O duch. obnově s P. Tomášem Klíčem jsem už psala. Teď se zaměřím na setřičky Vincentky, mé myšlenky i oslovující svědectví žen, kteří se této duch.obnovy taky zúčastnily. Historie jak řádu Kongregace Milosrdných sester Vincence de Paul, tak nemocnice Milosrdných sester je bohatá. Neméně zajímavý je životopis samotného Sv. Vincence de Paul. Proto, než bych to vypisovala, bude kýženější nahlédnout do těchto webových stránek:

http://www.vincentky.cz/

http://www.nemomil.cz/


Moje cesta na duchovní obnovu začala na vlakovém nádraží u pokladny, kde jsem zahlásila: "Kroměříž pro dvě osoby" :-D

Další vsuvka přišla v Hulíně, kde jsme s kamarádkou přestupovaly na další vlak, který měl ten den zpoždění. Nicméně čekáme ve vestibulu na něho, až ho zahlásí a tak tak jsme do něho nastoupily. A přitom jsme ho zahlédly už předtím, ale myslely, že není náš. A stál tam aspoň 15 minut. :-)

Z nádraží v Kroměříží jsme se doslova vyštrachaly kopečkem navrch - s prodíráním se ve sněhu a s bágly to už není jen tak. Nejvtipnější byla asi scéna, kdy jsme pak už ulicí Malého Valu chodily hore důle a ne ne nají ten klášter. A přitom nám neuvěřitelně byl do očí, byl přímo před náma :-D. Obě jsme tam byly poprvé a měly jsme o klášteře jinou představu, spíš malý a volající po opravách. Ale kdepak! Tohle je rozsáhlý komplex. Samotný klášter je dost veliký + k tomu velká nemocnice. Obojí v náhledu na webových stránkách - viz výše.

Přivítala nás sestřička Pavla, s každým si podala ruku, zavedla nás na pokoje - dvoulůžkové se skříněmi i umyvadlem, hned na chodbě dveře do koupelny, pěkné WC, no zíraly jsme. Celou dobu byly sestřičky srdečné, zajímaly se a také se o nás staraly jako od maminky - jídlo. Ony měly samozřejmě svůj program, ale jednou jsme byly na Nešporách zároveň s nimi a bylo to skvělé. Nejhlubší prožitky mám z adorací. Vždy večer po celém programu. Nešpory nevyjímajíc. Líbilo se mi, jak byl P. Klíč všestranný. Hraje na kytaru. Také má jasný čistý silný hlas, úžasně zpívá a i nás naučil zpívat ze 2 hymnusy a zpívaly jsme s ním. Bylo to pro mě zase o něco víc obohacující.  Nebo třeba i před jídlem jsme modlitby střídaly a jednou nás zase P. Klíč naučil velmi jednoducho písničku z Taizé dokonce francouzky! Kterou už t.č. neumím, jen vím, že tam pořád znělo "le-žua" :-D. No zkrátka velmi nenásilně z nás dokázal "vyburcovat" i nemožné. Celá obnova byla požehnaná. Nejvíc jsme se zasmály, když byla v programu zahrnuta procházka s růžencem na zahradě. P. Klíč říkal, že program psal v době, kdy bylo teploučko. . Teď kosa jak na Sibiři. Jinak tam té zahrady moc není, protože na části původní zahrady stojí právě nemocnice.

Sešlo se do dvacítky žen. My s kamarádkou jsem poněkud vybočovaly z řady, páč jsme byly prokazatelně nejmladší. Většina žen byla středního věku až staršího. Byly to ženy s 4 i 5-ti dětmi a přišly hlavně načerpat a duchovně se naladit na adventní dobu. A o to také šlo. Obdivovala jsem, jak se některé dokážou otevřít - např. já bývám naslouchač (to mi i pasuje). Ale fakt je ten, že tyto ženy mají zas sebou již kus prožitého, byly tam těžší události v manželství aj., obrácení atd. Kdežto já tohleto ještě vůbec nemám za sebou. Takže v tomto směru nemám prakticky ještě "co odhalit". První večer bývá zpravidla rozpačitý, no i přes různorodý věk jsme se překvapivě sblížily a když jsme se loučily, úpřimně toužily po dalším setkání zase na nějaké duchovní obnově.

Třetí den duch.obnovy už s námi P. Tomáš Klíč nebyl, měly jsme posezení se sestřičkami, na kterém jsme se jich mohly na cokoliv zeptat, povídat si. Tak jsme se dozvěděly něco více o jejich Kongregaci i nemocnici. I je zajímaly naše prožívání v životě, této duch.obnovy.

Vyslechla jsem řadu svědectví, kde jsem si připomněla, "že Bohu není nic nemožné". Za zmínku stojí určitě aspoň tyto dvě z nich.

