Milí moji,

všechno začalo tuze nevinně. Minulou sobotu jsme si s maminkou vyrazily na zámek Bojnice na Slovensko. I s mým bratrancem, kterého jsme na zpáteční cestě zavezly do Trenčína na vlak.

Výlet byl krásný, zámek skutečně skvostný. V Motorestu jsme si dali velmi výtečný oběd a porce - ta byla přes celý talíř. Ale protože měli i nějaký zájezd, trvalo notnou chvíli, než nám oběd donesli. Obávaly jsme se, zda bratranec vlak stihne. Ale dopadlo to dobře díky vlakovému zpoždění. Když jsme za ním zamávaly, tak jsme si říkaly, když už nikam nespěcháme, tak že bychom zrovna daly Trenčiansky hrad.

Jenže plány vzaly za své. Volá brácha, prý kdy dojedeme, že někde s taťkou ztratili klíče a nemají se jak dostat domů! To bylo kolem třetí a my jsme věděly, že do páté se nám určitě nepodaří přijet. Tak hoši tam, v UH před zamčeným barákem, my asi 100 km daleko s klíčem.. Tady toto je úvod k událostem v rozpětí jediného týdne, přičemž ta poslední j FAKT hustáá..(teprve dnešní ranní), však uvidíte sami.

Protože se tatínek obával, zda klíče nenechal ze dveří zvenčí (už několikrát se to stalo), měl v plánu ten zámek raději vyměnit. Neřekl však kdy. Ovšem nikoho nenapadlo, že geniální nápad s výměnou zámku dostane v době, kdy o tom nebudou jednak všichni srozuměni a nebudou všichni doma! A že to bude ještě hned druhý den. S maminkou jsme se v ten sobotní výletní den domlouvaly, že bych v neděli šla na sedmou a pak zajedeme do Buchlovic na zámek, že si to tam pofotí (maminka ráda a vášnivě fotí, jakože i já, ale rozdíl je v tom, že ona je digitální a já mobilní :-D ). A když jdu na mši, zdaleka ne vždy si beru mobil, taky k čemu. Někdy jo. Ale to ráno ne. Přijdu po mši domů, strkám klíče do zámku a tam to nepasuje! A na klice vzkaz: "Kati, vymenil som zámok, zazvoň na mamku".

Mamka navrchu, ještě spí (po prac. týdnu je člověk tak unavený, že také mám problém brzo vstávat). Tak já nemohu kontaktovat ani mobilem, co se stalo, zvoním na zvonek, nic se neděje. Po několikátém dlouhém zazvonění přestal fungovat i ten! Teď co dál. Jsem typ člověka, kdy když už někoho požádám o pomoc, musí to už být krajní nouze. Většinou se problém snažím řešit sama. A přiznám se, že ani na nejbližší sousedku se mi nijak zvlášť zvonit nechtělo.

My máme takový dům, že ani zezadu se tam zkrátka člověk nemá jak dostat, když by potřeboval.

Bylo něco po osmé, šla jsem se projít do města, jestli mě něco nenapadne. Nenapadlo. Vrátila jsem se zpátky k domu a když už jsem se teda rozhodla, že přece jen na sousedku zazvoním, zrovna ji vidím odjíždět někam na kole.. Měla jsem ještě 2 možnosti, kamarádku bydlíci nedaleko a skorosouseda, který se kamarádi v mým taťkou, ale já nemám k němu nějaký extra vztah. Zazvonila jsem na kamarádku v bytě a hned jsem se dozvěděla: vchodové dveře mi kupodivu otevřela takřka vzápětí jedna paní a ptala se, ke komu jdu. A ona, že "oni určitě nejsou doma, kočárek tu nemají, jedno auto tu nemají, okna zavřené..", a taky že jo. Tak už jsem teda šla k taťkovému kamarádovi, otevřela mi manželka a dovolila mi zavolat od nich mamce. Mamka mezitím už byla doma v obýváku a neměla o ničem tušení!(o výměně zámku) Takže já jsem jí z cizího bytu vlastně říkala novinky do našeho a k našemu domu, kterého se to týkalo.. :-D. Nejlepší však bylo, když se ptala, jestli taťka nechal klíče od nového zámku vůbec i jí..:-D. Tak to jsem tedy neměla ani ponětí, ale to už by bylo fakt něco. Ale nic takového se nepotvrdilo, přišla otevřít.  Od doby než jsem zjistila výměnu zámku do doby než mi mamka otevřela, uběhlo hodinu a půl. Tak to byla neděle.

