Svým titulkem reaguji na nedávný článek http://karel-ctvrty.signaly.cz/1010/stari (který mě tématikou a biblickým provázáním hodně zaujal). Inspiroval mě k nezaváznému pokračování na toto téma. To, co píšu, o tom už přemýšlím dlouho, Karlův článek je pro mě impulsem sformulovat obsah v hlavě a dát mu konkrétní myšlenky, o které se chci podělit. Taktéž proto, že mám jakýmsi zvláštním způsobem ke starým lidem vztah a už vícekrát mě k nim i profesně zaválo. Myslím, že pokud něco, mám už aspoň přehled a orientaci o starých lidech i jejich smýšlení. 


 Od jisté doby vnímám ve svém životě jistý rozmezník,nazvala bych ho klidně "před Charitou a po Charitě",shodou okolností s ním paralelně probíhající "před třicítkou a po třicítce",ale do této druhé oblasti bych radši nešťourala :-D.

Jestli bych mohla krátce shrnout období Charity, jednoznačně ve mě zanechal stopu fakt řady osamocených starých lidí (buď nemající už žádnou rodinu, včetně manžela/manželky, nebo když už, tak vzdálenou bydlící "v tamtárii", případně mající, ale nezajímající se o svého příbuzného) a návštěvy zdravotnické či pečovatelské služby se zpravidla jevil jako jediný světlý bod dne, kdy vůbec vidí nějakou živou bytost. O tom, že až na hrstku šťastlivců, si sami ven nezajdou a pokud je někdo nevezme, tak jsou celé dny doma, už ani nemluvím. Proč vlastně zmiňuji období před a po charitě? Protože dokud jsem nepracovala v Charitě, jsem neměla ani tušení, kolik takových lidí je jen v našem městě a co skrývají prázdné okenice za soumraku.

 Než budu pokračovat, dojímalo mě třeba to, že mě mnohdy, nebo spíš naši celou společnost tito staří lidé zahanbovali. Např. když se dnes vše tak zjednodušuje, jak se prvořadě sází na pohodlnost ve všem, "nepotřebnosti papírů" na svazek dvou lidí, libovolné a benevolentní vycouvání ze vztahu - a já se nezřídka setkávala s tím, kdy starý člověk, který/která byl/a vdovcem/kyní i 20 let, nikdy si už dalšího manžela/ku nehledal/a, denně na ně s láskou vzpomínal/a a toužil/a po jediném - už se s nimi setkat v nebi.

Oni velmi dobře ví, jak na tom jsou, že už schází, oni ví, že by jim mohlo být lépe tam, kde by se jim měli čas více věnovat, trvaleji na ně dohlížet, uvědomují si svou bídu živoření, ale přesto jsou tak fixovaní na svůj domov, že veškerou péči odmítají a chtějí jen, aby jim všichni dali svatý klid :-)). Setkala jsem se s tím častěji, než si myslíte. A i když už dodržovali léčbu (mnoho diabetiků aj.), víceméně ze setrvačnosti. Spíš jsem cítila bezmoc v tom, že jim nemůžu nějak výrazněji pomoct. Každý musí to břímě nést sám, je mi jasné, že nikdo za nikoho nemůže zestárnout, nést sebou nemoci, a ani vlastní smrti se nemůže vyhnout.  Ale na druhou stranu to, že zůstávají doma, byť sami, než aby odcházeli do domova důchodců a podobných zařízení, tomu se nijak nedivím - aspoň v poměrech v ČR.. A u starých lidí, zříct se domova, ve kterém strávili celý život, znamená téměř jistou smrt.

Ano, oni to vše věděli, jen mně docházelo nějakou dobu, než jsem je plně pochopila. Bylo to takové dvojsečné. Dnes mi už připadá absurdní, když  mě dokázali rozhodit takové věci, když i přes veškerou mojí snahu právě někdo odmítal určitou léčbu nebo ji někdo hrubě porušoval. Někdy jsem zase nechápala, proč je u některých lidí zavedená charitní péče, když ji nepotřebuje. Někdy jsem totiž zjistila, že veškerá péče, co je potřeba, je 1x týdně změřit tlak a max. "poplkat". "Poplkat" jen pro samotné "poplkání". Že kompletní a plnohotnotná péče je zajištěna od příbuzných. A vím, kolik měla Charita lidí (to se téměr cyklicky mění, někdy je jich vzhledem ke kapacitě personálu až nadbytek, někdy akurát, někdy míň) a jak jsme někdy byly (sestry) vytížené + k tomu večerní služby. Někdy a někde mi opravdu připadalo, že ztrácím čas.

Až dnes si plně uvědomuji, z čeho pramenily mé pocity nespokojenosti. Na jedné straně se očekává, že sestra splní určité výkony u každého konkrétního klienta (že zároveň mapuje jeho zdrav. stav a zaznamenává změny a dle potřeby na ně reaguje a že ho psychicky stmeluje, mi nepřipadne nějak zvlášť zdůrazňovat, to se rozumí samosebou), ale velmi často mohou být v rozporu s tím, co si přeje klient. Pokud dochází k neshodě (a ještě opakovaně nebo u vícero lidí) a pokud jde o klienta, kterému je jedno, co se s ním děje, tak pak je frustrace jednostranná - u sestry. Přitom můžu klidně říci, že jsem zároveň nechápala některé nesmyslné nařízené instrukce lékaře, např. provádění rehabilitace s člověkem ve věku 80 a více let, který už ani nevstává a kýžený efekt "rehabilitace" je a bude v tomto případě nulový.