Jedna paní se svěřila, že se jejich rodina obrátila před 14 lety. Manžel této paní se začal dost zajímat o potraty (ale neříkala na základě čeho) a řekl své manželce, že to, že bere antikoncepci, není v pořádku.. netuším, jak dlouho tyto hovory probíhaly, ale docílil toho, že nad tím začala přemýšlet i jeho manželka. Léta v sobě nosila nitroděložní tělísko. A jednou udělala za tím čáru, šla na gynekologii si to tělísko odstranit. Pochopitelně, jak to už bývá, doktor nad tím kroutil hlavou a nezdržel se svých neg.komentářů (pozn.: už dlouho mi vrtá hlavou, proč to těm doktorům tak leží v hlavě? Jako kdyby snad chtěl někdo to tělísko odebrat jemu, proč do toho strkají nos?) Paní se ale nedala přesvědčit, odebrali jí ho. O něco později se dozvěděla, že se má pořádat kurz PPR. Cestou potkala františkána, který se jí ptal: my se známe? Ona, že ne, "ale že se asi brzo poznáme". Nakonec to dopadlo tak, že byla tehdy s manželem jediná, která na tu přednášku šla. A nakonec nemohla instruktorka přijet, tak se domluvili, že přijedou oni. A když šli z té přednášky, tak si říkala: "když dal Bůh ženě tu plodnost, proč bychom ještě neměli mít dítě, když tu možnost ještě máme?", uvažovala. Už se blížila čtyřicítka, děti odrostlé, ale takto uvažovala. A když přijala tu myšlenku, za 2 dny zjistila, že je těhotná! Dnes o své 12-leté dceří mluví jako o Božím dárečku. Skutečně krásné svědectví. O nic méně není ani druhé:

Tentokrát věřící pár. Ona, manželka, maminka třech dětí, taky už trochu odrostlejších, slyšela volání po dalším mateřství. Ale manžel nechtěl. A zase je neuvěřitelné, jak si to Pán vede. Někdy použije i kuriózní způsob. Nějakou dobu spolu hovořily - bezúspěšně. Jednoho dne šli oba na mši svatou. Nevím, co byl den a jaká příležitost. Tu se ale pan fařář rozpovídal o tom, že dnes katolické ženy nechtějí mít více dětí, na rozdíl od moslimek.  Něco ještě k tomu řekl, a pak se zaměřil na tatínky: .."a otcové, kde je ta zodpovědnost vychovávat další děti?" Manžel této paní, nenápadně se snažíc tvářit, se porozhlédl po kostele a zjistil, že je v kostele jediný muž! :-D. A bylo rozhodnuto.. nejdojímavější pro mě ale bylo, když v době, kdy o tom oba teprve spekulovali - tak jeden ze synů povídá mamce: "Mami, tak kde to vázne?" A maminka mu říká, možná aby to zamluvila: "Ále, nemáme ani pořádný dům a tak" (pozn. tato rodina bydlí u nějakého strýce), syn říká: "Prosím Tě, Ty máš starosti". Mně z toho šla až husí kůže. Když si pomyslím, že dnes ty děti celkově přemýšlí jinak, starají se zejména samy o sebe, ničeho si neváží, možná právě proto, že všechno mají až pod nosem, teď ty nadávky, jak je všechno špatně, jak se nevyplatí to či ono a spíš by se ptali "Zbláznili jste se?" - je to jako když zazáří hvězda na tmavé obloze. Aspoň na mě to tak působí. Jinak tato paní byla na tomto kurzu zhruba asi v 5.měsíci těhotenství.

Sestřičky nám ukázaly i nemocnici. Nádherná, komfortní, ale především chci říct, že kdo se stará o ležící pacienty, chronicky nemocné, staré, zasloužil by si briliantovou medaili. Jsou to "věci", které nejsou vidět, ani nejsou ani moc "v kurzu". Viděla jsem s jakým zájmem se o tyto lidi starají, používají všechny dostupné pomůcky - takové, o který se ani nám v nemocnici nezdálo. Ale že je nemají jen na ozdobu. Každého pacienta znají jménem. I na nich bylo vidět, že jsou spokojení. Jsou tam samozřejmě i lidé, kteří už nejsou úplně orientovaní, ale každý člověk si zaslouží úctu. Celkový interiér - ani ne jako nemocnice, ale hotel! Zrovna v době, kdy jsem tam byla, jsem byla svědkem takových událostí - malinkých, ale o hodně vypovídajících. Na schodech jsme potkaly pana primáře. Nás provázela hlavní sestřička - Vincentka a říkala mu o jedné paní, které v noci zemřela. A on na to: "Já vím, ještě 2 hodiny před smrtí volala příbuzným, jak se ji ulevilo, že se cítí dobře. Byla to krásná smrt." Řekněte, od kterého doktora jste něco takového slyšeli, či kdy se nějaký lékař úpřimně zajímal o pacienta? Jinak v této nemocnici tvoří naprostou většinu civilní sestry. Prvořadým kritériem je zájem o pacienta na, víra tady nehraje roli, ani u pacientů ani u službukonajícího personálu. Nikdo nikoho k ničemu nenutí, nikdo nikoho násilně na víru neobrací - jak dosud o podobných zařízeních kolují podobné mýty. Kapacita je 105 lidí  a možná se podá průměrně tak 20 přijímání. A funguje tam úžasný nemocniční kaplan. Ale stávají se i takové krásné věci, kdy se někdo vyzpovídá po 30-li letech a přijme svátosti, nebo někdo, kdo nikdy nepoznal Boha, uvěří, přijme křest, svátosti. To se také stalo jedné paní ve vysokém věku. Přijala svátosti a za týden umřela. To jsou zázraky Boží. Nemocnice Milosrdných sester je historicky první nemocnice v Kroměříži! Nedávno oslavila 165 let, kdežto "civilní" nemocnice Kroměříž oslavila 100 let a psychiatrická léčebna 102 let.

Zrovna zítra, 8.prosince na doporučený zasvěcený svátek Neposkvrněné Panny Marie, budou sestřičky Vincentky obnovovat své řeholní sliby! Prosím, vzpomeňte na ně v modlitbách. Jinak nás prosily o modlitbu výhledově - za nová kněžká a řeholní povolání. Jich taky není nějak moc. V Kroměříži konkrétně 23 a tři mají někde pryč.