Je obtížné vše, co se dělo na KCHK sdělit, znovu předávat, budiž útěchou to, že všechny přednášky aj. se dá objednávat zde: http://objednavky.cho.cz/,  http://konference.cho.cz/


Letošní 21.ročník KCHK se nesl v duchu: "Uviděl ho a byl pohnut soucitem" (Lk 10, 33)

9.7.2010:

P.Tomáš Holub v odpolední přednášce rozvíjel myšlenku "Šel kolem a vyhnul se mu" (Lk 10, 31), přičemž se zamýšlel nad důvody tohoto jednání v každodenním životě. Jako účastník již ex post s několikadenním odstupem řeknu spíš pár vjemů, polotovarů, který si můžete dokončit sami, což je docela dobrá věc.

P. Tomáš Holub se mi osobně velmi dobře poslouchal, jeho styl nepostrádal lehkost, švih a přitom jsem se i reálně zamyslela sama nad sebou.  Zdůraznil, že v církvi je velmi dobře zorganizována strukturální část - od charit k různým dalším institucím, pomáhající lidem. A křesťan se často mylně domnívá, že když finančně podpoří podobnou instituci (byť finanční otázka je také velmi důležitá!), respektive pravidelně podporuje, učinil dobru zadost. Takže struktura řádně podchycená, ale vztah k člověku samému se vytratil. V tomto směru je mnohem jednoduchší přispět finančně, než hledat možnosti jak pomoct konkrétně svoji osobou.

P. Tomáš Holub popsal zajímavý experiment s bohoslovci (ten se dá vyhledat i někde na internetu) Byli rozděleni do dvou skupin. Jedna skupina dostala za úkol pracovat na důležitém referátu ta druhá skupina dostala za úkol podstatně méně důležitý úkol. O sobě to ale vzájemně nevěděli. Pak těm prvním, až přišel čas, řekli, že se musí za deset minut dostavit do budovy, kde bude probíhat prezentace vypracovaných projektů. Do budovy vzdálené někde na opačném konci areálu. Druhá skupina "nedůležitého projektu" dostali stejný pokyn, ale s rozdílem času. Druhá skupina na to měla 15 minut. Do středu areálu postavili (nebo posadili) člověka, který záchvatovitě kašlal a evidentně potřeboval pomoc. Výsledek byl tristní a když se tam vůbec nějaký bohoslovec zastavil (nebo mně se zdá, že jestli neříkal, že jen jeden), tak byl z druhé "méně důležité" skupiny.

Na tomto experimentu bylo velmi zajímavé, jak moc zde hrála otázka času. Otázka toho, nakolik člověk spěchá nebo ne. Pro bohoslovce z první skupiny byla otázka času, zda stihnou referát, který byl pro ně v tu chvíli nejdůležitější.

Tyto body - úryvek z Bible, experiment s bohoslovci - se shodou okolností dotýkají fyzické pomoci "teď a tady", kdy se udělá člověku např. špatně. Ale je to jen jeden příklad z mnoha. Zdaleka nejde vždy jen o tuto formu pomoci, ale službě jako takové, ať už ve farnosti, v rodině aj. Společný je hlavně jeden bod - postoj, který zaujmu.

P. Tomáš Holub popsal celkem 5 důvodů, kvůli kterým dochází k situacím .."ale vyhnul se mu":

1. Přednost "většímu dobru"

- v této souvislosti uvedl případ farníka, kterého si farář nemohl vynachválit, jelikož byl neustále k dispozici pro jakoukoliv službu ve farnosti. Ale trpěla tím jeho rodina, děti. Jde o nebezpečí, že člověk pomáhá tam, kde to jde více "vidět", např. když pomáhá se stavbou kostela jako muž v onom případě. To, co uděláme pro svou rodinu, většinou moc zvenku vidět není. Kolikrát je to ale mnohem důležitější. Je snazší pomáhat ve "velkých" věcech, ale člověk se může "minout" se svým povoláním.

2. Strach z úzkosti

- když začnu pomáhat, je to nekonečné, protože vždy bude existovat někdo, kdo potřebuje pomoc, cele mne to pohltí, z toho vyplývá strach, tak si radši podvědomě nasadím stopku a radši "nevidím, neslyším" k jakémukoliv druhu pomoci. Ve skutečnosti jde však o to, rozpoznat, komu já konkrétně mám pomoci, k čemu jsem povolán. Ten krajíc chleba, který už není v mých silách, to svěřovat (a přenechat) Bohu v modlitbách.

3. V pomoci brání pravidla, předpisy, kterými se necháme svazovat

- P. Holub připomněl také Starý zákon např. když se např. lidé poskvrnili od mrtvého a pak museli dodržovat určité přísné rituály. Tady se krátce můžeme vrátit i zmíněnému úryvku z evangelia o vyhnutí se pomoci zraněnému poutníkovi. Kolem šel levita, pak kněz. Jeden z důvodů mohla být svázanost pravidly. Mohli mít strach, že se dle zákona poskrvní, když se dotkno mrtvého a on už mohl být mrtvý..

