V Kyjově jsem se jako doprovod zúčastnila Setkání stomiků (stomie = vývod střeva, buď kolostomie = vývod tlustého střeva, ileostomie = vývod tenkého střeva, urostomie = vývod močovodu). Nepamatuji si, kdy mě naposled tak obohatilo společenství lidí, jako zrovna toto. Chci říct, že to byl pro mě zase nový zážitek. Ale nejen to. Uvědomila jsem si, jak mě, zdravého člověka, tito lidé formují.

 


Setkání proběhlo v Kulturním domě. V první řadě mě překvapila konference v daleko menším počtu lidí, než jak to obvykle bývá, znaje to také jako účastník na zdravotnických odborných konferencích. Tady se jednalo o setkání "Odborníci laikům" a "Laici odborníkům". Už toto dávalo celému setkání jiný charakter. Příjemná, rodinná atmosféra, doprovázena slovem odborníka, lékaře-chirurga, stomasester, dále odborníků, poskytující zdravotnické pomůcky. Neméně přínosná byla např. přednáška nutriční specialistky - dozvěděli jsme se podrobnější informace o potravinách, jejich upravování a stravování, tedy nejen typické klišovité, nicneříkající informace typu "musíte jíst hodně zeleniny, obilovin, ovoce, ryby, libové maso a vyvarovat se tukům, cukrům, uzeninám..."

Tyto informace jsou však trochu podružné oproti tomu, co chci doopravdy říct. Dostala jsem se do kontaktu s lidmi, kteří odhodili pozlátko masky, ale začali žít život daleko lépe a jinak. Setkala jsem se s lidmi, kteří mi před očima vyrostli se svou zralostí, v pokoře a pochopení mnoha věcí v životě.

Obdivovala jsem odvahu, s jakou odhodí slupky a jdou na tu dřeň. Svou vnitřní výpovědí bez příkras mě překvapil také jeden velmi známý komik, klaun, herec a mim, který také už musí bojovat trvale se stomií. Zkusím promluvit jeho slovy, co jsem si zapamatovala. Říkal: celý život se humorem živím, bavím ostatní lidi. Nikdy by mě nenapadlo, že budu někdy bojovat s nemocí. Když jsem objevil ve stolici krev, myslel jsem si, že je to běžná záležitost a jako každý druhý člověk jsem si také myslel, že se mě rakovina netýká. Navíc jsem byl hodně pracovně vytížený, nadoraz, tak jsem tomu nevěnoval pozornost. Až jednoho dne mě vylekal jeden sen. Natolik, že jsem utíkal za doktorkou. Když jsem slyšel - pojďte za mnou, musíme si promluvit, věděl jsem, že je zle. Řekla mi pravdu hned, jak to se mnou je. Tvrdou pravdu mi řekl i další lékař- musíme Vás nejdřív ozařovat a pak musíme udělat trvalou kolostomii. Ani nevím, jak jsem se dostal domů. Spadl jsem na samé dno. Můj psychický stav se začal prudce zhoršovat. Byla to ironie - celý život jsem rozesmíval lidi a teď mě neměl kdo rozesmát. Ale nezapomenu na jeden autobus - seděly v něm dvě ženy, na holé hlavě šátky a smály se na celé kolo. Užasle jsem na ně hleděl a pak jsem si uvědomil, že jsou na tom ještě hůře než já. Vždy se říká, i blízcí - musíš bojovat, zvládneš to. Ale já jsem nevěděl jak! Jak jsem měl bojovat. Pak jsem pochopil, že můžu bojovat právě humorem, které bylo vlastně moje povolání. A když mi pak řekla žena - co na tom, že budeš mít díru v břiše, já miluji Tebe!, dalo mi to sílu. Bylo totiž důležité ujasnit si náš vztah.

Věděl jsem, že jsem začal bojovat od doby, kdy jsem potkal tyto dvě ženy v autobusu. I lékař Vám potvrdí, že vždy je období, kdy kraluje nemoc, dnes se lidé bojí vyslovit slovo rakovina. Dříve to byl mor, cholera. Ale ten nepřítel, to není nemoc, ale to, co je v mé hlavě. Že musím přijmout nemoc jako kamarádku, která kráčí se mnou. Po operaci to nebylo jednoduché, opět jsem balancoval mezi vnitřní nerovnováhou a smířením. Musel jsem se naučit zacházet s pomůckami, stomie se mění, někdy je pomůcky potřeba změnit. Ještě na JIP jsme nevěděl, že už nemůžu spát, jak jsem zvyklý, na břiše, či na boku, kde je stomie. Když musela sestřička vyměňovat celou zašpiněnou postel, bral jsem to s humorem. Když se to stalo podruhé, ten humor už mi tak nešel. Říkal jsem si, to bude tak pořád?

Když jsem se dostal domů, měl jsem velké problémy s oblékáním, aby to netísnilo v místě stomie, bál jsem se chodit do společnosti. V tomto období do popředí vystoupila moje sebestřednost. Myslel jsem, že to každý  VIDÍ, když se ke mě někdo neznal, myslel jsem - však vím proč. Když mě někdo srdečně zdravil, myslel jsem si - Ty pokrytče. Ale byl to problém hlavně v mé hlavě.

