Způsobů, jak se připravovat na svátost smíření, je celá řada. Proto i to, co uvedu, berte jako jeden z mnoha mnoha variací. Spíš je to inspirující tip. Čerpala jsem z knížky Confiteor-Příprava na svátost smíření, kterou z různých pramenů sestavil Jiří Plhoň (1998) s církevním schválením brněnského biskupa Mons. ThLic. Vojtěcha Cikrleho. On v té knížce uvádí taky hned několik zrcadel zpytování svědomí. Já uvedu ten, který se dělí podle tématických celků. Člověk si může zvolit třeba jeden a ten prorozjímat, nebo všechny zaráz. A líbilo se mi i určité uvedení u každého tématického celku.


Úvod k zpytování svědomí pro dospělé je stejný při jakékoliv formě. Následující schéma je převzato z publikace Obřady pokání, Česká liturgická komise, Praha 1982, str. 197-199.

Nejprve je vhodné zeptat se sám sebe na tyto otázky:

1. Přistupuji ke svátosti pokání s upřímnou touhou po očištění, obrácení a obnově života v hlubším přátelství s Bohem, nebo ji spíše pokládám za břemeno, které by mělo být na člověka vkládáno tak zřídka, jak jen lze?

2. Zapomněl jsem nebo úmyslně zatajil v minulých zpovědích některé těžké hříchy?

3. Vykonal jsem uložené pokání? Nahradil jsem učiněné bezpráví nebo způsobenou škodu? Snažil jsem se uskutečnit předsevzetí o nápravě života podle evangelia?

Pak máme ve světle Božích přikázání prozkoumávat svůj život.

PODROBNÉ ZPYTOVÁNÍ (varianta č. 2)

Při přípravě na svátost smíření je možné vybrat některou část tohoto poněkud obsáhlého zpytování svědomí a na jejím základě se hlouběji zamyslet nad jednou z oblasti křesťanského života.

BŮH A JÁ

Bůh mě stvořil jako všechny jiné bytosti z ničeho. Nebyl jsem - on chtěl a jsem. On mě zachovává. Kdyby přestal chtít, přestal bych být. Byl bych zase jen nula.

Uvědomuji si svou naprostou závislost na Bohu? Mám jasné vědomí, že všechno, co mám, je jeho dar? Jsem Bohu vděčný za dar bytí?

Jsem člověk. Jsem povýšen vysoce nad všechna zvířata a jiné živé bytosti. Jsem obdařen schopností uvědomovat si, přemýšlet a přemýšlením odhalovat i to, co nevidím, neslyším, nehmatám, necítím, nechutnám. Mám rozum. Mimo to mám schopnost cílevědomě jednat. Zvířata jsou ke svým činům puzena jakýmsi vnitřním násilím. Nemohou jinak. Já mám svobodnou vůli a určité činy mohu, ale nemusím vykonat. Pouze cítím vnitřní nabádání, abych konal dobré a varoval se zlého, nebo se mi naznačuje, že dobré činy zaslouží odměnu a zlé trest. Nejsem ale k ničemu nucen. Sám se rozhoduji o tom, co udělám a co ne.

 Uvědomuji si, že pro mne platí jiný způsob života než pro zvířata? Že mám rozum, především abych poznal, že nad světem je Bůh, který dal všemu zákony a chce, abych je zachovával sám od sebe - bez donucování? Že mi dal svobodu, abych ukázal, že se dobrovolně podvoluji svaté Boží vůli, protože Boha miluji a přijímám jeho pořádek? Snažím se Boha stále lépe poznávat? Všímám si stop jeho moci, moudrosti a svatosti, které zanechal ve všem, co je kolem mě i ve mně? Uvědomuji si, že on ke mně promlouvá skrze svědomí a dává mi směrnice pro mé jednání? Je můj poměr k Bohu kladný - záporný - vlažný? Mám vůbec nějaký vztah k Bohu? Rozum mi říká, že Bůh je Pánem všeho, co je, a proto že má naprosté právo na mě. Miluji ho opravdu nade všechno? Co bych udělal, kdybych měl volit mezi Bohem a kterýmkoliv tvorem?

Já nejsem jenom člověk, ale také Boží dítě. Bůh mě povýšil až k sobě. Skrze Ducha svatého mě při křtu začlenil do svého života, takže jsem se narodil podruhé - nadpřirozeně. To mi dává právo vidět jednou svého nebeského Otce tak, jak je, a mít účast na jeho věčném štěstí, kterému říkáme "nebe".

Jsem hrdý na to, že jsem Božím dítětem? Říkám Bohu "Otče" s přesvědčením a vnitřní radostí? Považuji Boží synovství za své největší bohatství, kterého bych se za žádnou cenu nemohl vzdát? Myslím na svého nebeského Otce, i když jej nevidím tělesnýma očima? Patří mu celé mé srdce? Těším se, až ho jednou uvidím tak, jak je? Uvědomuji si jeho stálou přítomnost a žiji tak, abych mu dělal radost? Nebo je mi vzdálenou bytostí, kerá mi nic neříká a je mi cizí? Je Bůh opravdu mé "všechno"?

JÁ A KRISTUS

Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, aby nám připravil cestu do nebe. "V žádném jiném jménu nemůžeme dojít spásy." Ježíš Kristus je nejvyšší Učitel lidí. V době svého veřejného působení chodil a učil. Zástupy přímo visely na jeho rtech a on jim vykládal pravdu o Bohu a o člověku. Jeho žáci uložili jeho nauku do čtyř knih evangelia a do sedmácti dalších spisů, které nesmírně obohatily sbírku knih Písma svatého. Ježíš sám říkal, že nepřišel to, co bylo ve Starém zákoně, zrušit, ale naplnit.

