Existuje řada lidí (osobností), jejichž životy, hluboké (auto)biografické příběhy, mne velmi oslovují. Je až překvapivé, že lidi s "pohnutým osudem" znám v reálu málo, ale o to více se s nimi setkávám v knížkách. A dosud nepřestávám žasnout, jakou moc má psané slovo (zvlášť od autora/autorky, která píše o vlastním životě), jak mnou dokáže jejich svědectví proniknout. Jedno z nich je životní příběh Joni Eareckson. Její knížky jsem objevila už na střední škole, při revizi mé knihovničky na ně nedávno narazila, znovu začetla a často se k nim vracím. Čtení kvalitní literatury je pro mě opětovné otevírání zdroje dobrého, v životě přínosného. Je to jako plnohodnotná výživa se všemi vitamíny a minerály. Knihy Joni jsou především o uposlechnutí vnuknutí Ducha Sv., a jak tato poslušnost Duchu prohlubuje živý vztah k Bohu.


Ve své první knize "Joni", se Joni v úvodu zamýšlí nad individuálním prožíváním času. Píše: "Vskutku, co je to minuta? Co znamená v životě člověka tato jednotka času? V hodině je jich šedesát, v jednom dni tisíc čtyřista čtyřicet. Když mi bylo sedmnáct, měla jsem jich za sebou více než devět miliónů, A přece, podle jakéhosi kosmického plánu tato jediná minuta v mém životě byla oddělená ode všech ostatních. V těchto šedesáti vteřinách se stalo to, co změnilo můj život a ovlivnilo jej více než všechny ty milióny předcházejících minut (...). Velice jasně si vzpomínám na každou maličkost, která se stala v těch několika desítkách vteřin. A nepředcházela jim žádná výstraha, žádné varování." (...)

30.06.1967 si jde sedmnáctiletá Joni zaplavat do Chesapeakeského zálivu. Skočí do vody, narazí hlavou do něčeho tvrdého, popisuje zvláštní vibraci (ale nikoliv bolest), jako úder elektrického šoku, chvění, jak když se rozvinu těžké kovové péro, ale pak už nic, takřka vzápětí si uvědomuje jen to, že se nemůže hnout...a jen díky duchapřítomnosti její sestry, pohybující se opodál, nezahyne. Vystrašená dívka v té chvíli netuší, že tento stav není dočasný, ale že právě trvale ochrnula na všechny čtyři končetiny..(totální quadriplegie)

Ten pocit bezvlády nad vlastním tělem musí být krutě bezmocný. K tomu s rukou v ruce "banda čumilů" na pláži, dívající se i skrz okna sanitky. Následný převoz do nemocnice, smutný pohled saniťáka na Joni (už věděl..s podobnými úrazy se setkává často..), v nemocnici dlouhé čekání na lékaře, nevšímavý, neosobní, chladný postoj sestry, která bez sebemenšího vysvětlení rozstříhá Joni plavky a nechá ji tak..mezitím vyšetření dvěma lékaři, mluvící svým lékařským žargonem, ale Joni, jakoby v té místnosti nebyla..další sestra přichází Joni oholit hlavu a ta se nemůže ani hnout, aby tento kolotoč zastavila. Ani povytáhnout prostěradlo, které jí sklouzlo o něco níž a odhalilo část jejího nahého těla. Už může jen přihlížet, jak se k její hlavě přibližuje vrtačka. Následně se na jednotce intenzivní péče probouzí s kleštěmi, obepínající jí hlavu, v poloze na břiše ve Strykerově rámu. Po každých 2 hodinách ji přijdou obrátit, zná tedy tyto 2 polohy - na zádech a na břiše. Na pár dní znovu a znovu upadá do bezvědomí a následného vědomí s hrůznými, živými sny.

A ještě nějakou dobu trvá, než Joni dojde dopad jejího zranění. Zatím se nachází v mlhavém oparu přesvědčení (víry), že se časem postaví na nohy, jen to bude trvat delší dobu. V době její hospitalizace s ní JIP obývá mladá dívka v kómatu po autonehodě,muž středního věku po vraždě svéh manželky a neúspěšné sebevraždě a mladík v Jonině věku se zlomenou šíjí, ale s respiračním přístrojem, bez něhož by okamžitě zemřel. Začíná jejich vzájemná korenspondence, písařky a vzkazovatelky se stávají sestřičky. I i když ho Joni nemá možnost spatřit, získá k němu hluboké přátelství. Joni k tomu ještě říká: "Bylo to zvláštní. Věděla jsem, že má poraněnou páteř, nevěděla jsem však, že mé zranění je stejné. Nikdo mi to neřekl." Jedné noci však respirátor umlkne, Joni volá zoufale o pomoc a i když přichází takřká okamžitá pomoc, Tomymu není pomoci. U Joni dochází k prvnímu duševnímu otřesu paradoxně až teď. Krátce nato přivezou pána opět se zlomenou páteři, kterému domovoem - podobně jako u Joni - se stává Strykerův rám. Jednou při obrácení nevydrží s dechem a opět se lékařům nepodaří přivést ho k životu. A na základě těchto událostí teprve Joni dochází, že se prakticky nachází na oddělení pro umírající a jak její vlastní život visí na vlásku. Zároveň jí neuniká jeden fakt, že jí personál věnuje daleko větší pozornost než dříve (do jisté doby nevěřil, že se dožije prvních 3 týdnů).

