Jsem plna nezměřitelné milosti od Pána, že jsem mohla s papežem Benediktem XVI.(Brno) a s dalšími věřícími slavit mší svatou a být v jednotě Kristově. Byla jsem z těch, která se na návštěvu papeže chystala, ale zároveň jsem měla rozporuplné pocity, neboť i když chápu, že informovanost je nutná, také jsem měla dojem, že je lid masírován. Někdy až moc. Ale na místě jsem zjistila, že je to úplně jinak. Jsem moc šťasná, že jsem jela, mohla být přítomná a čerpám ještě teď a budu dlouho.

 


Než začnu své úvahy: v 1.řadě patří velké díky nejen Svatému otci, ale právě tem, kteří dlouho předem organizovali a připravovali se na setkání - buď modlitbami, nebo skutky, i obojím. Dalším pak, kteří se přímo v těchto třech dnech starali o hladký průběh (pořadatelé, Hasiči, RZP, ochranka aj.) Kteří nemálo obětovali ze svého času. Zorganizované to bylo skutečně vysoce kvalitně s mobilní sehraností, klobouk dolů. VŘELÉ DÍKY!

Myslím, že současný papež to měl velmi těžké v prvním období svého nástupu, neboť nastoupit po takové osobnosti jako Jan Pavel II., je velmi náročné. Ten tlak byl skutečně velký a neubránil se ani tvrdé kritice. I já jsem měla problém se ním nejméně rok ztotožnit. Pokud však mají lidé oči otevřené, museli vidět "tváři v tvář" toto: Je evidentní, že Benedikt XVI. pokračuje ve šlépějích svého předchůdce. ALE - zároveň se svou vlastní identitou, v žádném případě nejde o "kopírák" Jana Pavla II (pravda, co mu schází, jsou diplomatické schopnosti, které se Janu Pavlovi II. dostalo požehnaně. Dále dar diplomaticky oslovovat představitelé jiných církví. Rovněž dokázal více namotivovat lidi, bylo vidět, že je v živém kontaktu se společností. /Také mě propadají obavy, zda se podaří pokračovat v tom, co začal a celou dobu dělal Jan Pavel II. Pokud se o to Benedikt XVI. i snaží, bude to pokračovat skutečně dál? Bude v tom pokračovat i jeho nástupce nebo se přikloní k modernímu světu?/ Přesto to nic nevypovídá o kvalitativních schopnostech současného papeže. Vždy mě udivuje, pokud je někdo hodnotí jen na základě povahových rysů (Jan Pavel II. - extrovert, Benedikt XVI. - introvert). Přece nejde srovnávat naprosto dvě odlišné osobnosti. Potom - i ty cíle se přece v životě mění, podle toho, jak postupně celý svět vyspívá. Svět totiž není rigidní, je neustále v pohybu. To, co bylo dobré v době Jana Pavla II., jaké prostředky zvolil ke komunikaci a poukázání problémů atd., budou jiné v současnosti. Naopak mám dojem, že Benedikt XVI. používá metody, které jsou potřebné právě dnes + jeho neodmyslitelný průkazný intelekt. Má pravdu v tom, že je potřeba se zaměřit na katolickou menšinu než na všeobecnou většinu. Mám za to, že je potřeba posílit růst právě v těchto řadách, to duševní uvadání - už i katolíků - je jasně znát. A pokud je duše znavená, či dokonce letargická, je načase s tím něco dělat. Až pak můžeme oslovovat druhé v čisté ryzosti. Měla jsem možnost současného papeže vidět v dálce asi tří metrů v papamobilu a i v těch málo okamžicích z něho čišelo charisma (vím, že toto slovo se často používá, někdo na to může už být alergický, ale nevím, jak výstižněji bych to vyjádřila). Je skromný, jeho požadavky jsou nenáročné a moc se mi líbilo, když na začátku tlumočník sděloval přání Svatého otce, který si přeje, aby mše byla slavena důstojně. Aby se nemávalo vlaječkami, neskandovalo apod. Před sebou jsem celou dobu viděla disciplinované křesťany, kteří díky postoji, který skutečně zaujali, byli jedno v Kristu a JEDNO se Svatým otcem. To jsou okamžiky, které nenastávají každý den. Přála bych si, aby každým prostopil Duch svatý natolik, aby v takové jednotě a s hlásáním Zmrtvýchstalého Krista neustával a byl povzbuzován i nadále, zejména ve svém nitru Svatým otcem.