Je Ježíš Kristus i můj nejvyšší Učitel? Poslouchám rád čtení z Písma svatého při mši svaté? Sleduji pozorně i výklad Božího slova, který má v homilii kněz? Odnáším si z tohoto čtení a výkladu něco pro svůj život? Mám Písmo svaté a čtu si z něj? Uvažuji o tom, co čtu, a nechávám se naplňovat Kristovým duchem? Je Kristus opravdu světlem, které ozařuje můj život a dává mým krokům jistotu?

Ježíš Kristus je nejvyšší Kněz lidí. Kněz je prostředníkem mezi lidmi a Bohem. Lidé jsou hříšní, Bůh je nejvýš svatý. Lidé už nakupili mezi sebou a jím horu hříchů a dále hřeší. Kněz prosí Boha za smilování a přináší Bohu oběť za odčinění hříchů. V době starozákonní přinášeli kněží Bohu v oběť zvířata a svůj majetek, ale mělo to vůbec cenu? Ježíš Kristus přinesl Bohu v oběť sám sebe. Trpěl a zemřel na kříži - stal se tak zároveň knězem a obětí. To, co svým utrpením získal pro naši spásu, nám přináší v prvé řadě skrze sedm svátostí, které milost Boží znamenají a zároveň působí.

 Je Ježíš Kristus i mým nejvyšším Knězem? Uvědomuji si, že i já jsem hříšný a potřebuji usmíření s nebeským Otcem? Jsem si vědom, že sám nemohu odčinit své hříchy? Mám radost z toho, že Bůh ve své lásce ke mně poslal na svět svého Syna, který trpěl a zemřel i za mě? Toužím po tom, abych už nikdy svévolně neurážel Boha, a tak se nepřipravoval o jeho lásku? Snažím se, aby můj vztah k Bohu byl stále čistčí a úpřimnější? Vím, že jsem se na křtu nestal jenom Božím dítětem, ale také údem Ježíše Krista? Že on je kmen a já jeho ratolest? Vím, že z toho plyne povinnost účastnit se na jeho díle posvěcení? Snažím se bojovat proti hříchu, a tak posvěcovat své okolí? Vážím si Boží milosti a jsem rozhodnut raději všechno ztratit, ale zůstat v Boží lásce a v Božím zalíbení? Modlím se za hříšníky a za jejich obrácení? Obětuji na tento účel svá malá utrpení, a tak spojuji svůj malý životní kříž s velkým životním křížem svého Spasitele? Znám sedm svátostí, rozumím jim, a pokud mohu, využívám jejich posvěcující moci k vlastnímu posvěcení?

Ježíš Kristus je nejvyšší Pastýř lidí. Protože je vede do svého nebeského království, je jejich nejvyšším Králem. Přišel na svět, aby oznámil blížící se Boží království a aby nás do něj pozval. Ježíšovi byla dána veškerá moc na nebi i na zemi. On je Král budoucího věku, Alfa i Omega. Začátek i Konec, on je střed všeho. Bez něho nejsme nic. Jen skrze něho a s ním a v něm můžeme vstoupit do slávy jeho Otce.

Je Ježíš Kristus také mým nejvyšším Pastýřem? Chci být jeho věrným poddaným a ozdobou jeho království? Přijímám bez výhrad jeho svaté vedení a snažím se ve všech svých činech řídit jeho svatou vůli? Jsem pevně rozhodnut zachovávat v duchu evangelia jeho přikázání? Přemýšlím, jakými zásadami se má řídit lidský život, aby vedl k opravdovému štěstí? Pomáhám Pánu zachraňovat duše pro nebe? Snažím se dávat všem dobrý příklad? Užívám dar řeči k tomu, abych lidi seznamoval s Ježíšem Kristem a zapojoval je do jeho království? co konkrétně dělám pro šíření Božího království mezi lidmi? Jaký je můj osobní apoštolát? Nemám od Boha nějaký zvláštní životní úkol? Těším se na nebe? Nepatřím mezi ty, kdo myslí jen na pozemské cíle a zapomínají, že jejich nejvyšším cílem je život věčný? Nedávám přednost vedlejším a pomíjejícím cílům před tím, co je hlavní a nepomíjející?

JÁ A CÍRKEV

Ježíš Kristus se vrátil k Otci, aby nám "u něho připravil příbytek". Své dílo na zemi svěřil cíkrvi. Po sboru apoštolů v čele s Petrem řídí církev sbor biskupů v čele s papežem. Církev je rozšířená po celém světě a mezi všemi národy. Církev je Kristovo tajemné tělo. Skrze ní se Kristus zjevuje národům a dále je zve do svého nebeského království. Církev nás jménem Ježíše Krista učí, posvěcuje a řídí. Ona je Božím lidem Nového zákona a Nové smlouvy. Představení v církvi mají autoritu samého Ježíše Krista a máme je poslouchat jako Krista samého.

Jsem si vědom toho, že nositeli autority Ježíše Krista jsou na zemi papež a s ním spojení biskupové? Považuji je za své představené ve věcech víry, mravů, záležitosti života církve? Jsem přesvědčen, že skrze ně ke mně promlouvá sám Ježíš Kristus? Mám je upřímně rád? Vážím si jich a projevuji jim úctu? Jsem ochoten poslouchat je ve všem, co nařizují k dobru církve? Sleduji dění v církvi a snažím se mu co nejvíce porozumět? Nepatřím mezi ty, pro něž církev končí u jejich vlastního kostela (nebo kaple) a pana faráře? Znám vůbec svou farnost a kněze, který ji spravuje? Zajímám se o život okolních farností? Snažím se rozšířit svůj obzor v otázce života církve?

JÁ A MOJE FARNOST

Církev je rozdělena na diecéze a ty se dělí na farnosti sdružené v děkanstvích. V čele farnosti stojí farář nebo administrátor. Ten může mít k ruce jednoho nebo několik farních vikářů (lidově kaplanů). Základem farnosti je duchovní společenství bratří a sester shromážděné kolem oltáře pod vedením kněze ustanoveného od biskupa. Úkolem farního společenství je pracovat na svém zdokonalení a šířit kolem sebe Kristovu radostnou zvěsto o spáse.

