Ve čtvrtek jsem darovala krev a zařadila se tak do databáze dárců krve. Mám z toho moc dobrý pocit. Chtěla jsem to udělat už dávno, ale vhodná chvíle se mi zdála právě teď, když už více než půl roku nejsem ve zdravotnictví aktivně, kdy se už nedostávám do kontaktu s různým biologickým materiálem od pacientů (v souč. se zdrav.pořád věnuji, ale administrativě). Protože 29.4. si připomínám výročí biřmování (letos deváté), zcela cíleně jsem do toho šla právě v ten den. I jako poděkování Pánu i jako pomoc pro potřebné. Já sama jsem dříve měla z dárcovství krve docela respekt i nejistota, zda to nebude moc "traumatizující", jestli odběr vydržím (a přitom mi pohled na krev nic nedělá, a pichance taky ne). Je stále dost lidí, kteří se vyloženě bojí toho odběru a tak to můžeme i brát jako sondáž.


Moje maminka, než onemocněla hypothyreózou, revmatoidní artritidou aj., darovávala krev celkem 10 let. A uvědomila jsem si další věci. Totiž to, že je hodně nemocí získaných, kdy už cesta k dárcovství nevede nebo skončila. I když se tedy zdá, že dárců krve je poměrně dost, nemusí to tak být, když se na to podíváme komplexně. A právě proto, pokud jsme zdraví a ukáže se, že jsme také vhodní dárci, je ideální krev darovat. Pak je tu další fakt, i když se krev v těla obnovuje, stejně stárne jako i postupně celý organismus. I když je horní hranice pro dárcovství relativně vysoká (65 let), myslím, že je určitě rozdíl dostat krev od mladého zdravého člověka než od staršího až starého, byť je na tom zdravotně docela uspokojivě, ale už nemá takovou vitalitu. I když je to zase otázka. Pochopitelně, když jde o záchranu života, je přednější záchrana života a to už od jakéhokoliv dárce. Jen jsem chtěla nastínit úvahu, že (sam. záleží na charakteru úrazu) když se stane vážný úraz mladému člověku, daleko rychleji se jeho organismus hojí a stává se, že přežije i takové situace, kdy už pro staršího člověka není pomoci, i když mu byla poskytnuta kvalitní péče. Že na tom asi něco může být. Ale neberte to jako bernou minci, to jsou věci, které mě napadaly od toho čtvrtka. Kolik věcí mi problesklo hlavou. Jak čím dále více děkuji Bohu za své zdraví a nadále ho vyprošuji.

Někteří si možná ještě vzpomenou, jak se před léty ty odběry dělávaly, že sestřička přišla s jehlou min. jak na zabíjačku prasete :-D. Ale vše se vyvíjí, dnes to už zdaleka neplatí. Dnes se odebírá krev daleko elegantnějším způsobem s uzavřeným systémem setu s podtlakem. Pouze na začátku jsem cítila brnění ruky (asi 0,5 min.), taky mi prolétlo hlavou, jestli toto dokážu snést celou dobu (mimochodem sam.odběr trvá max. 10minut, většinou si lidé myslí, že aspoň 20-30 minut), ale po chvilce to ustalo a pak jsem už necítila nic. Nebylo mi vůbec špatně, normálně jsem si povídala se sestřičkou a i potom jsem žádnou negativní změnu na sobě nezaznamenala. Dokonce jsem se cítila ještě líp. A tady se dostávám k dalším věcem, v minulosti se skutečně "pouštělo žilou" a mělo to své opodstatnění. Protože pak se zase krev obnovovala a bylo to k užitku (k užitku je to nakonec nejen potřebným, na které ta krev teprve bude čekat, ale nakonec i samotnému dárci a možná ještě víc mužům, jelikož u nich neprobíhá měsíční perioda jako u žen. Člověk si může nechat "pustit žilou a zároveň to bude ještě k prospěchu). Cítila jsem se lehce. No, to se už nedivím, že odebírají cca 470 ml, no kdyby více, tak už bych byla v euforii! A co v euforii, šla bych za měsíc zas! :-D. A to mi pan doktor (samotnému odběru předchází vyplnění dotazníku, odběr malého vzorku krve z žíly, kdy se obratem zjistí krev.obraz, zda je darující momentálně disponovaný k odběru, pak jde ještě za lékařem, změří mu tlak, projde s ním dotazník a když je vše v pořádku, pustí ho už k velkému odběru. Z velkého odběru si ještě vezmou krev do zkumavky na další hematologické vyš. - krev. skupina, jaterní testy, vyloučení hepatitidy, HIV aj. Na Transfúzní stanici se bere sebou i občanský průkaz a kartička pojišťovny, taktéž nemá chodit lačný, ale aspoň sníst rohlík, nebo chleba s něčím dietnějším, dostatek tekutin, jen den předtím zhruba od 18:00 /což odpovídá limitu předepsaným 14 hod. před odběrem/ dodržovat větší půst, nekonzumovat mléko a mléčné výrobky, nic tučného, smaženého, sam. žádný alkohol a cigarety) naznačil, že by stačilo, kdybych došla třeba až za rok a to hl. kvůli tomu, že jsem - jak jinak- skupina A+ a té mají dostatek (je však fakt, že naprostá většina populace má krev.sk. A, tudíž je jí nejvíce potřeba). Je ale pravda, že dřív než jsem vůbec na Transfúzní stanici šla, se ho ptala, kolik má krve A+ a jestli radši nechce plazmu. Ale řekl, že jí nemá ani nedostatek ani nadbytek, že přijít mohu a že u prvodárců chtějí krev, až pak se můžu obj. i na plazmu. A jinak mi naznačil, že všeho s Mírou :-D.

pozn.: oni z krve plazmu oddělí, která se používá běžně na odd. Ale pak je ještě je speciální odběr plazmy (jsou na to zvláštní přístroje) a ta se už odesílá farmaceutickým firmám a z nich vyrábí léky pro hemofiliky.

