Tak zněl název konference, které jsem se zúčastnila. Musím zhodnotit, co se týče konferencí  obecně, že i když jde o určitý druh vzdělávání, které mají napomáhat v profesním, jen málo konferencí mi skutečně dává. V naprosté většině jde o teorii, která se dá vyčíst a nastudovat v učebnicích. Ve valné většině aspoň mě osobně nepřináší kýžený užitek. Konference výše uvedená byla jednou z mála výjímek, kterou jsem označila jako kvalitní, logicky propracovanou, přecházející z teorie do praxe s použitím konkrétních příkladů. Bylo vidět, že paní PhDr. Ivana Šporcrová se na ni důkladně připravila. Přičemž i posluchače nenásilně zapojovala do diskuse. Na konci konrerence se každý měl možnost vyjádřit ke konferenci a zhodnotit. To se mi taky moc líbilo. Byla to spolupráce, neodešlo se hned domů "po zazvonění"


Když jsem si přečetla název konference, reagovala jsem v tom smyslu "no to jsem zvědavá, co to bude".  Jelikož co se týče bio-psycho-sociálních potřeba, potřeby odpočinku, rozložení pracovních sil, konfiktu apod., tak co si pamatuji, tak ještě na škole v rámci zdravotně-sociálních předmětů to do našich hlav prolévali učitelé nepřetržitě. Takže toto zde vynechám.

Je pravda, že mám z konference v sobě toho tolik, že je velmi těžké vše odprezentovat. Zdaleka to neodezní vše a i co odzní, nejlépe se mi informace podávají vlastními slovy.

Pro většinu z nás byl zajímavý Dotazník životní spokojenosti Obsahoval 10 oddílů - ZDRAVÍ, PRÁCE A ZAMĚSTNÁNÍ, FINANČNÍ SITUACE, VOLNÝ ČAS, MANŽELSTVÍ A PARTNERSTVÍ, VZTAH K VLASTNÍM DĚTEM, VLASTNÍ OSOBA, SEXUALITA, PŘÁTELÉ, ZNÁMÍ A PŘÍBUZNÍ, BYDLENÍ.

Každý ten oddíl obsahoval 7 položek s otázkami, která končila slovem "jsem" a u každé položky jsme měli zaškrtnout jednu volbu ze sedmi tzn. - Velmi nespokojen(a) - 1 bod, nespokojena -2 body, spíše nespokojen(a) -3 body, ani spokojen(a), ani nespokojen(a) - 4 body, spíše spokojen(a) - 5 bodů, spokojen(a) - 6 bodů, velmi spokojen(a) - 7 bodů.

Pro ilustraci  jsem vybrala oddíl zdraví a soubor otázek, abyste měli představu:

- Se svým tělesným zdravotním stavem jsem..

- Se svou duševní kondicí jsem..

- Se svou duševní výkonností jsem..

- Se svou obranyschopností jsem..

- Když myslím na to, jak často mám bolesti, jsem..

- Když myslím na to, jak často jsem až dosud byl(a) nemocný(á) jsem..

Tento dotazník životní spokojenosti je subjektivným hodnocením každého. Po sčítání bodů z jednotlivých oddílů jsme udělali takovou statistiku zdravotníků. Zhruba 40 účastníků konference. Hlasovalo se u každé položky, nejdříve kde kdo dosáhl nejvíce bodů, pak  kde nejméně. Čím více bodů u každého oddílů, tím větší spokojenost.

