Letošní kající pobožnosti postní doby s P. Miroslavem Suchomelem se nesou v duchu uzdravování rodových kořenů. Jde o velmi dobře zvolené a důležité téma. Vládne hřích, temnota, ale taky je tu významný prvek dědictví předků - jejich hříchů, vin. Zlo je rozkládající, je potřeba se dostat k jádru, uzdravit. Pak se k nám může dostat Kristus. Podmínkou je i naše dovolení ho nechat vstoupit.


Z Písma:

Evangelium podle Jana - Očištění chrámu

Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se vydal na cestu do Jeruzaléma. V chrámu našel prodavače dobytka, ovcí a holubů i penězoměnce, jak sedí za stoly. Udělal si z provazů bič a všecky z chrámu vyhnal, i s ovcemi a dobytkem, směnárníkům rozházel mince, stoly zpřevracel a prodavačům holubů poručil: "Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!" Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: "Horlivost pro tvůj dům mne stráví.

Židé mu řekli: "Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit? Ježíš jim odpověděl: "Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím." Tu řekli Židé: "Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?" On však mluvil o chrámu svého těla. Když byl pak vzkříšen z mrtvých, rozpomenuli se jeho učedníci, že to říkal, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš pověděl.

Když byl v Jeruzalémě o velikonočních svátcích, mnozí uvěřili v jeho jméno, protože viděli znamení, která činil. Ježíš jim však nesvěřoval, kdo je, poněvadž všechny lidi znal, nepotřeboval, aby mu někdo o někom říkal svůj soud. Sám dobře věděl, co je v člověku.

(Jan 2, 13 - 25)

Minule jsme se bavili o některých následcích neuzdravených rod.kořenů, např. spoutanosti. Dnes jsme se zaměřili na praktickou část bohoslužby na úmysl uzdravení rodových kořenů.  

Ani tento úryvek z Evangelia není zvolen náhodně. Ježíš mluvil o chrámu svého těla. Ale my sami máme v srdci chrám, který je různě pošpiněný, který je nečistý. Chrám je Církev a Církve tvoříme všichni.

Když chceme nechat sloužit mši za uzdravení rodových kořenů, je dobré, pokud tento kmen rodu známe a můžeme donést i na papíře sestavený. Pokud ho neznáme, můžeme si na papír napsat aspoň jména, které známe a které chceme (a potřebují to) svěřit Bohu k uzdravující milosti. Je dost důležité je pojmenovat konkrétně. Pokud je v rodině potracené dítě, ať už samovolně, či úmyslně a nedostalo jméno, je žádoucí ho pojmenovat. Sloužit mši za předky, ale také za žijící členy rodiny kde působí Zlo - je možné jak s jejich souhlasem, tak bez něho. Nejlepší je, pokud se sejde co nejvíc členů rodiny ke mši svaté, ale jsou i takové situace, kdy lidé, kterých se to týká na mši nechtějí, či je dělí zeměpisné šířky, nebo třeba od víry odpadl apod. I bez jejich přítomnosti je možné tyto mše sloužit. Přitom neplatí, že je potřeba co nejvíce eucharistických mší, záleží případ od případů. Např. za zemřelé dítě stačí mše jedna. Čím je potřeba více milosrdenství, uzdravující síly a hlavně lásky, je potřeba i více eucharistických mší.  Rozhodně by měl být přítomen ten člověk, který se dosud nesmířil s již zemřelým a je potřeba uzdravit vztah.

Před mší svatou by měl kněz upozornit členy rodiny, aby se v duchu sjednotili. Aby se sjednotili v úmyslu. Kněz bude jak na tuto jednotu, tak na celou rodinu ve mši myslet.

4 stádia bohoslužby za uzdravení rodových kořenů:

1. ...ale zbav nás ode všeho zlého

Vůle, chtění se skutečně zbavit všeho zlého, zášti. Každý z nás má určitý hřích, který ho svazuje. Velmi často se stává i knězi, když mu zpovídající řekne, že už nebude chodit na zpověď, protože má neustále ty samé hříchy a ničí ho to. Je do Ďáblova past. Chce ho připoutat k tomu hříchu. To je ta spoutanost, o které byla řeč. Úmysl Ďábla je ten, aby člověka co nejvíce odloučil od Krista. Je nutné se s ním nesmlouvat, nepřitakat mu. Někdo má např. problémy se sebeovládáním, hněvem. Hned vzplane, ale právě to je ta smlouva s Ďáblem, kdy člověk používá jeho zbraně. Toto totiž už není žehnání, ale zlořečení. A dalo by se uvést mnoho dalších příkladů. Je potřeba prosit Boha o uzdravení ze spoutanosti.

 2. odpuštění

Toto druhé stádium je nejtěžší. Neodpuštění se může týkat jak člena žijícícho, obtížnější je neopuštění člověku již zemřelému. Někdy si člověk nese tu křivdu celá léta. Někdy odpustit je až trýznivé. Přesto, pokud ten úmysl není úpřimný, tak ani ta mše nemůže vést k uzdravení. Tady opět pozor na Ďábla, který chce zevšeobecnit odpuštění. Nelze odpustit obecně, ALE konkrétní čin konkrétnímu člověku. Oslovte zemřelého jménem např. Marie, odpouštím Ti, že jsi mi tehdy a tehdy udělala toto a toto (doplňte co), velmi mě to zranilo. Odpouštím Ti, žes mi ublížila. Přetrhat pouta s křivdou, zlobou, hříchem. Avšak ta spoutanost se zemřelým se může projevit i jinak, že se žijící člověk nesmířil se smrtí milované osoby a nechce ho nechat odejít a nemají pokoj oba. Neméně je situací, kdy potřebuje odpuštění žijící člověk od zemřelého.

3. přinášení obětních darů, obětování, Eucharistie

Pokud máme rodokmen v papírové podobě, nést ho v obětním průvodu, odevzdat. Nejen fyzicky, i vnitřně. Při obětování - a to známe běžně na mši - se kněz zpravidla vždy modlí i za zemřelé, zemřelé v Kristu. Tady svěří konkrétní osoby. V Eucharistii přijat milost a milost obětovat i za předky.

4. požehnání

Pokud se jedná o mši svatou ryze soukromého charakteru s příbuznými, lze tady udělat i úkon vkládání rukou kněze na hlavu přítomných s posilou přímluvné modlitby.