Na cyrilometodějské svátky se rok co rok těším jako malé dítě. Naplňují mě takovou hrdostí na to, v jaké oblasti jsem zakotvila, že jsem přímo zde, v kolébce kořenů dějin víry, živého společenství, formace, evangelizace. A obzvlášť dnes, kdy musíme ty kořeny znovuobjevit a vyjít z pasivity moderní, pohodlné společnosti, dávající přednost úplně jiným hodnotám.

 


 

Protože jsem letilá pravidelná účastnice těchto významných dnů, mohu potvrdit, že letošní ročník byl nejlepší ze všech ostatních. Je to i - řekla bych - daleko lepší organizací. Za ta léta zkušeností se už vychytalo dost much. Druhým rokem jsem spolupůsobila jako pořadatel a vnímám velký rozdíl i oproti loňskému roku, zejména v efektivnější komunikaci mezi jednotlivými pořadateli navzájem. Na tom výsledku je to znát. Letos mi i lidé celkově připadali disciplinovanější. Ale především mě vnitřně hodně oslovil hlavní letošní celebrant - arcibiskup pražský, Mons. ThLic. Dominik Duka OP. Ve své promluvě se dotkl hned několik podstatných témat (vzpomínka na pouť v roce 1985, které se díky režimu ještě nemohl zúčastnit tehdejší papež Jan Pavel II., dále o nedělitelnosti svobody, o pohledu na věrozvěsty Cyrila a Metoděje a jejich daru víry z jiného úhlu pohledu, nebylo možné nevzpomenout ani nedávno pochovaného kardinála Tomáše Špidlíka, o nalomení víry v Milosrdného Boha v době mučení a zabíjení lidí v koncentračních táborech, v neposlední řadě o plánovaném pozvání souč. papeže Benedikta XVI. na rok 2013, kdy budeme pamatovat na 1150 výročí od příchodů Cyrila a Metoděje).

Pár myšlenek arcibiskupa Dominika Duky uvedu, nicméně nebude chybět ani odkaz na blog P. Petra Hofírka, kde si můžete přečíst celou homílii. Je hutná. O každém tom tématu by se dalo pohovořit několik hodin. Mimo témat mě oslovovala také to, že oproti loňským ročníkům se na cyrilometodějské slavnosti dokázal pan arcibiskup podívat zbrusu novým pohledem, oslovující všechny. Podstatu vidím ve spojitosti reality v současnoti, v poukázání na zodpovědnost každého křesťana. Tentokrát nešlo o pouhý věroučný výklad. Navíc je vidět, že ten dar promluvy má, bylo to poslouchatelné, jasně podané, ale zároveň zpracovatelné.

Mimořádně mě zaujala jeho úvaha o svobodě. Mluvil o svobodě, která je nedělitelná. A kterou dnes vnímáme úplně jinak než před dvaceti, pětadvaceti lety. V roce 1985 došlo k přelomovému požadavku po náboženské a církevní svobodě. Komunistický režim chtěl pouť zneužít ke svým účelům, jenže tenkrát lidé dobré vůle, křesťané, tehdejšího ministra kultury Milana Knížáka vypískali. Aplaudovali pouze duchovním. A ačkoliv byli přitomné zásahové jednotky, bezpečnost, k zásahům nakonec nedošlo. Netroufli si..na to vzpomíná i přímý účastník, který pochopil, že to - ten odpor - není nemožný. "Dnes se však necítíme tak radostně a nedýcháme tak volně jako před dvaceti roky. Něco nás svazuje, máme obavy, cítíme úzkost. Udělali jsme chybu. Pokusili jsme se rozdělit svobodu a každému dát jeho díl. Vznikly hranice, na nichž se naše osobní svobody dotýkají a protože každý chce ještě více svobody, vzniká mnoho sporů. Svoboda je hodnota, kterou takto dělit nelze." (arc. Dominik Duka).

"Má-li každý žít svobodně, není možné, aby si někdo ze svobody vzal něco na úkor svobody jiného. Jak tedy poznat, co si mohu vzít? Především musíme mít na paměti, co nechceš, aby druhí činilili tobě, nedělej ani ty jim. Měli by si to připomínat politici a respektovat všichni, protože politici bez lidí dobré vůle nic nezmohou. Na pojem svobody můžeme dobře vztáhnout slova sv. Pavla: "Jen jen jedno vytoužené dobro.." (Ef 4,4) Evangelium nazývá Boha láskou a láska není možná bez svobody." (arc. Dominik Duka)

odkaz: http://petrhofirek.blogspot.com/, článek Homílie pražského arcibiskupa Dominika Duky na Velehradě.

