Kdo mě zná, může potvrdit, že na seznamování mám vyloženě pech a převážně jsem zažívala perné, horké až útrpné chvilky, které mi čas od času připravují i jiní, ale ponejvíc uchazeči sami (svou podivínskostí), ale také já sama svou měkkostí a neautoritativností (aspoň v této rovině). No největší korunu tomu nasadil jeden pán, kterého kořeny sice sahají do minulosti, no zasáhl i do současnosti. Celý ten vývoj je tak kuriózní, že kdo by to neviděl na vlastní oči, neuvěří. Jestliže bych chtěla napsat knížku povídek, materiálu mám hojně. Teď se však zaměřím na konkrétní příběh. Všechna jména v něm figurující jsou změněna a podobnost je čistě náhodná.


V průřezu tohoto příběhu vystupují tyto hlavní postavy: Eda Lovec, Anna Jasněnková, Zdeněk Dobrák-Splachovací, Eda Nesmělý a moje maličkost (snad jsem na nikoho nezapomněla). Co se týče mě, nemá smysl si zde vymýšlet nějaké umělecké jméno, beztak můj ksicht je tady, i jinde, až příliš dobře znám, řekla bych. :-D.

Nejdřív bych ale měla vysvětlit, proč jsem "mému milému" zvolila jméno Lovec. Mám totiž svou vlastní terminologii a vám toto slovo může evokovat něco jiného. Tedy:

Lovec = muž, kterému se pomalu ale jistě blíží čtyřicítka, až teď se vzpamatoval a přemýšlí o vážném vztahu a ženění. Ideál značka - svatba co nejdřív. A proto loví. Ale nejen proto, že loví, nýbrž už je mu jedno, koho přesně uloví. Stěžejní věc je ženitba. Lovec, pokud neuspěje u jedné dámy, přeladí se honem na jinou a zkouší to pořád dál než nedosáhne kýženého úspěchu.

Přesně tímto dojmem na mě působil (z pozdějších setkání) Eda. Asi před 8 léty mě objevil na jednom plese. Kterého jsme se s kamarádkou účastnily čistě pracovně - prodávaly jsme tombolu. Mezi námi, šlo o snobský ples a tohle není můj šálek kávy. Takže jsme měly v plánu prodat tombolu a odejít. Ale pak jsme se nechaly zlákat hudbou. Nebýt toho, asi bych si ušetřila pozdější dobrodružství. Eda mě oslovil právě při prodávání tomboly. Zda bych si pak nešla zatančit. A tady snad narážíme na mužské či ženské myšlení, protože např. já, pokud by pro mě někdo došel, tak bych ho neodmítla, i kdyby mi byl nesympatický - prostě se to nedělá a ten druhý by se cítil blbě. O Edovi jsem věděla jen to, že je Eda. Víc mi nesdělil. Mně to bylo celkem jedno, protože z mé strany šlo pouze o tanec. Eda nepatřil k těm nesympatickým typům, a galantnost mu taky nechyběla. Pozval mě i na skleničku a choval se zdvořile. Kontrolka mi začala blikat, když po mě chtěl moje telefonní číslo. Bylo mi nějakých 22 pryč, jemu šlo tak na čtyřicítku.

Přestože mě můj instinkt varoval a ten mě málokdy zklame, dělalo mi problémy říct jasné ne. Přitom ovšem je známo, že ty ohledy na druhé nepřináší vždy tu efektivitu. Zkrátka, ač proti mé vůli, jsem mu to číslo dala. Svým způsobem jsem si to tedy zavařila sama.

No a pak to začalo. Nejvíc se mi chtělo smát na první schůzce, protože aby evidentně zapůsobil, říkal: "Já bych chtěl mít tak tři-čtyři děti, ale kdyby manželka chtěla víc, klidně i víc!.. Měla jsem co dělat, abych se neskácela ze židle. Mimochodem, s podobným jevem jsem se už setkala. Je to jedna z pák, jak zapůsobit na slečnu.

Na první schůzce se mi chtělo smát, na pár dalších, které ještě následovaly, už méně. Věřili byste např. tomu (a mně se to stalo poprvé), že by si doma chlap vymýšlel témata a ty mi pak předkládal na schůzce? Aniž by ho zajímalo vůbec něco dalšího, šlo zkrátka o "ONE MAN SHOW". Dokonce mi nezapomněl vždy sdělit, jaké téma bude příště! Tak toto on přesně dělal. Ale když jsem chtěla vědět cokoliv o něm, řekl mi, "že to má ještě čas." Velmi zvláštní. Přitom jsem o něm skutečně pořád nevěděla nic víc, než že se jmenuje Eda. Plus nějaké vnější znaky, podle kterých bych ho mohla popsat. Ani o mě nechtěl nic vědět. No ale kdo jiný se může pochlubit tím, že mu na schůzce jeho protějšek vykládá např. o rekonstrukci Kájinkova případu (!) /dnes už můžu říct, dokonce dalece předtím, než vznikl film/ apod. Zkrátka nepřišla ani zvířatka, jen na nosorožce se už nedostalo, ale o tom později. Na další schůzce mi pak vykládal téma "Psychologie návštěv". Jak lidé radši chodí na návštěvy, než jsou navštěvovány a co on na návštěvy nosí. Jinak jsme si celou dobu vykali. Bylo na mně, zda to změním, ale takto jsem to nechala záměrně, tykání je osobnější a pak bych se s ním už nedomluvila vůbec. Naše setkávání možná připomínaly schůzky ještě našich babiček.