Mám pocit, že se něčemu věnovala zbytečně velká pozornost na úkor jiné, důležitější oblasti. Je pravda, že psychicky je to v domácí zdravotní péči náročné hlavně mezi pendlováním mezi autoritou zaměstnavatele, klienta a ještě i jeho rodinou. A že se některé věci těžko vysvětlují lidem, kteří se v zdravotnictví nepohybují. Já osobně jsem měla např. problém s tím, nakolik mohu vyjádřit svou osobnost před autoritou osobností zmíněných spolupracovníků. Nakolik mohu odkrýt svou osobnost klientovi (ovšem jen natolik, aby to bylo k prospěchu klienta), aniž by to zasahovalo profesionalitu. Zachovat profesionalitu, ale zároveň nebýt chladná, odtažitá, úpřimně se o každého člověka zajímat (a pokusit se ho přijímat cele), ale zároveň si dávat pozor na lajnování jejich života, byť nechtěně a zároveň skoro bezděčně. Jestli se chci opravdu o druhého zajímat, nelze nezabrousit i do soukromé oblasti, i tam, kde to není příjemné. Ale zároveň nenechat se vtáhnout do celého jejich života, řešit celý život a nenechat sebou manipulovat. To také není ojedinělý jev. Jenže při jakékoliv spolupráci s člověkem se tomu všemu téměř nelze vyhnout, takže nevzniká jen potencionální vnitřní konflikt mezi zmíněnými subjekty, ale leckdy i sám se sebou.

Zajímavé je, že jsem zatím nikdy, dokonce ani v té Charitě neměla pocit prospěšnosti. Ale je nám skryto mnohé, jak to všechno bylo a bude, ví jen Bůh. Ale dodnes považuji působení v Charitě za zatím nejlepší životní školu. Říkám zatím, protože věřím, že mám toho ještě hodně před sebou. Vše je také o dozrávání, dnes bych některé věci řešila jinak, méně se znepokojovala, nebyla tak úzkostlivá.

Říkám si sobě, prosím Tě neblázni, vzpamatuj se - řekněte, není to nesmysl, když se pitvoříme v tom, abychom zabránili klientce v pokročilém dementním stavu, aby nejedla sladké, když ji tolik chutná, i když je diabetička na inzulinu? Která letos oslavila 91 let? Apod. Později jsem také plně pochopila, že mnoho lidí ve svém životě už nechce nic měnit, ani oni sami se nezmění. A že my, jakkoliv jim chceme dobře posloužit, musíme jim ponechat svobodnou vůli. Mít je hlavně rádi a že každého člověka je nejdůležitější nechat ho co nejlépe a s úctou dožít. To je další fakt, který se mi trvaleji vryl do srdce i paměti.

Někteří lidi se mi do paměti smazali nezapomenutelně a obzvlášť myslím na jednu 91-letou paní. Mluvím přesně o té z té kraťučké zmínky s inz. - viz výše. Zapomíná čím dále častěji. Nedávno jsem na ni zazvonila, když bylo pěkně, a "vytáhla" ji ven, Nebyla tam už celou věčnost. Víte, ona si už nebude pamatovalt ani to, co bylo před hodinou, nebo co bylo včera, nebo že jsem se někdy viděly, ale když vyšla po dlouhé řadě týdnů ven, byl to pro ni velký zážitek. Že cítila vzduch, že viděla měnící se roční období.  Celá se rozzářila. Zašly jsme i do obchodu a prodavačky (pokud chodila ještě sama ven, tam často zavítala), nevěřícně hleděly, a říkaly: "je toto možné? My jsme si už ani nemyslely, že paní ještě uvidíme!" Ten den se stal pro více lidí významným.

Víte, když se o stáří jen čte, jen prohodí slovo a pak to jde druhým uchem ven, je to jiné, taky bych nebyla jiná, ale pokud už tu reálnou zkušenost máte, nejde jen už o teorii. A v jednom okamžiku jsem pochopila, že úctu si zaslouží naprosto každý člověk, i ten, který se nejeví v naších očích jako pěkný či vydařený. Ale každý člověk, i ten s největší degeneraci mozku pořád cítí, pořád vidí, pořád se cítí osamocen, pořád má své přání, má zakódované své návyky a styl. Když jsem se s paní teprve u ní chystala ven, nevěřícně, doslova s úžasem jsem sledovala, jak se sama obléká, jak si dává botky, pěkný svetr, dokonce si bere rtěnku a maluje ústa! A ještě si posteskla, že ji neladí punčochy s oblečením. Bylo to, jakoby jí bylo aspoň o 30 let méně. Ano, má už nezvratné změny na mozku, nebude si ani pamatovat, že byla ven, ale pořád chce být a cítí se být člověkem. Neméně mě při tom chystání odzbrojila svým sebeironickým postojem, bylo mi to skutečně velmi sympatické. Nemohla najít hřeben a říkala sama sobě: "Pavlíno, Ty jsi tak blbá, ty už tak zapomínáš!" :-)

To jen my zatím "na té druhé straně" si to musíme často připomínat. Avšak, víme-li, jak bude probíhat naše stáří? Možná budeme na "té ne až tak lichotivé" straně dřív než si myslíme. Co je nejdůležitější? BÝT TADY PRO DRUHÉHO ČLOVĚKA V TENTO PŘÍTOMNÝ OKAMŽIK. Možná to bude pro něho v tu chvíli znamenat více než cokoliv jiného.