Vděčnost

Jedna z největších okras charakteru! Jest vyzněním pokory a popřením pýchy, která neuzná svou závislost na druhém a tedy ani povinnost vděčnosti, vděčnost jest nejjemnější a nejspolehlivější prosbou za další přízeň. Sv. František Saleský se táže pětileté holčičky: "Kde máš svou panenku?" - "Hodila jsem ji do kamen!" - "Proč?" - "Já jsem jí tak často říkala, jak ji mám ráda a ona mi ani neodpověděla.."

Denzing-Nepálec, dobyvatel Everestu, po vítězství: "Jsem šťasten. Měl jsem sen. Splnil se mi. Nyní mohu jen prosit Boha, abych byl hoden toho, co mi dal." (Muž z Everestu 223).

Sv. Kateřina Sienská - umírajíc, trpěla nevýslovně. V největších bolestech pozvedla oči  k nebi a ústa šeptala: "Grazie, grazie!" (Díky!) Její duše znala jen vděčnost. Tělo - jen kosti a nervy potažené koží, postem vysušené - a přece praví: "Mám se dobře, díky našemu Spasiteli!" A lituje-li světice, pak jen toho, že nesnášela utrpení s tak žhavou vůlí a plamennou láskou, s jakou je Bůh na ni sesílal.

Vpravdě hodno a spravedlivo jest, abychom vždy a všude Bohu díky vzdávali a liem za milý pohled poděkovat neopominuli. "Buďte vděčni!" volá apoštol. (Kol. 3,15)