A všichni znáte, co jste tady, kolik nehod se stane se stomií, pomůckami. Ale pak začnou být čím dál, tím více ty prstíčky obratnější. I mě se vícekrát stala nehoda. Když jsem ještě neuměl vyhodnotit, které oblečení je pro mě vhodné, na Václaváku jsem nechtěně šlemi zavadil o mou "rekvizitu". Podložka se sáčkem se odlepila, cítil jsem, jak se mi posouvá dolů a obsah stéká po noze, prosakuje oblečení...domů jsem měl několik km - daleko od Václaváku. Nepřicházelo v úvahu jet ani vlakem, ani autobusem, ani taxíkem...musel jsem jít pěšky. Na Václaváku vždy potkám spoustu známých. Když jsem někoho uviděl v dáli , rychle jsem zapadl do nejbližší budovy a domů jsem šel oklikou... tam jsem se tomu zasmál.

Obával jsem se, jak půjdu učit do třídy mé studenty, když stomie vydává i různé zvuky (plyny), co já budu dělat, až se mi stane nějaká nehoda, jak jim vůbec budu schopen o tom říct. Ale vstoupil jsem do třídy a všichni začali tleskat. Pochopill jsem , že to ví a dali mi najevo, že stojí při mě, že je pro ně nejdůležitější, že jsem zde, že jsem naživu a co se týče ostatního, že se nemusím ničeho obávat..

pozn.Katis: Líbilo se mi, že své vyprávění zakončil závěrem bez nejmenšího znaku patosu a byl dokonce i velmi vtipný,  ale tady ho uvádět nebudu - a nevím, jestli by to bylo tolik vtipné i pro čténaře, někdy se nedá přenést atmosféra sem, v podstatě jen zprostředkovaně. Co tam zaznělo jako vtip, tady by mohlo vyznít jako něco úplně jiného. To byl musel být člověk přímo tam, přímo v tom centru dění.

Ale chci říct toto - nešlo jen o tohoto herce, vnímala jsem souznění všech lidí. Obědvali jsme s neznámým pánem a nám, pro něho cizím lidem, říkal takové věci, které se někdy těžko říkají i nejbližším. Ne však na křeč. Ten dialog byl však velmi přirozený, jako kdyby jsme se znali odjakživa. Pochopila jsem, že je to velká svoboda, oprostit se od toho, co nás svazuje a každý den život zkrátka ŽÍT. Nejde jen o stomiky, nemocných je plno s různými závažnými dg., limity v každodenním životě. Každý trvale či vážně nemocný projde určitými fázemi. Velmi často se dozvím, že je "nakopl další člověk", aby se vzchopili. Že dnes (já vím, až po těžké nemoci, kdy díky životním okolnostem pochopili tu skutečnou hodnotu života a je velmi škoda, že se vždy musí něco stát, aby spadly ty klapky, my třeba nejsme jiní) vnímají totho druhého člověka jako dar, jako někoho, kdo je nejen "nakopává" k tomu lepšímu, ale zároveň ho obohacuje, formuje. Konkrétně od toho pána bylo podnětné slyšet, že si v nemocnici s ostatními spolupacientky natolik porozuměl, že každý se každý rok setkávají i s rodinami někde na túre a tak. Je povzbudivé, že se neuzavřel do sebe, ale navázal další přátelství a nepochybuji, že jsou navzájem zároveň oporou. Ale že v tom konkrétním vnímaním se dokážou odprošťovat od seba samých.

A já, přiznám se, jsem se styděla. Styděla jsem se za to, že mnohdy my, zdraví a v podstatě šťastní jedinci, kolikrát nevnímáme druhé lidi jako - dar. Že často kritizujeme, odsuzujeme, jsme rozhořčeni, rozlobení. Že často ten den proteče - pohrouženi do vlastních starostí - a nevšimneme si, kolik darů, kolik obdarování nám Bůh denně dává. Ale to se neděje formou viditelného znamení, které nás oslní, "vytře zrak", ale právě skrze lidi kolem nás a situací, jsme opět v centru společenství lidí. Kdo by mohl sám přežít? Mrzí mě, že Ježíš, který prolil za nás krev a odpouští nám pravidelně ve svátosti smíření, tak přijmout (někdy třeba i odlišného) a odpustit sobě navzájem, člověk člověku je skoro tak nepředstavitelné...ale co by se stalo, kdyby Bůh nemiloval a neodpouštěl nám, kdyby byl srdcem podobně tvrdý, jako lidi k sobě navzájem?..A KDE bychom byli?

Na závěr mám jen jednu pozn.: skutečně chci dozrát do toho, že řeknu. PANE, ANO. A odhodím vše, co mi brání se někdy přiblížit k Němu. Musím se někdy prokousat i k modlitbě a pokušení je neskutečně mnoho. Někdy kolem Něho jen tak opatrně obcházím, někdy řeknu "dnes ne", ale toužím po tom okamžiku poznání, kdy toto vše odhodím a řeknu: "Mluv, Pane, Tvůj služebník naslouchá.". Ne na chvíli, na pár hodin. KAŽDÝ DEN. Přeji nám všem.

pozn. ke stomiím: stomie se usazuje i dva roky. To řekne každý lékař a něco na tom bude. Takže cca po 2 letech by mělo dojít k celkové stabilizaci a už není potřeba pomůcky různě upravovat, vystřihovat, že pacient používá jeden, stálý druh. Pokud nedojde k nějakým jiným komplikacím. Ale ve většïně případech se ustálí.