Mám rád svou farnost? Nepřipadám si v ní jako cizinec? Zvykám si dívat se na všechny, kdo tvoří farnost, jako na své duchovní bratry a sestry? Snažím se ve svém okolí poznat co nejvíce věřících? Mám zájem na tom, aby to v naší farnosti klapalo a aby se v ní všichni cítili dobře? Jaký je můj vztah k duchovnímu správci a ostatním kněžím farnosti? Dívám se na ně jako na duchovní otce, kteří  za nás nesou velkou zodpovědnost? Modlím se za kněze, aby byli svatí a snaživí, aby nás předcházeli dobrým příkladem a starali se o naší spásu? Přemýšlím o tom, v čem bych jim mohl pomoci? Jsem si vědom toho, že každá farnost, má-li mít pocit mládí a věřit ve svou budoucnost, potřebuje dobře formovanou skupinu mládeže? Starám se o to, aby mládež držela pospolu a starala se o budoucnost farnosti? Dovedu za tím to účelem přinášet i potřebné osobní oběti? Mám zájem o nemocné farníky? O ty, kdo by rádi přišli do kostela a nemohou? Navštívím rád nemocného věřícího a přinesu mu pozdrav od bratří a sester? Udělám to, i když to nikdo neví? Jsem ochoten pomoci starým lidem, když jdou do kostela, nebo z kostela? Mrzí mě, když někdo ztratí zájem a opustí naše řady? Mohu-li podpořit kolísajícího, najdu si pro něj čas a povzbudím ho? Myslím na to, jak bych zpět přivedl zbloudilé a vrátil jim pravou radost ze života? Sleduji nedělní ohlášky toho, čím bude v nejbližší době farnost žít? Snažím se připojit k těmto farním iniciativám, a tak přispět ke společné věci? Když navštívím jiné farní společenství, přizpůsobím se tamním zvykům a snažím se něčemu dobrému přiučit? Když přijde někdo cizí k nám, všimnu si ho a postarám se, aby se u nás cítil dobře?

JÁ A KOSTEL

Kostel je dům Boží a brána nebes. Je to zároveň náš domov. Skoro v každém kostele je Pán Ježíš skutečně přítomen ve svatostánku. Kostel je místo posvátné. Měl by být zároveň místem přívětivým a lidsky hřejivým. Všechno v něm zve ke zbožnosti a povznáší k nebi. Každý kostel mi má být drahý, ale nejvíce ten, který považuji za vlastní.

Je mi opravdu každý kostel posvátným místem? Jdu kolem kostela s vědomím, že je to dům Boží a místo, kde je přítomen Pán? Pozdravím ho v duchu, a je-li možné, aspoň krátce jej navštívím? Když vstupuji do kostela, uvědomuji si, že potřebuji očistu, vzbudím lítost nad hříchy a na znamení touhy po duchovní čistotě se žehnám svěcenou vodou? Vyjadřuje kříž, který při tom dělám, opravdu mou víru, že Ježíš nás svou smrtí na kříži vykoupil, nebo je to jen prázdný a někdy i směšný pohyb? Je mým prvním úkonem po vstupu do kostela pohled na oltář a na svatostánek a uctivé pozdravení Pána domu? Co při tom Pánu říkám? Snažím se svým chováním v kostele přispívat k atmosféře soustředění? Snažím se konat své úkoly v kostele bez zbytečného vyrušování druhých ze soustředěnosti? Vyjadřuje můj postoj, klečení, chůze, držení těla, zpěv a modlitba víru a přispívá k povzbuzení druhých? Dávám pozor na to, co se čte z Písma svatého, a snažím se pochopit smysl těchto čtení? Snažím se pozorně sledovat homilii a aplikovat Boží slovo na svůj život? Jsem vděčný za každé slovo, které vychází z Božích úst? Je společné vyznání víry opravdu obnovením mé vlastní víry? Provázím přímluvné modlitby svým souhlasem, aby se staly modlitbou celého shromáždění věřících? Nabízím Bohu spolu s dary chleba a vína sám sebe jako oběť svatou a jemu příjemnou? Jak prožívám proměňování? Jsem přesvědčen, že Pán skutečně vstupuje mezi nás, i když je zahalen svátostnými způsobami? Jak se připravuji na osobní setkání s Ježíšem ve svatém přijímání? Nestalo se pro mě záležitostí pouhého zvyku? Využívám díkůvzdání po svatém přijímání, abych Kristu aspoň krátce poděkoval za to, že ke mně přichází? Když odcházím z kostela, chci uskutečňovat to, co jsem mohl slavit, tím, že budu lepší, radostnější a ochotnější k službě Bohu a bližnímu?

 MOJE MODLITBA

Jestliže Boha skutečně miluji, musí mě to vést k ustavičné modlitbě. Modlitba je povznesení mysli a srdce k Bohu, láskyplné hledání, nacházení a prodlévání u něj. Kdo se nemodlí, nemiluje Boha. Není v lidských možnostech se modlit naučené modlitby. Nablízku však můžeme být Bohu pořád, když z lásky k němu proměňujeme v modlitbu i svou práci, zábavu, jídlo, odpočinek: stačí to vše dělat k větší cti a slávě Boží a k jeho radosti. Tak splníme Ježíšova slova, že se máme neustále modlit a neochabovat.

Vyhledávám ustavičně myslí a srdcem Boha? Leží mi na srdci jeho zájmy, zvláště spása mé duše i všech mých bližních? Hledám to, co je Boží? Sjednocuji se s jeho svatou vůlí? Snažím se Boha oslavovat myšlením, řečí a skutky? Které ústní modlitby znám? Promyslel jsem si jejich znění a rozumím každému jejich výrazu? Snažím se proniknout do myšlenek vyjádřených v modlitbách? Je každá moje modlitba "Otče náš" výrazem upřímného vztahu k nebeskému Otci? Je každý "Zdrávas" láskyplným pozdravením Matky Boží Panny Marie? Zasvěcuji ranní modlitbou celý den Bohu? Je moje večerní modlitba vroucím poděkováním Bohu za přijaté milosti a odprošením, jestliže jsem se během dne provinil? Svěřuji Bohu i noc, v níž chci načerpat nové síly? Snažím se oslavovat Boha i svou prací, odpočinkem, zábavou - vším, co dělám? Vím, že i mé utrpení, neúspěchy a zklamání mohou oslavit Boha, když to obětuji za spásu svou a spásu všech lidí?

