... zda je žádoucí klamat dětské mysle povídáním o tom, že dárky nosí Ježíšek. Obvykle se takto malým dětem přibližuje život Ježíše přiměřeně jejich věku. Ale něco jiného je povídat si s nimi s náhledem vykreslení jeho osobnosti a něco jiného shrnout ho do jednoho "stěžejnímu" bodu (a hodícímu se), se kterým operujeme rok co rok - že dárky nosí Ježíšek (tím dokonce zdůvodnit podstatu Vánoc = dobré jídlo, stromeček a hlavně dárky) Zrovna dnes jsem nad tím přemýšlela. Je samozřejmě zajímavé, že ačkoliv jsem jako dítě spoustě věcem nerozuměla, tak že mou vírou to, že dárky dávají pod stromeček rodiče a ne Ježíšek, neotřáslo. Jako děti jsme na to vlastně přišly samy, ale stejně jsme se na dárky těšily a maminka musela být hodně obezřetná, protože my děti jsme byly vynalézavé.

Ale o co mi vlastně jde. Nedivme se, že když dětem představujme "Ježíška" s tak infantilní degradací - jako pohádkovou bytost (celkem srovnatelně s Dědou mrázem, Santa Klausem aj.), která tu a tam zanechá nějaký dárek a jednoho dne zkrátka přestane existovat -  tuto představu pak mají hluboce zakořeněnou (a pak v dospělém věku to touto formou předávají i svým dětem), no obzvlášť s  hořkou příchutí viděno u nevěřících, kteří vlastně ty Vánoce kolikrát "dělají zejména kvůli dětem", tak si vymýšlí svoji pohádku o Ježíškovi a dneska je často slyšet otázka - "Kdys přestal věřit na Ježíška?" a odpověď v podobném duchu. Např. "Na Ježíška jsem věřil do deseti let, než jsem přišel na to, že dárky kupují rodiče".. Lze vůbec z této nížiny přejít k skutečně smysluplnému přemýšlení o skutečném Ježíši, lze ho přijmout do srdce, lze vnímat pak jeho milosrdenství?

Začala jsem nad tím přemýšlet sílícím tlakem názoru společnosti o pojmu Vánoc. Proč se třeba dětem neřekne, že Ježíš přišel k nám lidem jako velký dar od Boha a protože On nás obdarovává svou štědrostí, tak se i my lidé obdarováváme na Štědrý večer - na jeho narozeniny? To kouzlo důmyslného schovávání dárků a pak rafinované umístění dárků pod stromeček, aniž to děti zpozorují - tzn. opravdu skvělé překvapení pro děti až do konce, se tímto postojem nijak neruší. Vždy můžeme dětem udělat kouzelné Vánoce, když chceme... Navíc - nepodceňujme děti. Nejsou hloupé. Tak jako tak na to přijdou a protože bývají často úpřimné a bezelstné, budou vnímat jako podraz, že jsme jim lhali. A to dokonce vlastní rodiče. I když později tento fakt přijímají a "přeladí" se na novou skutečnost, ve chvíli kdy dojde "na lámaní chleba", jsou často velmi zklamané. A jestli už nebudou mít důvěru (i spolehnutí) k tomu, co řeknou jejich blízcí, jak budou pak důvěřovat Bohu? Jsou to jen mé úvahy, ale nutí mě k zamyšlení.

A ještě je kolem vidět další fakt. Je velmi zajímavé, že právě lidé, nevěřící v Boží existenci, si zároveň sami protiřečí v situacích, když jim teče do bot a v tu chvíli volají zrovna po Něm.. Ještě jsem neslyšlela, že by se modlili k Ďáblu.. Jestli teda popírají Boha, nedokázali by ho pojmenovat, ani si vzpomenout..