Domů jsem přijela plná milosti a zároveň pociťovala smutek, že jsem nemohla být i ve Staré Boleslavi. Ale dívala jsem se dnes na přímý přenos. Televize ten živý kontakt nenahradí, však díky tomu, že jsem byla osobně přítomna den předtím v Brně, jsem ten přenos vnímala úplně jinak. Vybavovala jsem si ten živý kontakt a prožívala jsem vnitřně i to dění na obrazovce (když jsem u toho, bylo hodně lidí, kteří nemohli na setkání se Svatým otcem přijet osobně, ve výčtu díků bych nechtěla zapomenout na média, které zprostředkovali aspoň takto kontakt se Svatým otcem. Zvláštní díky patří zejména těm médiím, kteří nezkresleně a pravdivě informují o Svatém otci a dění, křesťanství - tedy ne cíleným vypíchnutím věcí většinou vytrženými z kontextu, které mají poškodit jméno Církve - v tomto směřu patří díky především zástupcům křesťanských médií jako rádio Proglas, televizi Noe a pak veřejnoprávní televizi ČT).

Z úst jednoho kněze (nemyslím při mši, ale při nějakém z četných otázek ohledně papežské návštěvy) zaznělo, že Církev prakticky 100 let nebyla objektivně hodnocena a nebylo o ní pravdivě informováno. Navíc je tu další fakt - že řada států křesťanství respektuje, protože chápe, že jde o základní kámen jako národa a kultury. Jen tady, v ČR je velký ateismus - že jsme ještě nepřekročili vlastní stín. Moje pozn.: samozřejmě se dá očekávat, že budou neustále házeny klacky pod nohy a že i teď se ponese vlna kritiky na návštěvu papeže a hodně lidí ho bude chtít shodit. Ale já osobně v tom vidím jen velký strach a to, že zůstavá jejich srdce neklidné, protože nemají pádné argumenty. Jsou zneklidněni, protože cítí, že to není v jejich životě všechno v pořádku - tak se snaží potlačit Boha, proto přichází s kritikou, aby oslabili tu svoji černou díru v duši.

Když se vrátím ke Staré Boleslavi, bylo velmi požehnané, že zrovna na den sv.Václava se konala taková slavní mše se Svatým otcem právě v tomto městě. Vnímám to jako vzácný okamžik. Jedinečné jsou všechny chvilky se Svatým otcem, neboť nevíme, jestli a kdy se mu podaří ještě ČR navštívit. Nechci to směřovat jen k otázce věku, papež tu klidně může být i do devadesátky, co my víme, ale vnímám to jako velký dar, tu jeho přítomnost. A skutečně se může do ČR dostat za dlouhou dobu, nebo už vůbec. A proto je jedinečné, že tisíce mladých lidí mu dali (a dávají) najevo, že počítají s Kristem. Všimla jsem si, že papež Benedikt XVI. je vážný, nedává moc najevo své emoce, jeho výraz tváře je neustále přemýšlivý. Ale když k němu promluvili zástupci za mládež a předávali dary (a troufám si tvrdit, že z těch, co celkově dostal, byly tyto pro něho nejcennější), bylo úplně vidět, jak pookřál! (nakonec jsem se právě tím sledováním televize mohla dozvědět, co se děje vepředu :-), v Brně jsem si musela vystačit s obrazovkou, na kterou jsem také houbelec viděla, protože jsem krátkozraká :-)), ale jsem slyšela, aspoň jsem mohla o tom více rozjímat). K jeho pookřání - ani není divu. Většina z nás si vzpomene na hlubokou víru svých babiček či dědečků (či prababiček, pradědečků).