 MOJE PRÁCE

Člověku bylo už na počátku přikázáno, aby pracoval. Práce může být tělesná nebo duševní, obojí má cenu a přispívá k blahu lidské rodiny. Kristovo podobenství o hřivnách nám napovídá, že budeme ze svých schopností vydávat počet.

Zamýšlím se nad tím, jaké schopnosti mi dal Bůh, a jsem mu za ně vděčný? Nenechávám své schopnosti ležet ladem? Nejsem lenošný a příliš pohodlný? Neztrácím zbytečně čas? Čím? Dovedu se přinutit k práci, i když je nepříjemná a těžká? Rozvíjím své tělesné síly prací a zdravým namáháním svalů? Snažím se při tělesné práci myslet a konat ji úsporně? Nebojím se namáhat svou hlavu při učení ve škole a doma při přípravě? Vypracovávám svědomitě úlohy a věnuji učení dostatečně dlouhý čas? Nevěnuji se napřed zábavě a teprve potom práci? Nedostávám špatné známky zaviněně, protože se nepřipravuji? Mám-li potíže s učením, hledám pomoc u druhých?

MOJE VÍRA 

Víra je pokorné přijetí všech Božích pravd - všeho toho, co z Božího pověření učí církev o Bohu a o nás. Bez víry se nelze líbit Pánu. Víra je základem náboženského života.

Věřím pevně všemu, čemu učí naše náboženství? Osvojuji si Boží pravdy nebo mám zde mnoho nevyjasněných míst? Jak se vzdělávám ve víře? Chodím rád do náboženské výuky a připravuji se na ni svědomitě? Poslouchám se zájmem výklad Božích pravd v kostele? Doplňuji si náboženské vzdělání vhodnou četbou? Diskutuji rád s druhými o náboženských otázkách, abych se co nejvíce poučil? Nemám dobrovolné pochybnosti o víře? Hledám v případě neznalosti poučení u kněze nebo jiné nábožensky vzdělané osoby? Snažím se, aby má víra byla jasná a dostatečně zdůvodněná? Mohu říct, že můj názor na svět a na život se zakládá na víře? Leží mi na srdci náboženské vzdělání mého okolí? Co pro to dělám? Snažím se, aby také mé skutky byly v souladu s vírou? Dávám si záležet na lásce k Bohu a k bližnímu? Nebojím se svou víru vyznat před lidmi? Neschovávám se úzkostlivě se svým náboženským přesvědčením před svými bližními? Vím, že bych se tak mohl připravit o svobodu dětí Božích? Nezapřel jsem svou víru před lidmi ze zbabělosti nebo z prospěchářství? Vyrůstala z mé víry také nezdolná naděje, že mě Bůh povede životem tak, abych jistě dosáhl věčného života, a tedy se nemusím ničeho bát? Byl jsem ochoten přinést pro své náboženské přesvědčení také nějakou oběť? Byla moje víra v Bohu provázena také úctou k jeho svatému jménu, ke všem, co je mu zasvěceno? Choval jsem něžnou úctu také ke svatému jménu Panny Marie a k svatým v nebi? Měl jsem v úctě svaté předměty, místa, osoby - vše, co je spjato s náboženstvím? Nepřísahal jsem lehkomyslně nebo dokonce křivě? Nedělal jsem Bohu lehkomyslné sliby, které jsem nechtěl nebo nemohl splnit?

JÁ A AUTORITA

Bůh dal světu a člověku moudrý prospěšný řád a chce, aby byl zachováván. K tomuto pořádku patří, aby rodiče naučili své děti správně žít. Proto Bůh přenesl část své autority na rodiče a přeje si, abychom v nich v době své nedospělosti viděli jeho zástupce. Rodiče mají mladého člověka naučit konat dobro a varovat se zla. Děti jsou povinné tuto úlohu rodičům přiznávat a řídit se jejich vůlí. Povinnosti rodičů je ukládat dětem jen to, co se shoduje s vůli Boží. K poslušnosti patří také úcta. Rodiče jsou povinni mít úctu ke svým dětem a děti k rodičům. K dokonalosti rodinného života patří také láska. Rodiče jsou povinni děti milovat a povinností dětí je splácet jejich lásku láskou. Rodiče a děti si mají vzájemně pomáhat.

Z rodin se skládá širší společnost. Učitelé a jiní zástupci rodičů jsou povinni vést děti stejně jako sami rodiče, povinností dětí je vzdávat jim úctu, lásku a poslušnot. Totéž platí o veřejných představených, a o představených v církvi. Každý z nich na svém místě zastupuje autoritu Boží.

Uznávám, že jsou pro mě rodiče Božími zástupci? Jsem přesvědčen, že za mě budou Bohu odpovídat a že musí svůj úkol brát vážně? Uznávám, že rodiče mají zdaleka větší zkušenosti než děti a že mě vedou pevnou rukou, abych nevykolejil? Jsem ochoten nechat se vést a rodiče poslouchat? Nehledám stále cesty od úniku k poslušnosti? Nehněvám se na rodiče, když mi všechno nedovolují nebo něco zakazují? Nemám na rtech stále nějaké "ale"? Nemračím se na rodiče pro každé ostřejší slovo? Nevzdoruji jim? Neutíkám z domu, abych se vyhnul poslušnosti? Mám úctu ke svým rodičům? Nejsem k nim drzý? Neodmlouvám? Nemluvím o rodičích neuctivě? Projevuji jim nějak svou lásku, nebo se vůči nim uzavírám? Hledám příležitosti, abych jim projevil vděčnost? Modlím se za své rodiče? Pomáhám jim? Jak se chovám ke svým učitelům, nadřízeným a ke všem, kdo nade mnou mají nějakou moc? Uznávám, že i jejich autorita je odleskem autority Boží? Záleží mi na dobrém chodu společnosti? Jsem ochoten podřídit osobní zájmy celku? Zachovávám ochotně předpisy a nařízení vydaná pro dobro společnosti i jednotlivců? Zachovávám dopravu a bezpečnostní předpisy?

