Když přišlo Velikonoční pondělí, dle domluvy s kamarádkou jsem se někdy dopoledne vydala za ní. Pro radost jsem ji nesla malého velikonočního beránka. Šla jsem pěšky z Uherského Hradiště do Starého Města (asi 2 km a něco) ve vytrvalém dešti. Kamarádčin beránek měl velmi často namále, ale hlídala jsem ho jako oko v hlavě. Když jsem však přišla na "hranici" mezi UH a St.Městem, bylo po parádě. Náhle se zvedl prudký vítr, doslova mi vyrval beránka z náruče a plác ho na zem! Bez následků se to neobešlo, hlava oddělená od trupu. Parádní  chirurgický řez pod mašličkou na hlavičce. Ale statečně jsem donesla až k cíli. Sněhobílá přikrývka však kupodivu neutrpěla. Tam ho ještě kapánek popršelo. No, však uschne. Tak jsem připravila kamarádce vzpruhu při čekání na šlahače. Kamarádka šla z beránka do kolen. Nutno říct, že jsem i já dostala vyšlaháno víc než dost. Tož asi už jen tak neoschnu.

Mezitítím doma v klidu odpočíval náš beránek. Ne nadlouho. Druhý den, když jsem došla z práce, pustila jsem se do něho zcela cíleně a provedla preparaci. Když je jakákoliv upečená sladkost a hlavně buchty, tak jsem zatížená na ty kraje a konce. Takže že vyříznu všechny čtyři rohy, nebude až takovým překvapením. A pokud je to tvar něčeho, které má většinou hlavu a zadní část, tak jdu po tom prvním nebo po tom druhém. Ale v naprosté většině hlavně po hlavě (až když už není, tak pak k dalším krajům).

Asi ne nadarmo je jeden z mých biřmovacích patronů Sv. Jan Křtitel. A pak že proč pořád jedu po hlavách.. :-D