V některých oblastech byly výsledky překvapivé. Je všeobecně známo, že zdrav.pracovníci mají velmi málo volného času a v práci jsou často od rána do večera a položka manželství a parnerství + vztah k vlastním dětem  se dostala na první  přední příčky spokojenosti. Když to ohodnotím do první pětice, pak výsledky dopadly takto:

Ve spokojenosti:

1. Manželství a partnerství

2. Vztah k vlastním dětem

3. Práce a zaměstnání

4. Bydlení

5. Zdraví

V nespokojenosti:

1. Finanční situace

2. Volný čas

3. Vlastní osoba

4. Přátelé, známí a příbuzní

5. Sexualita

Paní doktorka Śporcrová vysvětlovala, že máme vyplnit i položky, které se nás třeba zatím netýkají, např. manželství, protože jde o to, že z vnějšího objektivního hlediska může být úplně jiné, než ze subjektivního. Zatímco někdo jiný může objektivně zhodnotit položku jako nepříznivou pro konkrétního člověka, tak ten může být přitom plně se souč. stavem spokojen.  A toto je dobré uvědomit si i ve vztahu zdravotníka k pacientovi. A že to subjektivní hledisko je vždy důležitější pro každého z nás jako hodnocení kvality života.

Dotazník je spíš k orientačnímu posouzení. Ale může nám ukázat to, s čím se může dál pracovat. Třeba nám uvedla příklad klientky, která mívavala náhlé stavy úzkosti a třesu, které nemohla ovládat. A vždy se to stávalo až večer, když uléhala na lůžko k spánku. Nemusí to nutně signalizovat, že může být problém se sexualitou, ale možná je tam nevyřešeného v manželství jako takovém, nějaké tabu.

Když třeba lékař pošle za ní klientku, tak často reagují podobně jako, "ale mě nic není, nejsem žádný magor, cítím se dobře" atd., nebo stalo se i to, že přišla klientka jí pouze oznámit, že tu přišla jen kvůli tomu, že jí poslal doktor a že za ní chodit nebude. Tak se jí pak zeptá, proč je rozlobená, co jí na tom nejvíce vadí a nakonec se daří navázat i konstruktivní dialog. Jedna klientka se cítila dobře, ale bolela jí noha. A my víme, že psychosomatických nemocí je až 80% cca. Zmíněné klientce vysvětlila, že ve strese se napne i kosterní svalstvo, takže další způsoby léčby se mohou míjet účinkem, dokud nepomine zdroj napětí. Takže tato spolupráce doktor - psycholog (pracuje i s relaxacemi a autogenním tréningem apod.) je žádoucí.

Popisovala i případ klientky, která měla nádor v krku, byla po chemoterapii a léčbě, ale potřebovala kvůli vzniklým otokům ještě doozáření. Zdrav.pracovníci ji hodnotili jako nezvládatelnou a hysterickou, protože ačkoliv procedura trvala zhruba 10 minut, neuležela ji. Jakmile ležela a začalo ozařování, tak měla velmi silný pocit dušení a byla vyděšená, pociťovala paniku. Pak s ní pracovala ona jako klinický psycholog a zjistila, že tento silný pocit pochází ještě z traumatického zážitku, kdy se jako malá topila. Tento problém se nakonec podařilo vyřešit a to pomocí hypnózy a posléze zákrok ozařování zdárně podstoupila. Moje pozn.: velká škoda, že v nemocnicích mimofakultních ještě zdaleka nefunguje takový komplexní systém nejen odborníků-lékařů, sester, ale také klinických psychologů, ale specializ.pedagogických pracovníků (dětské odd.)

V rámci konference jsme si vyzkoušeli i relaxační techniku na uvolnění. Někteří dojíždějící už odešli, takže na úplném konci nás zůstala asi třetina. Paní psycholožka nám nabidla několik možností. I panelovou diskusi. Tu jsme využili, když jedna účastnice si přála poradit ohledně těžké situace. Má kamarádku (tři děti, z toho čtyřletá dvojčata) s tumorem na mozku. A v souč.fázi se velmi uzavřela do sebe a kontaktu se vyhýbá. Kamarádky se během léčby setkali nebo setkávaly, v souč. fázi neví, jak s ní navázat kontakt. Dle pokládání otázek jsme zjistily, že je tam bariéra identifikace se s kamarádkou. Jsou přibližně stejně staré, s podobně starými dětmi. Situace je ztížená tím, že kamarádce lékaři sdělili, že po chemoterapii a ozařování je t.č. v pořádku, ale za týden se jí ozvali, že našli nález. Tímpádem její důvěra klesla. To je jeden z faktorů v komplexu jejího duševního rozpoložení. A netuší, jak se věci mají. Má zhoubný nádor nebo nezhoubný? Jsou to skutečně její výsledky? Osobně myslím, že takovéto situace jsou osobní tragédii toho člověka. I když se vše uvede na pravou míru, ta důvěra už nikdy nebude jak bývala, i když by se ukázalo, že nejde o selhání lidského faktoru.

