Tak jako loni, i letos jsem na KCHK odjela na jeden den. Jen místo soboty v pátek a oproti loňsku dokonce i přespáním do dalšího dne. Uvědomovala jsem si (i zpětně), jak dobře si to Pán vede, respektive - každý můj krok. A i když mi tentokrát trvalo snad půl dne, než jsem svůj přijímač, vlnovou délku, dokázala sladit s Konferencí, ta situace, ve které jsem se ocitla, Boží slovo, přednášky, mše - se na mě vztahovala právě v tom čase (i skrz fyzickou vyčerpanost) a dokonce jsem odcházela s velkým pokojem v srdci, do kterého mě dokázala dostat mše sv. a např. P. Jacques Philippe. Ten pokoj, který už týdny hledám..


Začnu svižně a humorně. Bilance do bodu mého odchodu byla taková: za celý týden velký deficit spánku. No jo, ono kombinace noční sovy a ranního ptáčete je dost HUSTÁÁ. V předvečer dne D jsem šla spát asi kolem druhé nadránem a ráno jsem vstávala asi o 6:30. Autobus z UH odjížděl 6:50h. Ve St. Městě měla přistoupit kamarádka. Řekla jsem si ale - však jsem zvyklá chodit, přijdu zrovna tam, poněvadž vím, jak některé autobusy jedou těsně za sebou a mohly bychom nakonec nasednout každá do jiného. Tak velmi sprintujícím krokem s báglem a karitaťkou (docela se to proneslo) cupitám pěcho (a později se táhnu i fučím) do St.M (od našeho domu cca 2,5 km k zastávce v St.M.). Ještě jsem dost daleko, když je tu nebezpečí, že to prošvihnu. Naštěstí jede pak ještě další bus 7:15 h., kdyby něco. Dojdu na zastávku ke kámošce. Přicházím tak 2 min. předtím, než by tady měl zastavit náš autobus. Čekáme. Čekáme jako tidíti aspoň půl hodiny, už je dávno po busovém limitu. A pak nám to dojde - prázdniny! No nám něco vykládejte o prázdninách, když vůbec nevíme, co to už je. A vypadá to, že dnes se nedá spolehnout ani na internet. Občas se blýskne na lepší časy, když kamarádka při čekání tu a tam zavolá: "Už jede!" Pokaždé ale náklaďák..

Přiznám se, i když většinou oplýváme železnou trpělivostí, naše nadšení nějak klesá. Ještě zvažujeme, no když jsme už tady, tak si snad zajedeme do Osvětiman a na Klimentek. Naštěstí duch houževnatosti ještě nevypršel a tak kamarádka vběhne do domu (má to asi 2 min. od zastávky) a pokouší se hledat vlakové spojení. Podařilo se! Od bodu jejího domu k vlak.nádraží jde o vzdálenost asi 2,5 km. Máme na to půl hodiny, 9 minut (nepočítám minutu do odjezdu). Tak jdeme pěcho, v mém případě ještě v polospánku a já už si začínám myslet, že už nestihneme. Ale stihly! A dokonce ve vlaku dle hlášení zjišťujeme, že dokonce tento vlak jede přímo do Brna. Nicméně je nám jasné, že první přednášku už nestihneme. Ale také zjišťujeme, že to vůbec neřešíme, že se nám stejně radostná mysl vrací, spíš se ještě smějeme nad scénařem, co by bylo za skvělou situaci, kdybych se rozhodla jet z UH. Tak to bych já čekala na Godota na zast. v UH, kamarádka v St.M. a velice se divily, kde je autobus a možná bychom tak čekaly do večera. Navíc obě máme rády spontánní situace, je to dobrodružnější, a pak ty vzpomínky! Jediné, co nás tíží, je, že obě cítíme neuvěřitelnou fyzickou únavu, obě několik dní nevyspané, obě nás UŽ teď bolí celý člověk.

A pak to parno..přijíždíme trolejbusem (nebo co to je :-D) k Výstavišti, omylem vystoupíme o zastávku dříve, tak opět pěcho (ale je to už jen 5 minut). V pavilonu G nás nasměřují na pavilon F. Procházíme pavilonem G ven a bez pozornosti a střehu přicházíme k domnělému pavilonu. Dveře zamčeny. Nahlédnu skrz sklennou tabuli dovnitř a tam prázdná obrovská hala.- Tu se rozpamatuji, že jsem přece viděla na začátku haly písmeno V. "Ale to je V!", říkám. Tak mašírujeme zase zpátky, tentokrát už na kýžené správné místo. Sotva vstoupíme do dveří, tu jeden malý capartík, dítě, mající na sobě tričko pořadatele, po nás požaduje poukaz k oprávněnému vstoupení na konferenci.. říká mu kamarádka, "ale my si jdeme průkazy teprve vyzvednout, víš". Těžko říct, zda si to chtěl jen vyzkoušet, a zrovna nás si vybral za oběť, spíš to, pak jsem ho už tam neviděla.