 K ilustraci další př. ze života, kdy se rozvedl jeden pár a lidé, ačkoliv neviděli "dovnitř" toho všeho, vinu dávali tomu muži (žena se odstěhovala, on žil nadále ve stejném městě). Po čase si našel ženu, která pak onemocněla rakovinou. On se jí neustále věnoval, ale přišla fáze, kdy ta žena potřebovala i širší pomoc, ale sousedé se k tomu neměli, protože je svazovalo "morální hledisko", "žena žije s rozvedeným, to je špatně, nemůže mít "nárok" a jak bychom vypadali před ostatními"..

4. V zájmu "soukromému štěstí"

- udělám vše pro svou rodinu nebo pro "svou" farnost (vedlejší UŽ ne), a ani nikde jinde, co "přesahuje můj okruh".

5. Lenost

- dnes ne, nemám chuť, až zítra, a kdyby to bylo tak či onak, pomohl bych, ale takhle ne, a teď na to nemám podmínky, za jiných okolností ano, ale teď to nejde..atd. Jedním slovem - výmluvy. ALE - ve skutečnosti jde o skrytou lenost a pohodlnost.

Cílem přednášky P. Holuba nebylo vyvolávat výčitky svědomí, nýbrž aby sám člověk dokázal pojmenovat, co se ho konkrétně týká a modlit se, aby Bůh ukázal směr NEBO si dával pozor na tyto postoje aby odpověděl na povolání konkrétnímu člověku - tomu, "kterému má od Boha za úkol" pomoct. Nebo-li: připravenost pro Boha.

Ze mše svaté uvedu jen jednu krátkou myšlenku  P. Aleše Opatrného. Dnes je těžké nevěřícímu člověku poukázat na Ježíšovy zázraky (i když my víme, že zázraky nejsou to gró podstaty a smyslu života, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše).  Dnes už moc "neohromí", když řekneme, že Ježíš uzdravoval nemocné - no to je toho, lékaři taky léčí a dnes i nemoci, které byly svého času srmtelné, nebo když řekneme, že Ježíš vzkříšil mrtvé - no to je toho, vždyť je řada lidí, kteří prožili klinickou smrt. V tomto světě skutečně není téměř nic, co by mohlo člověka skutečně oslovit. Ale je tu velká milost, kterou svět nemůže dát, vyrobit, předat - a to MILOST SVÁTOSTI SMÍŘENÍ! Všichni dozráváme a na té cestě poznání kvete s plody i plevel, tak to bude, jenže Kristovo milordenství je mnohem větší než naše nedokonalost, slabosti, hříchy.On je ten, který dává pokoj.

Jak jsem popsala v předchozím článku, byla jsem na konferenci značně unavená. Přesto se mé srdce otevíralo v těch okamžicích, kdy to nejvíce potřebovalo. Když se pak kněží rozcházeli do různých koutů s Eucharistií, uvažovala jsem, jak je úžasné, kolik je tu kněží, kolik jich máme, vnímala jsem v tom velkou SÍLU. Spíš jsem tak rozjímala na karimatce poněkud zmožená a tu, po deseti minutách přišel (spontánně) jeden kněz přímo k mé karimatce se sv.přijímáním. To byla pro mě jakoby odpověď - přece tam, v Eucharistii je živoucí Ježíš, který posiluje. Byla jsem unavená, ale ON mě občerstvíl. Chystala jsem se za Ním, ale JEHO kroky, daleko spíše než moje, zamířily ke mně. Miloval mně dřív než já jeho. A ví dosud přesně, co mé srdce potřebuje a KDE mě najde. Umí spolehlivě vytušit, kdy musí jemně zaklepat, kdy mě musí přitlačit více ke zdi, kdy má se mnou zůstat v tiché chvilce.

P. Jacues Philippe (komunita Blahoslavenství) zajímavý člověk. On sám byl velmi uklidňující. Měl neméně zajímavou přednášku, jenže se obávám, že už se to nedá (aspoň ze mě) předat. Jeho přednáška není právě typická, o to je to těžší. Měl na mě skoro hypnotizující vliv v tom dobrém slova smyslu. Někteří, kteří jste byli v Medugorjii, tak to mi právě připomnělo tamní přednášky. Vzpomněla jsem si na P. Joza Zovka. Neuvěřitelné, co z těch lidí vyzařuje. Mají svůj dar. Neméně se těším na knížky P. Jacuese Philippa (Karmelitánské nakladatelství). Můžu říct jen jedno, že ten pokoj, který má duše potřebovala - přišel. Aspoň v ten den a večer.