K problému diagnostice se paní psycholožka vyjádřila, že někdy se nádor může jevit jako nezhoubný, i když je zhoubný. A i v tom zhoubném útvaru mohou být místa nezhoubného útvaru a patolog v rámci biopsie nezasáhne tkáň zhoubnou, ale právě tkáň nezhoubnou (toto jsem např. vůbec netušila). Nebo a jiná možnost už není, selhal lidský faktor.

Vzhledem k tomu, že je dost lidí, kterým onemocněl blízký člověk onkologickým onemocněním, tak jsem sesummarizovala skrze tuto panelovou diskusi, čeho se nejvíce lidé bojí při setkání s onkologickým pacientem.

DŮVODY ODKLADY NÁVŠTĚVY ONKOLOGICKÉHO PACIENTA

- nezvládnutí emocí

- vyčerpání námětu tématu, pak spíš trapné ticho

- nejistota, zda nemocný po setkání touží

- vlastní identifikace s nemocným a uvědomění si s vlastní smrtelností

- osobní vztažnost nálad nemocného na sebe

- nezvládnutí rozhovoru týkající se onemocnění nemocného

- obava o přílišné rozrušení nemocného svou přítomností

- cokoliv sdělíme nemocnému, vysvětlí si po svém a uzavře se, vztáhne na sebe

- další (doplňte)

Panelová diskuse je v mých očích velmi efektivní. Takto jsme se dozvěděli o svědectví další účastnice o své zkušenosti s komunikací blízké kamarádky s onkolog.dg. a úmrtím. Tak jak ona, její kamarádka + další ženy se hodně zajímali o folklór a věnovali se mu. Její kamarádka dokonce vyšílava kroje a různé doplňky. Říkala, že ani během jejího života se tolik všichni nesetkávali, jako když byla v nemocnici. Navštěvovali ji, jak se dalo a nebylo to nikdy jen tak, že by kamarádka mluvila jen o sobě a své nemoci, zajímala se i u nich, co je nového. Nosívaly ji i různé dárky, spíš maličkosti, tak pro radost. Ale nevěnovali tomu všemu takovou pozornost, jako něco důležitého, co se týče těchto malých dárečků. Možná ani nevnímali, že dělají něco zvláštního, kontakt s kamarádkou braly jako běžnou a přirozenou záležitost. Až po její smrti v pozůstalosti se našli všechny dopisy, od kterého kdy dostala, u každého jednoho dárků, které dostala, připsané jméno, datum, kolikrát ji kdo navštívil. Až po její smrti se ukázalo, jak to bylo pro ni důležité.

Možná že právě v těchto řádcích najde pomoc, radu, kterou zrovna potřebuje. Důležité je pozorovat přání nemocného. On sám vždy něco signalizuje. Např. u zvýšené účastnice, díky níž tato panelová diskuze začala, tam v posl. době ten kontakt byl zejména mailem. To, že jí nemocná kamarádka udržuje kontakt, svědčí o jedné věci. Že zrovna jí důvěřuje, že s ní mluvit chce. Velmi často se nemocný svěří spíš kamarádce než někomu z rodiny. Proč. Protože nejsou tak zaujati jako nejbližší rodina. Rodina často není schopna o některých věcech s nemocným mluvit. Nebo když např. kamarádka napíše, že by ráda přijela, ale nemůže, tak signalizuje, že nemůže přijít, ale přeje si, aby přijela kamarádka. Nebo když odmítne, tak třeba říct, "to je škoda, měla zrovna tou dobou projíždím". Volit vhodná slova.