Tak tedy po vyřízení oficiálních kroků už jsme pevnou nohou skutečně na konferenci. Jenže už tak zmožené, že jediné, na co se zmůžeme další min. tři hodiny jsou kafe a čúrání. :-D oči, hledící do blba. Právě probíhá, odhadujeme dle programu, poslední třetina první přednášky. Jenže nemáme ty souvislosti. Což o to, i z toho mála se dá něco odvodit, jen nejsem vůbec schopna soustředění. A tak chodíme dokola, pak stojíme frontu na kafe, pak na WC, pak na oběd - kde podle Murphyho zákona je naše fronta nejdelší a nejpomaleji se posunuje. Nebudu kecat, když řeknu, že jsem si vystály (spolu s ostatními) aspoň hodinové stání, ale jako "na sviňu", téměř metr od pultu s obědem, kdy se fronta zasekla úplně, ne tím, že je spousta lidí, prostě se vůbec nehýbala. Vysvětlení je pak na další přednášce, kde nám tlumočí omluvu, poněvadž byl zádrhel v organizaci a oběd do jídelny vozili po etapách. Ale my jsme to ustály, poněvadž dnes už tak nějak počítáme se vším. Ale jako náplast říkám - smažené rybí filé a brambory - vynikající!! Moc jsem si pochutnala. pozn.: frekvence čúrání se s přibývajícími hodinami podezřele zvyšuje..

Když jsme u cestování, doplním komplet výčet. Během dne jsme potkaly dost přátel a známých. Hodinu před večerním programem jsme narazily na další naši známou a nabídla nám přespání na privátě, kde jim odpadli 2 lidi. Řešily jsme dilema, zda setrvat na místě noclehu dle našeho pův.plánu nebo přijmout tuto nabídku. Nakonec jsme přijaly. A vzhledem k tomu, že my dvě jsme nevěděly, kde se privát nachází, nechaly jsme se vést našimi třemi budoucími spolunocležníky. Což je nepříjemná situace, protože čím více lidí, tím větší zmatek. Že je potřeba se nenechat vším ovlivnit, jsme se záhy přesvědčily. Vystoupili jsme na "Mendláku", čekali na "dvojku". Přijel jedna električka, druhá, jen my nic a nic. Asi po půlhodině čekání si kdosi ťukl do čela, že čekáme na špatné zastávce! Tak jsme nakonec šli na opačný konec snad 20 metrů na další , kde taky ne a ne dojet ten náš. Nakonec však ano a to jsme vytušili, že je to zřejmě poslední spoj. S ohledem na naše ranní cestování k popukání :-D. Po přednášce P. Jacquese Philippa o pokoji jsme skutečně klidní. Vážně. A to i když mi můj spolunocležník pokape vínem novou kabelu. Přednáška P. Jacquese měla na mě až hypnotizující vliv v dobrém slova smyslu. Všechny tyto události jsou materiálem na prozkoumání. Koneckonců, tady můžeme převádět teorii do praxe, na konkrétních příkladech, konkrétních situacích.. osvědčovat, zda jsme správně pochopili význam předání Božího slova, sdělení, ukotvení v srdci.

Když jsme přišli na privát, hodiny ukazovaly k 23.hodině. Po celodenním událostech - jízda do Brna, "tuny" chůze, hutných, vynikajících přednáškách, hlubokém prožívání mše svaté, ukliňující přednášce P. Jacquea Phillipa (skutečně dobrá, ale on sám vyzařuje takové uklidnění, že jsem v polovině měla co dělat, abych neusnula), jsem byla vyřízená. V noci jsem o sobě ani nevěděla.

Ráno dojedeme na zvonařku, autobus půl hodiny zpoždění, navíc zahraniční, slovenský, narvaný, lidé s místenkami. Že by tak jak jsme začaly cestu vlakem, vlakem i končily :-D :-D :-D (jinak já mám ráda cestování vlakem, více než autobusem). Ale přálo nám. Z jiného nástupiště jel také bus do UH a přišly jsme na ni právě včas a pak už cesta ubíhala hladce.

Ten den, v sobotu, jsme se večer s kamarádkou chystaly na svícu a další den se kamarádka chystala na křtiny. Pestrý víkend.