K Tobě pozvedám duši svou!

Překrásný obraz na začátku adventu: K Tobě pozvedám duši svou! Gesto, které touží být celoživotním usměrněním. Umět to - je štěstí, velká milost! K Tobě, Bože, jenž jsi všemohoucí, jenž mne miluješ - jsi můj Otec! K Tobě - Tvůrci - utíkám od tvorů, od nicot pozemských, od pokušení a bolestí i radostí, neboť jen v Tobě je stálost a pravá radost! Je to vždy vítězství i v nejsvízelnější situaci, když toto dovedeme nejen říci, ale celou bytostí učinit.

Ta slova jsou z mešního Vstupu, který nám dodává důvěry: "Vždyť žádný, kdo v tebe doufá, nepozná zahanbení..!"

Tomu úkonu nutno se učit - hlavně ochotou, splnit vůli Boží. Proto je zde hned připojena prosba: "Cesty své mi ukaž, Hospodine, a po svých stezkách nauč mne chodit.."

Nejen cesty všeobecné, velké, ale i malé skoro skryté cestičky - stezky, tj. i maličkosti, v nichž chceme osvědčit svou dobrou vůli a věrnost Bohu. Pak smíme doufat, že Bůh nás povede a k Sobě mocně potáhne, takže ve všem a ode všeho a ze všeho se budeme zvedat, tj. zalétat vůlí, láskou k Bohu. A život takto usměrněný - to je blažený život!