Pak přišlo úterý:

a s ním společná návštěva s kamarádkou u další kamarádky a jejího manžela (shodou okolností přesně té, kterou jsem uváděla výše). Nikdy by mě nebývalo bylo napadlo, že se to protáhne na několik hodin, zvlášť když mají malé mimčo (ale miminko spinkalo, tak i proto). Odcházela jsem o půl druhé nad ránem, přijdu před náš barák, vytáhnu nové klíče již k novému zámku a nejde mi vsunout, natož odemknout! Tentokrát (bráchův zvyk zřejmě) byl klík zevnitř zasunout nadoraz. Nechtěla jsem budit celý barák, tak vytahuji mobil (který naštěstí mám), píšu SMS. Tentokrát to dopadlo bezva, hned na to zareagovala.

Sobota 04.35 - 7.00 h. ráno:

Té však předcházelo toto. Setkali jsme se 4 přátelé, kteří jsme se pravidelně setkávali ještě v Babicích, kde jsme pár let bydleli. Oni jsou pořád v Babicích, já už letilý hradišťák. Každý máme své, jeden byl dlouho v Praze, vidíme se celk. málo a jednoho jsem neviděla 10 let. A protože mí přátelé preferují zábavu, byli jsme zkrátka zapařit. A já, co už jsem schopna ve svém věku (no je to jiné než v 17-ti pochopitelně) to zabalit zhruba uprostřed zábavy, usínám a jsem nepoužitená (a taky už vyhledáváme zábavu skoro pro seniory :-D ), tak tentokrát jsme se nemohli rozloučit a rozcházeli se tak před půl paté ráno.

Už když jsem přicházela k domovu, prošustrovala jsem na své kabelce všechny kapsy a zjistila, že nemám klíč! Se kterým jsem zamykala a brala určitě. Kapsy jsem prohledala několikrát vkuse a nic. Ta představa, že v rozpětí jednoho týdne se bude 2x měnit zámek, mi ježila vlasy. Ještě jsem doufala, že by mohly být v práci, do které jsem předchozího dne šla pro něco, co jsem zapomněla. No každopádně bylo asi 04:35. Opět vytahuji mobil, píšu SMS mamce. Nereagovala. Po deseti min. prozváním, opět nic. Po dalších 20 min. opět atd. Nic. Mezitím jsem si šla sednout aspoň na naši lavku venku :-D, zula boty a promasírovala chodidla. Pak se znovu obula. Takto jsem venku strávila asi hodinu a půl. A jelikož už se blížilo k šesté a to se mění služby v nemocnici, takže i dveře odd. budou otevřeny, rozhodla jsem se, když už tedy jsem venku (24 hodinová spánková absence, počítám-li od minulého dne rána pracovního), tak půjdu zrovna do té práce se na ty klíče podívat. Mezitím jsem už nutně potřebovala na "vécko", že jsem si cestou musela odskočit do nejbližšího křoví v parku..ranní toaleta, no.. :-D 

Pak už jsem šla nerušeně do práce. Už se mi jednou stalo, že jsem hledala klíče v práci (ale to jsem věděla stopro, že jsou někde tam) a zalarmovala půlku odd. na všech frontách. Ale to jsem se šla dívat večer. Každopádně Evka, zástupkyně staniční se ani nedivila, když mě viděla, ani když bylo 6:13 ráno, sobota, a zdravotní úradnica chce půjčit klíčky od dveří buňky pro personál (mimochodem na tom svazečku klíčů, které jsem hledala, byl i klíč od práce). Zato ostatní jako sanitárky a další sestříčky ztratily řeč. Asi nechápaly..nedivím se. Tak jdu děcka do toho mého kanclu, ale klíčky nikde!

To byla posl. naděje, a si říkám, tak to je konec. Tak nakonec se budou muset zámky snad zase měnit. A v takovém tom "zoufalém posledním pokusu" se podívám ještě jednou do kabelky a.. vytáhnu klíče!! Tak To nevymyslíš. Tenkrát jsem prohrabkávala, i vytahovala věci a tyto klíče byly mezi nebo pod igelitkou, že jsem to vzala nejspíš takovým způsobem, že jsem je necítila. Tak teď si znovu představte, co všechno tomu předcházelo - stepování před domem, psaní SMS-ky, prozvoňování, cesta do práce pro "zapomenuté kličky", které jsou celou dobu v kabelce!

A aby toho nebylo málo, stejně by to mělo podobný průběh, protože já děcka, přijdu z té práce zase před náš barák (je to pěšky asi 20 min. svižné chůze), je sedm hodin ráno, vytáhnu klíček s tím, že se nemusím nikde dobývat, nikoho budit, ale zase ho nemohu vsunout! Opět skvělá práce mého bráchy, který zasunul ten klíč zevnitř nadoraz..takže jsem stejně zvonit musela..

Co bude příští týden, netuším...