PROČ SE NEBÁT NAVŠTÍVIT ONKOLOGICKÉHO NEMOCNÉHO

- není potřeba se bát slz, blízký či kamarád(ka) velmi dobře ví, že k slzám nejspíše dojde s obou stran, on(a) s nimi POČÍTÁ, není potřeba se za ně stydět

- pozorně číst mezi řádky (pokud píše), co nám vlastně sděluje

- onkolog.dg. je jako časovaná bomba, i když je na tom nemocný relativně léčebně dobře, onkologická nemoc se může vrátit jako bumerang a i v horší podobě. Pro onkol.nemocného neexistuje slovo AŽ (až se budeš cítit lépe, přijdu, až se mi podaří k Tobě z dálky přijet, až udělám to a tamto - někdy i výmluvy), protože někdy slovo AŽ se už nemusí nikdy uskutečnit

- strach z nevzládnutí svého chování - chovejte se tak jako předtím, nemocný rozhodně nechce litovat a neúpřimnost hned pozná

- není potřeba se bát toho, že nemocný bude ostřížím zrakem sledovat jak se k němu kdo chová a radši návštěvy omezí, naopak, uvěznění nemocného do nucené izolace v něm vyvolá tyto podezřívavé postoje

- projev zájmu o něho jako člověka

- nezapomínejte, že těžce nemocný pacient prožívá 5 fází Elisabeth Kubler-Rossové (negace(šok), agrese(hněv), smouvání (vyjednávání), deprese(smutek), smíření(souhlas) se navzájem prolínají a mohou se měnit! Takže to, co platilo před týdnem, nemusí platit třeba o týdny dva atd.(příklad). Respektovat nemocného, pokud zrovna nechce s nikým mluvit a setkat se, ale mít na vědomí, že se to může změnit a hlavně s ním nepřerušit kontakt.

- další (doplňte)

Pro ilustraci ke slovu poslouží svědectví účastnice konference, která se zmiňovala o své kamarádce folkloristce. Zmínila se o své tetě, které byla velmi vděčná, když jí  při její vytíženosti - práce na směny ve zdravotnictví, studování při škole, rekontrukce domu - pravidelně pohlídala holčičku, když byla malá. Před časem teta onemocněla a ona nenašla odvahu ji navštívit. Přitom ji velmi měla ráda. Ona ji chtěla navštívit, ale vždy tam bylo různých AŽ. V jednu dobu dokonce teta nebyla na tom nějak špatně, tak si myslela, že ještě přijede domů, a AŽ přijede domů, pak ji navštíví. Ale teta zemřela. A ona si dodnes vyčítá, že za ní nebyla a že ji nestihla a chtěla říct, jak si váží toho, že ji tak pomohla s dcerkou. Paní psycholožka jí řekla, že dnes už nemá smysl se obviňovat, že už to, že na ni takto myslí a uvědomuje si to, že i toto teta ví, nebo "slyší".

Já osobně si uvědomuji (netýká se to jen těžce nemocných a (ne)kontaktu s nimi) že je velmi podstatné si i odpustit, i když nám druhý hodně ublížil, vážit slova, i skutky, nenechat zapadnout slunce nad naším hněvem, a nevykřikovat takové výroky, "do smrti Tě nechci vidět", protože to jsou tak často neuvážená slova a když pak zemře blízký či syn,dcera, kterému třeba otec (uvádím příklad) vykřikl a do smrti ho skutečně neviděl, myslím, že jak mrtvý nemůže mít pokoje, tak ani ten živý, ať už se oba rozešli ve zlém, nebo pokud se chtěl k otci přiblížit, ale on nechtěl. Atd. Život je příliš krátký a nevíme nikdo z nás, kdy přijde ten poslední den. Přeji úplně každému člověku, aby si to uvědomoval a podle toho také v životě jednal.