No mě vyvstal problém: nevěděla jsem, jak se ho mám zbavit. Protože o něco podobného jsem se pokoušela, leč neúspěšně. A tak jsem se dost trápila. V takovém rozpoložení asi pár týdnů po plese a po pár schůzkách s Edou, jsem se potkala s moji letilou kamarádkou, Annou Jasněnkovou. Málokdy se někomu s něčím svěřuji (nerada někoho zatahuji do osobních problémů), ale tentokrát to nešlo. A dobře jsem udělala! Je to neuvěřitelné, ale z pouhých třech, čtyřech indícií: křestního jména, nosového hlasu, ulice, kde bydlí, knírku a podivínského chování, které jsem vylíčila - moje kamarádka přišla na to, o koho se jedná. Při doplňujících otázkách, které mi kladla, přišla na to, že maminka Edy se velmi dobře zná s její maminkou. Podle charakteristiky nemohlo být pochyb. A nejen to, ale sama Anička s ním zažila svou historku.

Velmi často se stává, že se do děje zapletou osoby čistě náhodou, aniž by "s případem" jakkoliv souvisely. Díky tomu se odkrývají další a další spojitosti, neboli všechno se vším souvisí a někdy není na škodu, že existuje i "jedna babka povídala", může to přinést i užitečné informace, nejenom drby.

Anička mi řekla, že Eda Lovec (jehož celou totožnost jsme již znaly) dělal svého času pojišťováka. A skrz její mamku se dostal do kontaktu i s ní, Aničkou, a taky jí přišel několikrát nabízet pojištění. Jelikož v té době se tato neblahá činnost teprve rozjížděla (a tento Eda dokonce dělal fingované smlouvy, čili podvody), člověk kolikrát nevěděl jak se bránit, a aniž by to vůbec chtěl, domluví si s podobným agentem schůzku. Tak se stalo i v případě Aničky. Navíc z řeči vyplynulo, že kromě pojištění něco zkoušel i na ni (jak ji sbalit). Nechoval se o nic míň podivínsky než u mě, i když na jinakší způsob. A ona onehdy (to se odehrálo ještě před delší dobou než jsme se seznámili my) také nevěděla, jak se ho konečně setřást.

A tady vstupuje na scénu zcela nepřipravený a nic netušící náš kamarád Zdeněk Dobrák-Splachovací, který si řekl, že se zrovna v této chvíli staví u Aničky na kus řeči. Abyste pochopili do důsledku další vývojovou situaci, musím nejdříve přiblížit jeho osobnost. Zdeněk je naprosto skvělý kamarád, který skutečně kdykoliv pomůže, kde je potřeba, hodný, dobračisko od kosti - a to doslova. Dobračisko, leč smolař. Zdeněk navíc oplývá pesimismem, který se nesnaží ani skrývat, vše vidí černě. Ale naštěstí - možná pro něho /ale možná JEN pro něho/ - je vyloženě splachovací, nic neřeší. Možná ho v tom podporuje i fakt, že mu trvá dost dlouho, než mu něco dojde. Pak - chybí mu takt pro určité situace. Tam, kde nastane trapné ticho, je schopen se začít smát apod. A aby toho nebylo málo, tak právě on přitahuje trapasy jako magnet. A přitom je v tom chudák naprosto nevinně. Často se zaplete do záležitosti jiných a schytá to on. Zkrátka bývá v nesprávný čas na nesprávném místě.

Moje kamarádka Anička se jednoho dne, kdy má domluvený sraz s pojišťovákem, rozhodne už pro zcela zoufalý krok v její nezáviděnihodné situaci - neboli "kdo uteče, vyhraje". Zkrátka že zdrhne a nebude doma. Tu jako na zavolanou zazvoní u ní Zdeněk, který přichází na kus řeči. Anička ho informuje o svém problému a nějak podobnými slovy mu říká: "pojďme do kina, má přijít jeden blb pojišťovák, tak musím zdrhnout".

