8.5. se uskutečnila pouť uherskohradišťského děkanátu za obnovu rodin a nová kněžská a řeholní povolání. Tato pouť již patří k dlouhodobé tradici. Na tento úmysl zve otec arcibiskup Jan Graubner věřící z olomoucké arcidiecéze už roky. Je to povzbuzení i radost, že se poutě zúčastňuje řada kněží i věřících. Ve společných modlitbách je síla, o tom se přesvědčuji stále.

 


Program se skládá z růžence, adorace, mše svaté, věřícím je k dispozici (až do mše sv.) dostatek kněží, aby jim mohli poskytnout službu svátosti smíření. Růženec se pravidelně modlívám i doma, někdy je obtížné se na něj sama soustředit, ale zrovna tato modlitba mě nejvíce sbližuje s Kristem, v ní je obsaženo vše podstatné, více než u ostatních forem modlitby si v ní uvědomuji zas a znova (a je to potřeba) nejpodstatnější události Ježíšova života. Ovšem co terpve, až se růženec modlí skupiny, národy. Při adoraci a kontemplaci cítím hlubokou vděčnost a Ježišovu přítomnost.

Velmi silný zážitek pro mě bývá, když jsem co nejblíž u oltáře. A když všichni kněží v čele s biskupem u něho společně obětují a pronáší unisono modlitby, intenzivně vnímám výjimečnou JEDNOTU (spolu s věřícím lidem), těžko "pochytitelnou" kdekoliv jinde. Působení Ducha sv. bývá mocné, uchovávám si ho v srdci.

Při příležitosti této pouti nás navštívil otec biskup Mons. Josef Hrdlička. Mně osobně dost přirostl k srdci, nejen proto, že zrovna mě zrovna on biřmoval, oslovuje mě zkrátka celou osobností.

Neméně mi k srdci přirostla pasáž z Bible o svatbě v Káně Galilejské. Příčinu vám nepovím, některé podněty jsou iracionální, ovšem samosebou to zřejmě nebude, v posledním čase se právě k tomuto evangeliu dostávám (nezávisle na situacích) ve mších sv. velmi často.

Pro mě je květen nejkrásnějším měsícem. Zdaleka nejen kvůli tomu, že jsem se v tomto měsíci také narodila. Připadá mi nádherný, zvlášť když vím, že nejen kvete příroda, ale zejména jde o mariánský měsíc, co víc si přát.

A přitom se mi hlavně letos jeví, že ačkoliv je mariánský měsíc, v kostelích na mších sv. zdaleka neslyším tak často o Matce Boží. Ne že bych snad očekávala, že se o ni musí mluvit každý den, jen jakoby zůstala nepovšimnuta, nejspíš ji "převálcovala" politika, volby (čímž nechci říct, že v kostelích probíhá politická agitace, to nee a jsem šťasná, jsem radši pro to, aby člověk přemýšlel sám a sám si utvořil názor, než aby byl, byť v dobrém, masírován. Má přece svůj úsudek, není mu 5 let a pokud se mu houfně "pomáhá", sám se ani přemýšlet nesnaží.). Ale nemyslím si, že by byla z toho "rozhozená", co se týká jí, nikdy se dopředu neprotlačovala, vždy očekává (vlastně stejně jako Ježíš), že bude pozvána a pokorně stojí vzadu.

