Angel Karalijčev pocházel ze severovýchodního Bulharska. Celých 50 let se věnoval tvorbě pro děti. Jeho pohádky vycházejí z lidové slovesnosti. Jeho hrdinové jsou prostí, dobromyslní a úpřimní lidé z běžného každodenního života - co na srdci, to na jazyku. Dále se tam vyskytují postavy z historie a zvířata. Jeho příběhy jsou krátké, jednoduché, byl lyrikem. Dobro vítězí nad zlem a zlo je potrestané. Jeho styl psaní vychází i z toho, že miloval svoji vlast a tak jeho sloh využívá lidové tvořivosti, nevadnoucí fantazií. Na svět se díval poetickými a trochu naivními očima lidu.


pozn. Kataríny: při čtení příběhu Dedko a vnúčik jsem pociťovala velký smutek a draly se mi slzy do očí, protože jsem si uvědomila, že to dnes v mnoha místech vypadá úplně stejně..a že krajní mez opuštěnosti je to nejhorší, co může člověka potkat navzdory tomu, že existuje i mnoho fyzického utrpení, nemoci.

Rozhodla jsem se, že příběhy uchovám v původním, slovenském znění. Čeština je výrazně odlišná, zejména slovosled a překlad některých slov či vět by spíš způsobil zmatek, zkrátka by mohl trochu pozměnit význam,nebo narušilo melodičnost jazyka. Pouze u slov, která si u obou jazyků nejsou vůbec podobná a čténař by si s tím lámal hlavu, dám za slovo lomítko s českým překladem.

Dedko a vnúčik

Žil raz jeden veľmi starý človek. Oči mu už neslúžili, nohy ho neniesli a ruky sa mu triasli. Pri chôdzi sotva vliekol nohy za sebou a opieral sa o palicu/hůl. Pri obede si rozlial polievku na kolená, skôr ako ju stihol dať do úst. Nevesta raz povedala mužovi:

- Už ho nemôžem strpieť. Nechcem, aby sedával pri jedle s nami za jedným stolom.

- Je to predsa môj otec, čo mám s ním robiť?

- Prestrela som mu pred schodmi roztrhaný koberec. Tam nech jedáva.

Syn, ústupčivý človek, len mávol rukou:

- Rob, ako chceš!

Nevesta odpratala svokra/tchána pod schody, kde mal ležovisko pes. Postavila pred neho drevenú misku, naložila jedlo a podala mu lyžicu.

Starec dva-tri razy preglgol, oči sa mu zaliali slzami, ale nepovedal ani slova. Vnúčik zbadal dedove slzy a zamyslel sa. Zhlboka si vzdychol a vyšiel na dvor. Našiel kus vŕbového polena a začal ho dlátom vydlabávať.

- Čože tu robíš? - opýtal sa ho otec.

- Vydlabávam drevenú misku, - odpovedal chlapec.

- Načo ti bude?

- Aby som vás mal z čoho nachovať, keď budete starí.

Otec si zahrýzol do perí a všetko porozprával ženě. Tá sa zahanbila, voviedla starca do domu, dala mu čisté šaty a odvtedy sa oňho veľmi starala.

 

( z knihy A.Karalijčeva - Vrece klamstiev, Mladé letá 1989)

pozn.: na blogu jsem zřídila další rubriku související s A.Karalijčevem a knihou Vrece klamstiev. V knize je 198 příběhů a na blog budu vybírat příběhy zejména hodné zamyšlení i v tom lidském životě. Případně je můžeme vnímat jako metaforu k jiným životním situacím.