V následujících letech prochází Joni fázemi naděje a závažných depresí. Ty si navíc zintenzivňuje vzpomínkami na minulost a duševně se tam snaží setrvat. V období hlubokých nepokojů čte intenzivně autory, kteří ji od Boha ještě více vzdalují. Každá krize je pro ni nového charakteru, ale v období, kdy prochází další a další krizí, shledává, že je ještě krutější. Nejvíc sžíravé se pro ni stávají opakované líbivé pocity ohledně 6.přikázání (které si prožila ještě před úrazem) Protože nemůže hřešit fyzicky, hřeší aspoň duševně "na vzdor Pánu." Jakkoliv by se mohlo zdát, že šlo o tresty Boží, ve skutečnosti nešlo o trestající ruku Páně, ale o trestající ruku samotné Joni ve vlastním dobrovolném sebetrýznění. I když si to ona sama v těch časech neuvědomovala. Zároveň jakoby se jí zároveň ty hříchy ukazovaly v nezkrášlené, syrové podobě, viděla rozsah a hloubku. Poznala, jak byla ve svých dobách vlažná k tomu, čemu měla věnovat větší pozornost. Nesmím opomenout, že její život v poúrazovém období nebyla jedna táhnoucí se černá linie, spíš vlny vrcholů a pádů. A i když byla v různých etapách vzdálená Bohu, nikdy ho nechtěla opustit. Tušila (a později pochopila), že ani vzpomínky na minulost, ani nesmyslná literatura, ani nemožnost fyzicky nic konat, ji ve skutečnosti nedávají pravdivou odpověď na život.

Prošla tedy nejen depresemi, ale především velkým osobním i duchovním vývojem až ke skutečné odvaze podívat se na sebe pravdivým pohledem bez masky, až k plodné evangelizaci, kterou činí dodnes. Nutno však podotknout, že by dnes možná nebyla tam, kde je, nebýt nepřetržité lásky, nezištnosti rodičů, sourozenců a přátel, jejich hluboké víry, vytvářením společenství spolu s Joni, společnými modlitbami. Joni však přesto (jako každý v životě) musela najít osobní vztah k Bohu. Všechny své budoucí kroky promodlovala, hledala vhodné povolání, hodně vzývala Ducha sv. Postupně se začne vracet k životu živoucímu, naučí se psát i malovat ústy, později dokonce i řídit auto, účastnit se biblických setkání s duchovně velmi vyspělým 16-letým Stevem Estesem, jezdí po celém světě, oslovuje lidi. Joni poznává, že náboženství není jen snůška teorií a Duch. Sv. je silný. O 20 let později svolí k natáčení filmu "Joni" o svém vlastním životě. Nakonec se ukáže, že je to jen střípek mozaiky budoucích událostí. Během (a nejen) natáčení ji duchovně podporují lidé z Evangelizační společnosti Billa Grahama. V rehabilitačních prostorách, kde kdysi také pobývala, zjišťuje fatální skutečnosti - fakta lidí, kterých se rodina vzdala, kterým nikdo nezbyl, lidí, kteří se potácí na okraji živoření, rezignace, bezmoci. A shledává, že je jako jedna z mála šťastný člověk, který má kolem sebe spolehlivou rodinu a přátelé. Dříve si to tolik neuvědomovala (což je pochopitelné), jelikož měla problémy sama se svým životem. Tady, tváří tvář těmto lidem, se musí učit dalšímu - nejen s nimi mluvit, ale také jim porozumět. Než pochopí, kde je skutečná podstata pomoci a empatie, občas svým "tlačením na pilu" dost narazí. Bez těchto životních zkoušek by se hůře učila pokoře, milosrdenství a plodnému zvěstování evangelia. Joni na Floridě zakládá společnost "Joni a přátelé", která pomáhá podobně postiženým lidem vrátit se komlexně do takřka normálního života. Vše má svůj čas. Jen vyrovnaná Joni a smířená s Bohem může něco takového dělat, nikoliv uvnitř rozervaná.

Joni prožije postupně pár hlubokých přátelství s muži, které se vždy v konečném důsledku jeví, že povedou k manželství. Nakonec se ukáže, že oba něco zásadního podcenili a rozchod je o to bolestnější. Později se od této touhy oprostila, dospěla k názoru, že Pán pro ni manželství nejspíš nechystá a zaměří se na to, k čemu jí Pán skutečně volá - ke službě. Je to snad už dvě desítky let, kdy je z ní paní Joni Eareckson Tada. Z toho i mě evokuje, že na 1.místě je podstatné hledání Boží vůle. Velmi silně mi to evokuje s: "Hledejte nejprve Boží království a vše ostatní vám bude přidáno."

Dovolte pár slov Joni pár týdnů po úrazu:

"Prosila jsem Pána Boha a naléhavě jsem se modlila: Pane, jestliže opravdu dbáš o můj život, učiň se mnou něco, co by mě dokonale změnilo. Vždyť vidíš, jak jsem slabá s Jasonem. Vidíš, jak žárlím na Dicka, jak si ho sobecky přivlastňuji. Děsím se svého pokrytectví. Toužím po tom, abys můj život změnil, nevím sice jak, nevím ani, jestli můžeš. Avšak prosím Tě, prosím, učiň , co by mě naprosto změnilo! - takto jsem se modlila krátce před svým úrazem. Když jsem nyní ležela ve Strykerově rámu, tázala jsem se sama sebe, zda Bůh tímto způsobem neoodpověděl na mou modlitbu. Samozřejmě k tomu, abyste našli Boha, není nutné fyzické ochrnutí. Daleko závažnější je ochnutí duchovní."

Prahu navštívila v roce 1987.

 Od jejího skoku do vody (měnící život od základu) letos uplynulo neuvěřitelných 43 let..

V ČR jsou známy  3 knihy - "Joni", "Krok vpřed", "Rozhodování-proměny", které v 90.letech vydalo: ÚSTŘEDÍ BRATRSKÉ JEDNOTY BAPTISTŮ, Na Topolce 10, Praha 4.