Homílie otce biskupa Josefa Hrdličky byla pro mě (a troufám si tvrdit, že pro všechny přítomné na pouti) oslovující. Zamýšlel se nad Pannou Marií i v souvislosti s rodinou, matkou. Domovem se stává domov až přítomností ženy, protože ona je srdcem domova. Můžeme pozorovat, že na svatbě v Káně Galilejské byla Panna Maria první, kdo si vůbec všiml, že dochází víno. Taktně a diskrétně na to upozornila svého Syna a i když ji "odbyl" s tím, že ještě nepřišla jeho hodina, respektovala ho, věřila mu (věděla co kdy říct, čeho se vyvarovat, kde je zrovna teď její místo) a dokonce vzývala: "Udělejte všechno, co vám řekne." Panna Maria dostala post jako Prostřednice milostí, ona je ta, která přesně ví, co má kdo dostat, co potřebuje a podle toho rozděluje (i pečlivá maminka v rodině), i od Oltářního stolu se přimlouvá. Určitě by se dalo toho ještě hodně říct, jen ta moje kapacita hlavy si zapamatuje spíš klíčové myšlenky, než úplně všechno (díky hutnosti programu). Všimněte si, že otec biskup použil slovo srdce u ženy. Reagoval na známé přísloví, že muž je hlavou a žena krkem, která tou hlavou otáčí. Podle něho je muž hlavou a žena ne krkem, ale právě tím srdcem. Moje pozn.: tak já to vidím tak, že je hlavou i srdcem. Ale to mě napadlo, až vyslovil tu myšlenku, čímž mi vlastně helfnul :-)

Otec biskup ve své homíli nezapomněl ani na kněze. Ale také na svaté. Je potřebně, aby bylo více světců pro náš národ. Při této příležitosti zmínil zejména sv. Jana Sarkandera, největšího mučedníka ze všech. Např. sv. Vojtěch, sv. Ludmila, sv. Anežka, sv. Jan Nepomucký měli rychlou, okamžitou smrt. Ale Jana Sarkandera mučili nejen dlouho, ale dokonce všemi technickými dostupnými nástroji v té době. Ale přesto, i v těch největších bolestech, zohaveném a popáleném tělě (a tehdy neexistovala žádná analgetika) nezapřel Boha, ale řekl mu: ANO. (moje vskuvka: i když mluvil o sv. Janovi Sarkanderovi, neznamená to, že potřebujeme jen světce mučedníky, krev není jedinou hodnotou, stojící za to. Mezi svatými máme spoustu Přímluvců i nemučedníků, každý má cestu jinou a koneckonců, jakkoliv jsme si na tu myšlenku ještě nezvykli, k svatosti jsme povoláni všichni) Připomněl, že dnes už Zlý nepracuje tolik se zbraněmi, způsobující fyzickou bolest, nýbrž bezbolestnými, zato o to více rafinovanějšími (lákadla ODVÁDĚJÍCÍ od Boha - od pohodlnosti, nechuti něco udělat až po uspokojování ryze konzumních zájmů - nakupováním, atrakcemi, touhami vlastnit a shromažďovat atd.

Otec biskup se obracel na věřící lid s přáním, aby se zapojovali do života farnosti, rovněž poděkoval všem, kteří to dělají. Je totiž rok Kněží, ale neměli bychom se zastavovat u smýšlení "je to rok Kněží, je to na nich, ať se dají do pořádku, ať dají do pořádku své záležitosti", protože církev tvoříme my všichni. A pokud nám to nebude lhostejné a zapojíme se aktivně do života farnosti, pomůžeme kněžím v tom, že se budou zabývat právě tím, co mají - službě lidem, kvalitnější službě lidem, budou mít více času, pokud nebudou např. dělat administrativní záležitosti, které nejsou nezbytně nutné, aby je dělali zrovna oni.

Mně se líbilo, že téma knězů rozšíříl i na oslovení věřícího lidu. Té ochoty posloužit až tak není a pokud, tak pořád jde o jedny a ty samé lidi. Navíc osobně si myslím, že pokud farnící nevytváří s knězem planoucí (a tedy i živoucí) koexistenci (soužití) a kooperaci (spolupráci), jen těžko získají vztah k farnosti. K hodnotám.

Na závěr popřál všem trvalé zakoušení Boží přítomnosti, Jeho lásky, pokoj a radost a ze srdce pak žehnal, když pak kráčel průvodem. Z poutě jsem odcházela naplněná a moc se už těším na další