JÁ A MŮJ BLIŽNÍ

Každý člověk je mým bližním. Naše důstojnost je mnohem vyšší než důstojnost zvířat - jejím základem je svoboda a rozum. Víra k tomu přidává ještě něco vznešenějšího: Bůh chce každého člověka učinit svým dítětem. Ke všem lidem se proto musím chovat tak, jak si to přeje Bůh. Kristus se ztotožňuje s každým člověkem, když říká: "Cokoliv jste učinili kterémukoliv člověku, mně jste učinili." V každém mám ctít Boží obraz a chovat se k němu jako ke svému bratru v Kristu.

Jak se chovám k lidem? Vidím v každém z nich obraz Boží, i když je někdy ušpiněný? Vážím si lidského rozumu a svobody? Snažím se přiblížit ke každému člověku (počínaje členy své rodiny a osobami, s nimiž se často stýkám) s láskou a porozuměním? Snažím se získat co  nejvíce přátel a být jim prospěšný? Nechovám vůči někomu nenávist? Nedávám mu to najevo? Co mi vlastně udělal? Nedovedu odpustit? Nehněvám se na někoho? Nejsem příliš hrdý? Nepovyšuji se nad druhé? Nezávidím někomu, že je lepší, nadanější, úspěšnější? Neublížil jsem lehkomyslně nebo někomu druhému na zdraví? Neuchyluji se pro maličkosti k nadávkám, výrazům pohrdání nebo k projevům hrubé síly? Nevystavoval jsem sebe nebo někoho jiného svévolně do nebezpečí? Dával jsem vždy dobrý příklad? Nepohoršil jsem někoho svým chováním? Nejsem k lidem drzý a bezohledný? Nesvedl jsem úmyslně někoho ke zlému? K čemu?

 TAJEMSTVÍ ŽIVOTA

Bůh chce, aby lidé přicházeli na svět jako děti otce a matky. K tomu zařídil tělo člověka tak, že jsou lidé rozděleni na muže a ženy schopné stát se otci a matkami. Vznik nového života je vážná a posvátná věc, je to spolupůsobení člověka se stvořitelským působením Božím. Bůh je láska a chce, aby člověk přicházel na svět z lásky, a to v trvalém manželském svazku, aby byl obklopen trvalou láskou svých rodičů a aby jej rodiče dobře vychovali pro život pozemský i věcný. Na ochranu tohoto hlubokého tajemství vložil Bůh do každého člověka určitý jemnocit, kterému říkáme stud. Ten brání člověku, aby se zbytečně obnažoval, aby myslel a mluvil o těchto věcech hrubě, a nabádá ho, aby se choval slušně jak k vlastnímu tělu, tak k tělu druhého člověka. Křesťan se na všechno dívá čistýma očima a velebí Boha za to, že všechno dobře udělal.

Dívám se na rozdílnost mužského a ženského těla vždy s patřičnou úctou? Jsem vděčný Bohu a svým rodičům za dar života? Snažíms se, aby mé myšlenky v této věci byly v plném souladu s Boží vůlí? Neoddávám se lehkomyslnému fantazírování o těchto věcech, které člověka odvádí od pravého smyslu Božího zařízení? Nedívám se rád na neslušné obrázky, nehledám dráždivou četbu nebo nevhodné televizní programy? Je mi líto lidí, kteří se zahazují neslušným vtipkováním, hrubými řečmi, a hledají až v příliš vážných věcech zdroj zábavy? Uvědomuji si, že podobné vykolejování dělá člověka bezohledným, sobeckým a že ho zbavuje smyslu pro pravou krásu? Hledám potřebné poučení u lidí ušlechtilých a dobře poučených? Chovám se k svému tělu i k bližnímu vždy slušně a tak, abych nikomu nezavdal příčinu ke špatným myšlenkám? Neoblékám se pohoršlivě? Dbám na to, abych ničím nepohoršil děti? Uchovávám si své tělesné síly pro plnění vážných úkolů života? Modlím se za dar čistoty?

JÁ A MAJETEK

Bůh obdařil zemi takovým bohatstvím, že stačí uživit miliardy lidí, ale je třeba, aby si každý pomáhal k majetku spravedlivě  aby ti, kdo vládnou, zajišťovali každému to, co potřebuje k důstojnému životu. Božími dary se nemá plýtvat a každý má mít jen tolik, kolik opravdu potřebuje. Přílišný majetek zatvrzuje a je na škodu duše.

Přeji každému, aby měl, co mu patří? Nechci patřit mezi ty, kteří bezohledně myslí jen na sebe? Nesnížil jsem se k tomu, že bych někomu něco ukradl? Vzal jsem někomu něco násilím? Neponechal jsem si nalezenou věc, aniž bych se snažil vypátrat  jejího majitele a vrátit mu ji? Nezvykal jsem si na podvádění? Nepěstoval jsem v sobě lakotu nebo závist? Byl jsem skromný ve svých požadavcích? Byl jsem šetrný? Byl jsem opatrný na své věci i na majetek druhých? Neplýtval jsem svým nebo cizím majetkem? Neoddával jsem se mlsnosti, vybíravosti nebo nestřídmosti v jídle a pití?  Nepohrdal jsem dobrými věcmi jen proto, že nejsou nejnovější? Uvědomoval jsem si, že třetina lidstva trpí nedostatkem a miliony lidí umírají hladem? Jsem ochoten podělit se s potřebnými?