Málem by jim to vyšlo, když zazvoní zvonek a pojišťovák za dveřmi. Nechme ho za dveřmi ještě chvíli stát. Blíží se další významná vsuvka. Zdeněk se totiž s Edou z práce velmi dobře zná, ale o tom neví Anička a Zdeněk zase neví o Edovi, že dělá jako vedlejšák pojišťováka. Co se týče Aničky, ona Zdeňkovi nesděluje jméno, kdo má přijít, zmiňuje se pouze o blbovi pojišťovákovi. A když zazvoní zvonek, Anička (která odhaduje, kdo za těmi dveřmi asi je), k nim posílá Zdeňka. Ovšem později se ukazuje, že geniálněji to udělat nešlo! Že nakonec Zdeněk bude ten, který ji "blba pojišťováka" zbaví jednou provždy.

Vážení, tady píše scénař sám život. Zdeněk jde ke zvonícím dveřím, otevře, a za nimi Eda. Překvapení na obou tvářích nezná mezí. Jestliže Edovi šlo zároveň o Aničku, může Zdeňka vnímat také jako konkurenci. Nicméně stále "s otevřenou hubou" se srdečně zdraví. "Ahoj." "Ahoj." "Co ty tady?" a Zdeněk svým typicky otráveným obličejem odpovídá: "Ále, má přijít nějaký blb pojišťovák, tak jdeme s kámoškou do kina, že mu zdrhneme."

:-D :-D :-D :-D Myslím, že více k tomu není potřeba dodávat. Nechme hochy tak, zatáhněme oponu a vrátím se k mému problému.

Fakt je ten, že jsem se ještě asi 2x s Edou setkala, dala "šanci", jestli něco konečně vyjeví (přičemž netušil, že jsem jeho identitu odhalila). Nevyjevil. A když řekl: "Příště Vám povykládám o nosorožcích", už jsem to nevydržela a stručně a jasně jsem se s ním rozloučila. Źe se setkávat nechci, že mě žádní nosorožci nezajímají, že nevím, proč bych si měla vykládat o zvířátkách, když mi dosud odmítá o sobě cokoliv říct. Tečka. Moc se mi chtělo smát, když asi o půl roku nato, dávali v televizi dokumentární film o nosorožcích.. tudíž jsem o ně nakonec nepřišla.

A tím by se mohlo zdát, že je za tím skutečně tečka. To jsem si myslela také.

O 8 let později:

Naše dobrá duše farnosti - říkejme jí paní Antonie, Tonka - má sama svou rodinu, odrostlé děti a protože asi vidí kolem sebe, že je dost lidí v samotě a nenachází, čas od času uspořádá nějakou akci pro ty mladé. Vždy na jiný způsob. Podobného klání jsem se zúčastnila zatím jednou loni - nebylo to špatné. Ale občas se něco potento, jako i tentokrát. Začátkem prosince se právě na faře konala schůzka nezadaných, osamělých, vdovců i vdov. Nešťastný byl asi značně široký rozpytl 30-55 let. Bylo mi jasné, koho asi tak můžu čekat. Nejvíce pánů ve středních letech. A jak na sviňu, pány ve středních letech nejvíce přitahuji. A protože jsem takovými situacemi asi přitahována, to by se nemohlo stát, než mně, že na této schůzce se ocitli hned dva pánové, kteří o mně v minulosti usilovali (a vzájemně o sobě nevěděli)!

Zkomplikovalo se to i tím, že oba jsou křestním jménem Edové. Takže nyní je vám jasné, že jeden z nich nebyl nikdo jiný než sám Eda Lovec! Ten druhý je Eda Nesmělý. Se kterým jsem se seznámila asi před 2-3 skrz známé, ale setkali jsme se jen 2x. Bylo to takové na křeč. Zkrátka jsme si nesedli. Neměla jsem možnost si ověřit, zda si na mě pamatuje, nedostali jsme se do těsné blízkosti. Eda Lovec buď blufoval a tvářil se, jako by mě viděl poprvé, nebo si mě opravdu nepamatoval.

Každý mohl na papír napsat činnost, kdo co má rád, např. lyžování, plesy, kino atd. atd. A kdo chtěl, se mohl připsat pod okruh činností, které se ztotožňují s jeho zájmy. S tím, že se může třeba určitá skupinka spolu domluvit a někam spolu vyrazit. Kromě toho kolovala i prezenční listina, kde kdo chtěl, mohl napsat jméno, kontakt. Napsala jsem se tam taky, ale za ta léta s notnou dávkou prozíravosti, jsem uvedla platný, leč nikomu nic neříkající, všeobecný mail, speciálně určený na podobné účely. Telefon jsem neuváděla vůbec.

Když jsme se všichni loučili, právě Eda Lovec mě zastavil a ptal se, jak se jmenuji, řekla jsem mu jen - Katka. Škoda, že tam nebylo těch Katek víc, bylo by to zajímavější.