Dny lidí dobré vůle, koncert - 4.7.2010. Celý den se nesl ve znamení rozmanitých aktivit, od programů s dětmi, kroužky apod., v neposl. řadě již tradičně např. mezinárodní setkání vozíčkářů (tady musím zmínit obětavou službu Maltézských rytířů, kteří se angažují v řadě činností a pomoc vozíčkárům je jedna z nich), přepisování bible, fotbal s A.Panenkou, letos např. výstava fotografií z návštěvy papeže Benedikta XVI. v ČR a mnoho dalšího. Koncert hodnotím jako poklidný, takový rodinný až komorní. Nebylo "tolik hvězd", dominovala spíš domácí scéna jako např. vynikající Hradišťan aj. a další mediálně známí interpreti nevolili pěvecké juchavé pecky, ale spíš rozjímavé písničky - což vůbec nevadilo, spíš naopak, mně se to na tento koncert mnohem víc hodí. Letos ani moc písniček nepřidávali (je ale fakt, že před koncertem se hodně hrálo a zpívalo a jistě se každý shodneme na tom, že jde především o kvalitu, nikoliv o kvantitu), ale řeknu vám, radši takto, než kterýsi rok byla přítomná jedna americká pěvecká diva, která to v těch výškách tak řezala, že se to nedalo poslouchat a přidávala písně další a další..a já jen čekala, kdy bude konec. Zřejmě ten rok bylo také méně interpretů než se očekávalo, tak chtěli zaplnit čas.. :-D. Ještě se krátce zmíním, že co mě překvapilo, byl fakt, že před pár lety byl ten koncert nářez v dobrém slova smyslu, ale pak to nějak uvadalo a nejvíc mě překvapilo, že vystříleli náboje v předchozích letech a když bylo desáté výročí, byl ten program docela slabý, což si některé interprety mohli nechat radši na to. Po zhruba třech trochu méně zdařilých letech, mě koncert letos velmi příjemně překvapil. A ani mi nevadilo,že se v hiistorii koncertů Lidí dobré vůle letos "vybralo" snad nejméně peněz (každý jsou představovány 4 projekty, mezi které se peníze podělí) Letos koncert překvapivě nemoderovala už léty prověřená a osvědčena dvojice moderátorů, Lucie Výborná (ale jak jsem měla možnost zjistit, Lucie Výborná pracuje jako reportérka v Rusku) a Prokop Siostronek, převoř benediktinského kláštera. Letos to vypadá na samé překvapení, ale dobrá! Neméně příjemně mě překvapil letošní moderátor Pavel Kříž! Svěží, jasné, ucelené moderátorství. Ani bych to do něho neřekla. A ani jeho moderující partnerka nezaostávala, ale přiznám se, že nevím, kdo to byl, oni se nepředstavovali.

Délka hlavní poutní mše svaté - také chválím! Už je to nějaký ten rok, co se ustálilo tak na hodinu a půl, vše má svou hlavu a patu. Já osobně myslím, že není potřeba mluvit obsáhle, daleko hodnotnější jsou promluvy (kohokoliv, čehokoliv a ke komukoliv) kratší s plodnou myšlenkou, než říkát toho příliš mnoho, ale už ne s tak kvalitním obsahem. Navíc, je dobré udržet lidi v pozornosti. Když ještě tyto mše trvaly i dvě či přes dvě hodiny, tak už to bylo i vyčerpávající (pro všechny), unavující, není možné najednou toho tolik vstřeba, v takové polovině je to už "jedním uchem tam, druhým ven". Na konci mše už ani neudělují tolik ocenění (i když by si je zasloužili mnozí). Zřejmě to celé vzniklo zejména kvůli hladkým televizním přenosům, ale nakonec dobře pro všechny.

VELKÉ PODĚKOVÁNÍ PATŘÍ NAŠEMU PÁNU, KTERÝ SE STARÁ A I POČASÍ NA SV. CYRILA A METODEĚJ VYCHÁZÍ VŽDY MOC PĚKNÉ! DALŠÍ VELKÉ DÍKY PAK LIDEM, KTEŘÍ OBĚTUJÍ SVŮJ , ČAS, SPOLUPODÍLÍ SE A PRAVIDELNĚ ORGANIZUJÍ TATO SETKÁNÍ. JE TO OPRAVDU NÁROČNÉ, DÍKY JIM ZA ZA JEJICH OPTIMISMUS, NASAZENÍ A PÍLI, PŘEJME JIM SÍLU A VY TRVALOS, RADOST ZE SLUŽBY. DĚKUJEME!

Nejde jen o organizaci dlouhodobou, do které jsou zapojeny řady lidí, o organizaci přímo ve dnech těchto slavností. Jsou starající se o blaho i po slavné mši. Jen si představte, kolik se toho musí uvařit pro hosty, duchovní, organizátory, pořadatelé, obědvá se na více místech, jedním z nich je Stojanov a jen tam se vystřídá na etapy na 380 lidí. A po každé partě se musí sklidit, znovu prostřít, znovu sklidit, mezitím umývat. Můj obdiv. Nebo schola zpívající během mše, jdoucí vydat ze sebe to nejlepší. A další činnosti. Pochopitelně, lidé pomáhají, protože chtějí, dobrovolně. Jen tím chci říct, že si takové věci čím dále více uvědomuji a neberu to jako samozřejmost.

Je zvláštní pocit, když je po slavnostní mši a do hodiny je vše pryč, rozebrané pódium, vše uklizené, lavky, židle, rozcházející se lidé, žasnu, kolik to dá příprav a najednou nic, prázdno..možná že někdy i v naší touze po dobru a z toho vyplývající naše úsilí být užiteční lidem kolem nás, Bohu - že mnohdy jsou výsledky v nedohlednu, příp. přijde vše "nazmar". Ale není to tak! Podobně jako na Velehradě, i když očima již nic nevidíme, v srdci si odnáším(e) trvalý hodnotnou památku, posilnění na cestu po Božím směru, v srdci se ukládá střípek po střípku, další dílky celoživotně nalézáme, abychom pak, pokud spočineme v Bohu, našli ten poslední střípek, kdy po přiložení k ostatním vytvoříme krásnou mozaiku.