JÁ A PRAVDA

Každý člověk má právo znát skutečnost, jak je. Lidé ale ze sobeckých zájmů často lžou, přetvarují se, podvádějí a zakrývají pravdu. Lhář poškozuje sám sebe, protože ztrácí důvěru a vyřazuje se z lidského společenství. Lež vyvolává mezi lidmi nedůvěru, podezřívání a rozvrací mezilidské vztahy. Protože člověk bez důvěry nemá mezi lidmi dobré postavení, je třeba dbát o dobré jméno a pověst každého člověka. Poškozovat čest je vážným proviněním.

Miluji pravdu a snažím se být čestný a pravdomluvný? Nezvykám si na neustálé výmluvy, uhýbání, lhaní? Vede mě k tomu strach nebo nějaké zištné důvody? Mám odvahu přiznat své chyby a poklesky? Přijímám zasloužený trest? Nezvykám si na přetvářku? Nechci vypadat před lidmi lepší, než opravdu jsem? Mohou mi lidé věřit, když něco řeknu? Chápu, že i lhaní v žertu mě činí nevěrohodným? Jsm šetrný ke cti bližního? Nešířím o někom nepravdivé výmysly a pomluvy? Nemluvím zbytečně o chybách a poklescích svých bližních? Nezveličuji jejich nedostatky? Mám radost, když se někomu něco nepodaří nebo když je někdo smutný? Jsem ochoten zastat se pravdy? Snažím se v denním tisku, rozhlase a televizi rozpoznat pravdu? Vytvářím si samostatný úsudek?

JÁ A DOKONALOST

Jako křesťan mám usilovat o dokonalost života. Boží zákon je možné zachovávat ledabyle, jen abychom se nedopustili těžkého hříchu. Je také možné usilovat o co nejdokonalejší život podle Božího zákona. Mnozí tak dosáhli vysokého stupně svatosti. Každý z nás má usilovat o to, aby se co nejvíce přibližoval Bohu. Ježíš řekl: "Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a velebili Otce, který je v nebesích." Naším úkolem je pomáhat lidem dobrým příkladem.

Uvědomuji si, že každý křesťan je povolán, aby se co nejvíce podobal nebeskému Otci, a že má usilovat o svatý život? Snažím se konat své skutky nejen dobře, ale dokonale? Zůstávám při tom pokorný a uchovávám ve svém srdci vědomí, že jsem od Boha přijal mnohem více, než jsem mu vrátil? Modlím se za dar poznání, co ode mne Bůh chce, po jaké cestě mám jít - abych dosáhl dokonalosti a vykonal mnoho pro spásu bližních? Zpytuji své svědomí a snažím se uchovat svou duši čistou? Prosím o přímluvu Matku Boží a svaté?

 

V KATECHISMU KATOLICKÉ CÍRKVE je za každou kapitolou z desatera její stručné shrnutí. Následující řádky patří právě těmto srhnutím.

1. "Budeš se klanět Pánu, svému Bohu, a jemu sloužit"

Souhrn:

"Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou" (Dt 6,5)

První přikázání vyzývá člověka, aby věřil v Boha, aby v něho doufal a aby ho miloval nade vše.

"Pánu, svému Bohu, se budeš klanět" (Mt 4, 10). Klanět se Bohu, modlit se k němu, vzdávat mu úctu, jaká mu náleží, dodržovat přísliby a sliby, které mu byly dány, to jsou úkony ctnosti zbožnosti, které vyjadřují zachovávání prvního přikázání.

Povinnost vzdávat Bohu ryzí úctu má jak jednotlivý člověk, tak i společnost.

Člověk "si přeje, aby mohl svobodně vyznávat náboženství soukromě i veřejně".

Pověra je úchylka úcty, kterou vzdáváme pravému Bohu. Projevuje se modloslužbou a různým formami věštění nebo magie.

Jednání, jímž je Bůh pokoušen slovy nebo skutky, svatokrádež a svatokupectví jsou jako hříchy proti úctě k Bohu zakázané prvním přikázáním.

Ateismus, poněvadž odmítá nebo popírá existenci Boha, je hříchem proti prvnímu přikázání.

Úcta posvátných obrazů se zakládá na tajemství vtělení Božího Slova. Nijak neodporuje prvnímu přikázání.

2. "Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha"

Souhrn:

"Hospodine, náš Pane, jak podivuhodné je tvé jméno po celé zemi" (Ž 8,2)

Druhé přikázání předpisuje úctu ke jménu Páně. Jméno Páně je svaté.

Druhé přikázání zakazuje jakékoliv nevhodné užívání Božího jména. Rouhání spočívá v tom, že člověk užívá jméno Boha, Ježíše Krista, Panny Marie a svatých urážlivým způsobem.

Křivá přísaha volá Boha za svědka nějaké lži. Křívopřísežnictví je těžké provinění proti Pánu, který je vždy věrný svým přislíbením.

"Nepřísahat ani při Stvořiteli, ani při tvorovi, leč když je to s pravdou, nutností a úctou."

Při křtu dostává křesťan vlastní jméno v církvi. Rodiče, kmotři a farář dbají, aby dostal křesťanské jméno. Mít za patrona nějakého svatého znamená mít v něm vzor lásky a jistého přímluvce.

Křesťan začíná své modlitby i své práce znamením kříže "ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen"

Bůh volá každého jménem.

3. "Pomni, abys sváteční den světil"

Souhrn:

"Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý" (Dt 5, 12). "Sedmého dne bude slavnost odpočinutí, Hospodinův svatý den odpočinku" (Ex 31, 15)

Sobota, jež představovala dovršení prvního stvoření, je nahrazena nedělí, která připomíná nové stvoření zahájené Kristovým zmrtvýchvstáním.

Církev slaví den vzkříšení Krista osmého dne, který se právem nazývá dne Páně nebo neděle.