Po odběru dostanete najíst, máte nárok na celodenní placené volno od zaměstnavatele, další výhoda - odečtění na daních. Dnes je už celkem běžné (a je to praktické), že webové stránky nemocnic mají v odkazech rovněž samostatně rubriku Dárci krve a tam se právě můžete dozvědět, co zrovna požadují nejvíc a jaké krev.skupiny.

V ten čtvrtek jsem šla kolem deváté přímo z práce v mundúru jakože budu příkladem jako zdravotník. A taky jsem tajně doufala, že sebou neseknu, jelikož to už až takový zářný příklad nebude :-D :-D. Jak to probíhalo, viz výše.

A ještě jsem chtěla říct, že jsem si všímala lidí kolem a všichni snášeli odběr velmi dobře. Takže se fakt neomdlívá jako na běžícím pásu. Leda že byste byli velmi křehké konstituce. To se ani nedoporučuje. Dokonce v pokynech ohledně dárcovství krve a kontraindikací k dárcovství krve uváděli vhodnou hmotnost tak aspoň 60 kg. Ale to nehraje nějak důležitou roli, jsou lidí útlejší a snášejí vše velmi dobře. Jiní zas mohou omdlívat, někomu zase skutečně dělá psychický problém se na jehlu či krev vůbec atd. Ne každý je disponován k dárcovstí, no rozhodně se dá říct, že kdo to nezkusí, tak nezjistí na čem vlastně je.

Dříve jsem také neměla představu, kolik krve u závažných stavů v případě potřeby lékaři musí použít. Záleží na mnoha okolnostech. Jsou situace, kdy má pacient např. poztrátovou anémii, tak se mu stačí třeba 2 "konzervy" krev.derivátů a dochází k nápravě stavu. Ale pak jsou daleko závažnější situace. Ještě doteď mě z toho mrazí, přiznám se, z reálné skutečnosti přímo z mé rodiny. Pro ilustraci: před 2 lety byla moje maminka na vážné operaci a došlo k nepředvítatelnému masívnímu krvácení. Lékaři dělali co mohli a ještě se pak třásli na vizitě, jelikož se jim dlouho nedařilo najít zdroj krvácení a z malých cév se někdy i těžko najde. Na poslední chvíli se našlo..a věřím, že i díky neustávajícím modlitbám. Každopádně téměř vykrvácela, tak si umíte představit, kolik krve ji museli nepřetržitě dodávat. A teď fakta: v tomto případě bylo potřeba krve od 9(!) dárců, aby zachránili život jednoho (!) člověka. Tedy krve a krev.derivátů nebude nikdy dost. A to je jeden z mnoha a mnoha denních situací v nemocnicích..a ještě dodám, že maminka je nositelkou vzácné krev.skupiny A1B1, mající jen 5% obyvatelstva. Další pozn.: z původně plánovaných 5,5-6 hod. v případě bezkomplikovaného průběhu operace, se maminka ze sálu nakonec vrátila po 7,5 hodinách. I když víte, že byla situce velmi vážná, pokud vidíte určitý fakt černé na bílém, je to o to více odzbrojující. Původně jsem si myslela, že nejhorší šoky už mám za sebou. A pak jsem viděla záv.zprávu, kde stálo: "Pravděpodobná ztráta krve - 4,5 l (!!). Chci ještě krátce poznamenat, že když v modlitbách jsem svěřovala nejen maminku, ale v podstatě celý lékařský a sesterský tým. Pokud vašeho blízkého čeká nebo bude čekat operace, neváhejte v modlitbách svěřovat i personál.

Vlastně je to takový paradox. Maminka pře x lety začala pravidelně darovávat krev, protože uvažovala nad tím, jak lidem pomoct/pomáhat. Je zaměřena dost altruisticky. A paradoxně, nakonec sama krev potřebovala. A když si představím, že by ji neměli co dát.. Je lepší dávat než brát, to nám říká také Ježíš a ono to může vyznívat, jako kdyby se neměl člověk těšit, když přijímá zase od druhého. Jenže je to jinak, právě ten vklad (dávání) se nám v tom dobrém vrací a to stonásobně. Jde spíš o solidaritu sobě navzájem. Že v podstatě se my lidé sami mezi sebou děláme šťastnými a to by se nemohlo odehrávat bez vyváženosti dávání a přijímání. Aspoň tak se mi to postupně vnímáním odkrývá, tak to chápu. A pak s Božím požehnáním můžeme dorůstat do plnosti života, do plnosti zrání.