakteru práce, a tady přišel dopad. Doteď nechápu, že jsem to vše zvládla. Nakonec jsme se Zbyňkem skončili se stejným kolenem. Tam na skalách Zbyněk viděl, že mám problém a on, můj pozemský anděl strážný, vytáhl z batohu obinadlo a stáhl mi ho. Pomohlo mi to moc (3.zachránění). Nepřestávám mu být za vše vděčná a moc na něho myslím v modlitbách. Když jsme sešli Lagazuoi, napojili jsme se na další trasu. Měli jsme takovou kombinaci. Mysleli jsme si, že to už nestihneme. Ve štole ten postup totiž tak rychle nešel, zdrželi jsme se tam více. Ale nějakým způsobem nás to táhlo dál. Když jsme teda sešli Lagazuoi a napojili jsme se na další trasu, nastala další zajímavá zkouška. Došli jsme k rozestavěnému mostu s dělníky. Ti nám sdělili, že chata poblíž Averau - je tak na 2 hodiny + sestup. Tady jsem úplně pochopila, že nemáme vždy dát na 1.poslech, nenechat se odradit i přes jevící se nepříznivou situaci, která se v konečném důsledku může jevit pouze jako iluze. Ve velmi krátkém časovém odstupu jsme potkali další skupinku, která mluvila o hodině! A o další půlhodinu jiní říkali 15 minut. Řekla bych, že ani jedna skupina pravdu neměla. Málem jsme se vrátili už od toho mostu. Ale něco nás táhlo dál. Místami jsme se tvářili nerozhodně, ale byla jsem přesvědčena, že to zvládneme, že musíme důvěřovat Bohu, že nás Bůh povede. Když si představím, že jsme mezitím ještě svačili a ten rozchod navrch byl o dost pomalejší díky únavě, nechápu, jak jsme se naprosto přesně strefili do času. Na vrchu této trasy mezi skalami to vypadalo tak, že nás zastihne bouřka, ale nezastihla. Když jsme přišli k cílovému bodu, nebyli  jsme si jisti, zda to je příslušné místo na nastoupení do autobusu. Z obav nás vytrhla tato scénka: Najednou se vynořilo stádo oveček v doprovodu pastýře a dvou věrných psů.  Vypadalo to dokonce, že ze stejné cesty, kterou jsme šli jen před chvíli my. To stádo mohlo mít tak 300 ovcí. Náhle vidíme, že pastýř odchází od ovcí, jde někam pryč, vynoří se z houští a v podpaží nese dvě maličké ovečky - mláďatá a vrací se k ovcím. To byla nádherná ilustrace evangelia: "Což nenechá Ježíš těch 99 ovcí a nejde hledat tu ztracenou?"

Když jsme se rozhodli, že půjdeme o kousek níž, kde je pravděpodobný sraz a byli jsme sa zatáčkou, vynořil se také i autobus, tak jsme se šťastně našli.

Ten den, to byl čtvrtek, v Pastoračním domě Velehrad, v kapli, bývá zvykem adorace za kněžská povolání. Myslím, že každý, ať už byl ten den kdekoliv, jasně vnímal tu situaci, že Pán je jeho Vykupitelem, jeho Průvodcem, každý vstřebával vděčnost a i díky tomu měla ta adorace úplně jiný charakter. Myslím, že větší jednoty jsem zatím nikde nezažila.

Každý den sloužil P.Petr Dujka mši. Nechci je detailně rozebírat, spíš jsem se si zapsala výstižnou myšlenku na každý den.

Z jeho promluv:

26.7. - Evangelium o pěti chlebech a dvou rybách (vzpomněla jsem si také na letošní kchk).

Příběh z indiánského kmene, kdy dědeček vyprávěl svému vnukovi, že se v nás bijou dva vlci, jeden, který přináší nepokoj, svár, zlost, pýchu.., druhý radost, lásku, pokoj, cnosti.. Vnuk se ptal dědečka, který vlk zvítězí. A on mu řekl: Ten, kterého budeme krmit!

27.7. - P. Petr Dujka: "Modlitba se nespočítává, ale váží."

28.7. - Myšlenka P. Antonína Hráčka: "Když se chceme modlit, musíme především uvolnit své tělo i mysl."

29.7. - P.Antonín Hráček vysvětloval interiér kaple. Pro ty, kdo tam nebyli, jim to asi těžko vizuálně nastíním, tak řeknu jen, že zeď, na kterou se díváme za oltářem, zůstala v syrovém stavu, neupravená a to proto, abychom nikdy nezapomínali na tvrdost dne, myslel zejména na období komunismu, ale vlastně i každého dne. Na té zdi visí kříž v poloze vodorovní. Na něm je pět ikon svatých (Panna Marie, sv. Václav, sv. Zdislalava, sv. Jan Nepomucký, sv. Vojtěch). Postavy jsou černo-šedé, ale okolí září do zlatava a každý ze svatých ukazuje jednou rukou k hlavě kříže, ale zároveň ukazují dál, na svatostánek. Oni sami jsou na kříži, ale zároveň je Ježíš nese na svém. Barvy černo-šedé znázorňují všední život, často nelehký, zlatá barva značí Světlo. I když jsou postavy černošedé, nepůsobí negativně. Svatosvánek je znározněn červeným křížem, takovým "kulatým", kdy vytváří zároveň oválky, každé má oko. Jsou to náhledy čtyř evangelistů a zároveň znázorňují ryby. (Vzpomeňte na nasycení davu z pět ryb a dvou chlebů)

30.7. - Myšlenka P. Petra Dujky: Každý den nám Bůh dává šanci ve svátosti smíření. Dejme i my šanci ostatním lidem, i když se v našem měřítku zdají "nedokonalí", ne až tak vzdělaní, kteří něco neovládají, zkrátka se nám zdají v našich očích "druhořadí". pozn. Katis: nesděluji přesnou citaci, nicméně každý chápe určitě podstatu.

31.7. - Myšlenka P. Petra Dujky: Atomizace vděčnosti, tzn. že každý a každá rodina se uzavírá, ohrazuje se betonem, neproniknutelností.. O vděčnosti: ať je vidět, že jsme spojeni s Bohem.

pozn.: Lékům příliš neholduji, jen když není zbytí. A protože jsem mívala po fyzických extrémních námahách ne moc příjemné stavy bušení srdce a pocit tíhy, asi tak tři dny jsem si vždy brala půlku tbl. Lexaurinu a nevěděla jsem si představit, že ho odložím. Dost mi pomáhal se zklidnit a uvolnit. To není nic špatného, ale už nevím, který den mnou kázání tak proniklo, že jsem si řekla: Tak, zkusím se aspoň jeden den bez této berličky obejít a budu plně důvěřovat Bohu.. a tento původní jeden den se protáhl do konce pobytu.. Cítila jsem se velmi dobře. Lexaurin jsem nepotřebovala. A přitom námaha na cestách nebyla nijak menší, naopak.

Moje záv. pozn.: BOHU DÍKY ZA VŠECHNA DOBRODINÍ!