"Neděli je nutno v celé církvi zachovávat ... jako prvotní zasvěcený svátek." "O nedělích a dalších zasvěcených svátcích jsou věřící vázáni povinností zúčastnit se mše."

"O nedělích a dalších zasvěcených svátcích se věřící zdrží práce a činností, které jsou na překážku bohoslužbě a radosti, vlastní dnu Páně, nebo náležitému duševnímu i tělesnému zotavení."

Ustanovení neděle přispívá k tomu, aby byla všem dána možnost "mít také dostatek klidu a volného času k životu rodinnému, kulturnímu, společenskému a náboženskému."

Každý křesťan se má vyhnout tomu, aby bez potřeby ukládal druhým to, co by jim bránilo zachovávat den Páně.

4. "Cti otce svého i matku svou"

Souhrn:

"Cti otce svého a svou matku" (Dt 5,16,  Mk 7,10)

Podle čtvrtého přikázání Bůh chtěl, abychom po něm ctili své rodiče a ty, kterým předal, k našemu dobru, autoritu (pravomoc)

Manželské společenství je založeno na smlouvě a vzájemnému souhlasu manželů. Manželství a rodina jsou zaměřeny na dobro manželů, plození a výchovu dětí.

"Šťastný život člověka i lidské a křesťanské společnosti těsně souvisí s dobrým stavem manželského a rodinného společenství."

Děti mají své rodiče ctít, být jim vděčny, náležitě je poslouchat a pomáhat jim. Úcta dětí k rodičům podporuje soulad celého rodinného života.

Rodiče jsou jako první odpovědni za výchovu svých dětí k víře, k modlitbě a ke všem ctnostem. Mají povinnost podle možností se postarat o hmotné a duchovní potřeby svých dětí.

Rodiče mají respektovat povolání svých dětí a podporovat je. Ať si sami připomenou, že prvním povoláním křesťana je následovat Ježíše, a ať to naučí své děti.

Veřejná moc je povinna respektovat základní práva lidské osoby a podmínky pro uplatňování její svobody.

Povinností občanů je spolupracovat s veřejnými orgány na budování společnosti v duchu pravdy, spravedlnosti, solidarity a svobody.

5. "Nezabiješ"

 Souhrn:

V rukou Božích "je všechno živé, dech každého smrtelníka" (Job 12,10)

Každý lidský život, od chvíle početí až do smrti, je posvátný, protože živý a svatý Bůh chtěl lidskou osobu pro ni samu, aby byla k jeho obrazu a podobě.

Zabití lidské bytosti těžce odporuje důstojnosti osoby a svatosti Stvořitele.

Zákaz zabít člověka neruší právo zneškodnit nespravedlivého útočníka. Oprávněná obrana je závažnou povinností toho, kdo má odpovědnost za život druhého nebo za obecné dobro.

Dítě má právo na život již od svého početí. Přímý potrat, to je chtěný jako cíl nebo jako prostředek, je "hanebnost" těžce odporující mravnímu zákonu. Církev trestá tento zločin proti lidskému životu kanonickým trestem exkomunikace (vyobcování).

Zárodek musí být chráněn ve své integritě, opatrován, léčen a pokud možno uzdraven jako každá jiná lidská bytost, protože se s ním musí od samého početí zacházet jako s osobou.

Dobrovolná eutanazie je vražda, ať jsou její způsoby a důvody jakékoliv. Těžce odporuje důstojnosti lidské osoby a úctě k živému Bohu, jejímu Stvořiteli.

Sebevražda těžce odporuje spravedlnosti, naději a lásce. Páté přikázání ji zakazuje.

Pohoršení je těžkým hříchem, když ten, kdo je svým jednáním nebo opomenutím vyvolává, vědomě uvádí jiné do těžkého hříchu.

Je třeba učinit všechno, co je rozumně možné, aby nedocházelo k válce, a to kvůli zlu a nespravedlnostem, která působí. Církev se modlí: "Od hladu, moru a války, vysvoboď nás, Pane."

Církev i lidský rozum prohlašují, že během ozbrojených konfliktů stále platí mravní zákon. Akce vědomě odporující mezinárodnímu právu a jeho všeobecným zásadám jsou zločinem.

"Závody ve zbrojení jsou nejtěžší rána lidstva a neúnosně poškozují chudé."

"Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny" (Mt 5,9)

6. "Nezesmilníš"

Souhrn:

Čistota znamená integraci sexuality v osobě. Vyžaduje, aby se člověk naučil ovládat.

"Láska je základní a přirozené povolání každého člověka.

Když Bůh stvořil lidskou bytost jako muže a ženu, dává jednomu i druhému stejným způsobem osobní důstojnost. Každý, muž i žena, má uznat a přijmout vlastní pohlavní totožnost.

Kristus je vzorem čistoty. Každý pokřtěný je povolán, aby vedl čistý život podle vlastního životního stavu.

Mezi hříchy, které odporují čistotě, je třeba uvést sebeukájení, smilstvo, pornografii a homosexuální praktiky.

Svobodně uzavřená smlouva mezi manžely zahrnuje věrnou lásku. Ta ukládá povinnost uchovat nerozlučitelnost jejich manželství.

Plodnost je dobro, dar, cíl manželství. Tím, že manželé dávají život, se podílejí na Božím otcovství.

Regulace početí představuje jeden z rysů odpovědného otcovství a mateřství. Dobré úmysly manželů neospravedlňují používání prostředků mravně nepřijatelných (např. přímá sterilizace nebo antikoncepce)

Cizoložství a rozluka, mnohoženství a volná láska jsou těžkými urážkami důstojnosti manželství.

7. "Nepokradeš"

Souhrn:

Jak

"Nepokradeš" (Dt 5,19) "Ani zloději, ani lakomci ... ani lupiči nebudou mít v Božím království účast" (1 Kor 6,10)

Sedmé přikázání nařizuje spravedlnost a lásku ve správě pozemských statků a plodů lidské práce.

