Skromnost

je velmi líbivá, získává lásku. Je dcerou pokory. "Já jsem hlas... já nejsem hoden rozvázat řeménků obuvi Jeho" (Mesiáše). Skromnost je magnet, který nás vábí k druhému. Pramen skromnosti je vědomí vlastní nedostatečnosti, vědomí o velikosti druhých. Je třeba skromnosti, abychom žili v pokoji a svornosti. Duše, rostoucí v skromnosti a pokoře, je disponována, aby byla Bohem obohacena.

Velmi často mnoho přispívá ke skromnosti pravá věda, rozhled, který člověku ukazuje, jak nesmírné světy jsou mu cizí. Beethoven říkal: "Čím větší pokroky v umění člověk činí, žím méně je spokojen se svými dřívějšími díly.."

Pravý umělec nezná pýchy. Kdo se domnívá, že existuje jen slabikář, pyšní se, že zná ten slabikář. Pravý vědec ví lépe než druzí, jak mnoho je toho, co neví.

Jestliže Ježíš byl nejpokornější a mírnější než kterýkoliv světec, to proto, že v něm byla nezměrná síla, láska! Známkou velké síly jest umět obejít se bez potlesku. Mít své bohatství v sobě a ve víře v Boha, dívat se na svět bez závisti a žárlivosti.

Pyšní-li se kdo, vyznává, že je malý, omezený člověk. A kdyby toho věděl sebevíce, je to malý charakter - a tudíž, malý člověk. Skromnému každý rád přidá, každý ho má rád - i Bůh!