Když se však řekne - rodiče, tak tam už to není s vírou, hlubokými hodnotami tak jednoznačné. A spousta našich, byť věřících rodičů víceméně žije spíš tradicí bez hlubšího vztahu s Bohem. Anebo jsou bez vyznání. Často jsme byli nuceni se ve víře "vychovávat sami" či formačním procesem ve skupinách, nebo víme o člověku, kterého jsme potkali a právě tomu třeba vděčíme za to, kam nás posunul. To je pozoruhodné - že i přesto právě tito mladí lidé hledají Boha, Jeho vůli, že Desatero nevnímají jako utlačování, ale tu pravou vnitřní svobodu, což věděl už sv.Augustin a papež to dnes ve St.Boleslavi také připomenul, že: "Neklidné je srdce mé, dokud nespočine v Tobě, Bože."

Naši rodiče po letech prázdného vztahu s Bohem (samozřejmě se to netýká úplně všech rodičů) si dnes říkají: "ale pro nás už ta víra néní", "my jsme už na to staří", "a co my můžeme změnit" atd. Naše babičky a dědečkové svého času udělali, co mohli, už nemají vliv na dospělé (syny, dcery), tak mohou se "jen" modlit a spíš bezmocně přihlížet (jde o to, že my každý můžeme přivést jiné na cestu postupného poznávání Boha, jenže to ROZHODNUTÍ přijat víru a žít dle Desatera musí učinit oni sami). Další fakt je ten, že tato generace postupně vymírá, takže - největší naděje jsou vkládany právě mezi děti jejich dětí. Teenagery a řekla bych, že velmi silně i mezi současné třicátníky. U nich jsem si všimla hodně kvalitativních změn a určitého vhodného dozrání. A zvlášť, pokud tyto děti ten start mají stručně řečeno velmi problematický - a neváhají být činní skutky ve vztahu s Kristem, neváhají pracovat s Bohem i v rámci svého dejme tomu "malého" času a byť s překážkami, nebo neváhají se vzdát leckdy svého pohodlí - a to já velmi obdivuji a podporuji. Kór když nemají v podstatě odkud čerpat ten příklad. Hledají Boží vůli. A to nikoliv, až je už pozdě, až po letech manželství, kdy se v opač.případě rozpadá, ne až v práci, kde nenacházejí svůj pokoj, protože pozdě zjistí, že je nenaplňuje. Ale oni se ptají na Boží vůli dlouho předtím (taky přemýšlím, jak dnešní mladí a teenagery k tomu vlastně dospěli, logicky se naskýtá, že přirozeným poznáním + navazující vyhledávání informaci, vzdělávání), tudíž je naděje i v manželstvích, které založí, v dětech, jak vychovají, v povolání, které je zároveň obdarováním i pro druhé, že berou v potaz v těch možných důsledcích i skutky, které vykonají předem. Zároveň mohou být formací a povzbuzením pro své vrstevníky, kteří Boha dosud nepoznali a tudíž ani neví, jak se k němu přiblížit a kteří dodnes netuší, že je miluje, protož tu zkušenost nemají. Jsou "demonstrací" pro ty, kteří žijí radši v tom umělém světě, ale kteří se nemohou neptat po pokoji v srdci těch, kteří jej mají, protože dosud nechápou, JAK JE TO MOŽNÉ.. Tak to vnímám a proto přeji všem, ať je toto setkání s papežem plnohodnotným povzbuzením. Tak jako my, i on žije pod neustálým tlakem společnosti - ale daleko větším - přesto a za jakýchkoliv okolností je ukazatelem Krista a s pokorou a DŮVEROU se mu denně odevzdávat.

Co dodat? Jen: BOHU DÍKY ZA VŠECHNA DOBRODINÍ