Dobrá stvoření jsou určena všemu lidskému pokolení. Právo na soukromé vlastnictví neruší všeobecné určení statků.

Sedmé přikázání zakazuje krádež. Krádež je uchvácení cizího majetku proti rozumné vůli vlastníka.

Jakýkoliv způsob nespravedlivého odnímání a užívání majetku druhého odporuje sedmému přikázání. Spáchaná nespravedlnost vyžaduje odčinění. Směnná (komutativní) spravedlnost vyžaduje navrácení toho, co bylo ukradeno.

Mravní zákon zakazuje skutky, které z obchodních nebo totalitních důvodů vedou k zotročování lidí, k jejich kupování, prodávání a vyměňování, jako by to bylo zboží.

Vládu, kterou dal Stvořitel člověku nad nerostnými, rostlinnými a živočišnými zdroji vesmíru, nelze oddělovat od respektování mravních závazků, včetně těch, které se týkají budoucích generací.

Zvířata jsou svěřena člověku, který k nim má být laskavý. Zvířata mohou sloužit člověku k oprávněnému uspokojování jeho potřeb.

Církev posuzuje hospodářské a společenské záležitosti, vyžadují-li to základní práva lidské osoby nebo spása duší. Zajímá se o časné stránky obecného blaha, nakolik jsou zaměřeny na svrchované Dobro, náš poslední cíl.

Člověk sám o sobě je původcem, středem i cílem celého hospodářského života. Rozhodující bod sociální otázky je, aby se statků stvořených Bohem pro všechny dostalo skutečně všem podle spravedlnosti a v duchu lásky.

Hlavní hodnota práce se týká samého člověka, který je jejím původcem a adresátem. Svou prací se člověk podílí na stvořitelském díle. Práce může být výkupná, koná-li se ve spojení s Kristem.

Opravdový rozvoj je rozvoj celého člověka. Jde o to podporovat "tvůrčí schopnosti každého jednotlivce, rozvíjet jeho schopnost odpovědět na své poslání, a tím i na výzvu Boží v něm obsaženou."

Almužna dávaná chudým je svědectvím bratrské lásky: je to také dílo spravedlnosti, které se líbí Bohu.

Jak nepoznávat Lazara, hladového žebráka z podobenství, v množství lidských bytostí bez chleba, bez střechy nad hlavou, bez ubytování? Jak neslyšet Ježíše: "Cokoliv jste neudělali pro jednoho z těchto nepatrných, ani pro mne jste neudělali" (Mt 25,45)

8. "Nevydáš křivé svědectví proti bližnímu svému"

Souhrn:

"Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví" (Ex 20,16). Kristovi učedníci oblékli "nového člověka, který je stvořen podle Božího vzoru jako skutečně spravedlivý a svatý" (Ef 4,24)

Pravda neboli pravdivost je ctnost, která spočívá v tom, že se projevujeme pravdivě ve svých skutcích, říkáme pravdu svými slovy a varujeme se přitom dvojakosti, přetvářky a pokrytectví.

Křesťan se nesmí stydět "vyznávat našeho Pána" (2 Tim 1,8) skutky i slovy. Mučednictví je nejvznešenější svědectví vydané pravdě víry.

Úcta k dobrému jménu a cti osob zakazuje každé nactiutrhačné nebo pomlouvačné chování či slovo.

Lež spočívá v tom, že člověk říká nepravdu s úmyslem oklamat bližního.

Provinění spáchané proti pravdě vyžaduje odčinění.

"Zlaté pravidlo" pomáhá v konkrétních situacích rozlišit, zda je či není vhodné sdělit pravdu tomu, kdo se na ni ptá.

"Svátostné zpovědní tajemství je neporušitelné". Služební tajemství je nutno dodržovat. Důvěrná sdělení, která mohou druhým škodit, se nesmí rozšiřovat.

Společnost m právo na informace zakládající se na pravdě, svobodě, spravedlnosti. Je vhodné ukládat si při užívání hromadných sdělovacíh prostředků umírněnost a kázeň.

Krásná umění, ale především posvátné umění, "jsou svou povahou zaměřena k nekonečné Boží kráse, která se má alespoň nějak zračit v dílech lidských. Jsou tím spíše zasvěcena rozmnožování Boží chvály a slávy, když si nekladou jiný cíl, než co nejvíce přispět k pozvednutí liských myslí k Bohu".

9. "Nepožádáš manželky bližního svého..

Souhrn:

"Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci" (Mt 5,28)

Déváté přikázání varuje před nezřízenou touhou neboli tělesnou žádostivostí.

Boj proti tělesné žádostivosti se vede očišťováním srdce a cvičením v umírněnosti.

Čistota srdce nám dá vidět Boha: již nyní nám umožňuje vidět všechno ve světle Božím.

Očišťování srdce vyžaduje modlitbu, zachovávání čistoty, čistý úmysl a čistý pohled.

Čistota srdce vyžaduje stud, který spočívá v trpělivosti, skromnosti a diskrétnosti. Stud chrání intimitu osoby.

10. ..aniž požádáš statku jeho"

Souhrn:

"Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce" (Mt 6,21)

Desáté přikázání zakazuje nezřízenou žádostivost pocházející z nezřízené dychtivosti po bohatství a jeho moci.

Závist je smutek, který člověk zakouší z majetku druhého, a nezřízená touha přivlastnit si jej. Je to jedna z hlavních neřestí.

Pokřtěný přemáhá závist laskavostí, pokorou a odevzdanost do Boží prozřetelnosti.

Křesťané "ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi" (Gal 5,24), jsou vedeni Duchem a jednají podle jeho přání.

Odpoutanost od bohatství je nezbytná, aby člověk vstoupil do nebeského království. "Blahoslavení chudí v duchu" (Mt 5,3).

Ryzí touha člověka je: "Chci vidět Boha." Žízeň po Bohu se uhasí vodou věčného života.