Každopádně jsem to téměř vzápětí pustila z hlavy. Všechno, i tu schůzku pro nezadané. Když tu vám na Štěpána náhodně vlezu do mého spec.mailu. Tam 2 vánoční pozdravy. Jeden od jednoho pána Stanislava, toho jsem si pamatovala, a druhý na mé překvapení - od Edy Nesmělého. Začal důvěrně, jako kdybychom spolu nikdy nepřerušili kontakt, popřál pěkné svátky a doplnil pozn., jestli bychom si mohli vyměnit tel.čísla, že moje v seznamu paní Antonie nenašel (nutno podotknout, že jsem seznam vůbec neštudovala, i když ho každému poslala na mail). Eda byl pozorný, nevlezlý. Ještě 2 dny jsem se rozmýšlela, ale docela ráda bych si s ním povídala, tak si říkám, jo. Podpis v mailu byl stejný, jak si nechával říkat i oslovením. Taky měl neidintefikovatelný mail, říkala jsem, taky má asi své zkušenosti, radši nechce hned a každému odhalovat identitu.

Odepsala jsem mu a začala taky tak zvesela, něco na způsob: "Děkuji moc za přání i pěkné pozdravy, taky přeji požehnané Vánoce. Mluvím s Edou Nesmělým, že jo? (smajlík). Totiž Edové tam byli dva, jeden Lovec, a druhý Ty (pokud si to Ty) - další smajlík". Nicméně celý můj text věnovaný dotyčnému adresátovi podle způsobu sdělení nevyjadřoval z mé strany žádnou pochybnost, že mluvím k Edovi Nesmělému. A v dobré náladě, v žertu, jak to mám ze zvyku, jsem si ještě přisadila: "Kdo by si to byl pomyslel, že se naše cesty opět zkříží, na akci, na které ani netušíme, že se sejdeme. Boží cesty jsou holt nevyzpytatelné..."

Dnes vám řeknu: kdybych radši nezkoušela ten úžasný nepečený recept na pralinky, kdy odkusíte hlavy z dutých čokoládových figurek a nalijete likér dle vlastního výběru (někdo dává rum, já jsem do toho hrkla pravý domácí vaječný koňak) a nedala si jednu.. možná bych se mojí umocněné dobré nálady vyvarovala... Naštěstí díky uchované ostražitosti jsem v tom mailu také napsala, že nechci poskytovat tel. z mailu, že napíšu přímo z mobilu.. a ještě že jsem se ještě předtím přece jen koukla na seznam od paní Antonie. Podívala, a zůstala s otevřenou hubou dokořán! To totiž nebyl Eda Nesmělý, nikoliv, nýbrž Eda Lovec!!

Teď už si můžu být jistá, že mě Eda.L. poznal velmi dobře, ale možná abych nepřišla na to, kdo mi píše a úplně nevinně mu poskytnu mobil, se totiž v tom mailu vyjadřoval a podepsal úplně jinak, než je jeho zvykem. Ale já si hodně věcí včetně detailů pamatuji skutečně velmi dlouho. Proto jsem byla přesvědčena, že mi píše Eda Nesmělý. K němu to odpovídalo. Ovšem Eda.L. netušil o Edovi.N, že se taky známe. Mně se podařil podobný husarský kousek jako našemu kamarádovi Zdeňkovi, viz výše. A tím, že se chtěl udělat někým jiným, než je, se dozvěděl věci, které ani netušil, že se dozví! A když "vrkůtám" s někým úplně jiným, co udělá takový chlap? No stáhne se! A taky se stáhl, už se neozval (zatím). A přitom se chytil do vlastní pasti.

ALE - očekávám ještě nějakou dohru. Paní Antonie totiž každému zúčastněnému poslala pozvánku na Děkanátní ples na leden do St.Města, který si nikdy nenechám ujít. Je to nejlepší ples vůbec, s takovou pospolitostí, rodinnou atmosférou, úplně to tam cítíte. Téměř všichni se tam vzájemně znají. A myslím, že si ho nenechají ujít mnozí...je ještě možné, že se tam s mými "ex" a možná i budoucími potkám..

Text, doplněný 22:52 - pomóóc, to jsem se šeredně spletla! Zrovna jsem otevřela svůj spec.mail a Eda Lovec mi zase napsal! Ale je to pěkný POD-vodník! On totiž neví, že jsem mezitím zjistila, že to není Eda Nesmělý, nicméně on pořád vystupuje jako kdyby BYL Eda Nesmělý! Nejvíce mě dojaly jeho 2 věty (díky kterým se prozradil, že si na mě pamatoval velmi dobře): "Bylo opravdu pěkné, že jsme se po delší době viděli. Náhoda je pseudonym Boží prozřetelnosti." p.s. Pan Eda Lovec sebevědomím teda oplývá.