Vždy nejde především o to, co by člověk dělat neměl, nýbrž co by dělat měl. Svobodu nelze výlučně chápat jako osvobození od něčeho (negativně), ale především jako svobodu k něčemu. Příkazy a zákazy nechtějí život a svobodu člověka omezovat, ale chránit. Co je však dělat v konkrétní situaci, v určitém případě, to musí i křesťanům povědět rozum. Je důležité nést svoji osobní zodpovědnost a stále nově orientovat svůj život = svědomí ke křesťanským zásadám:


1. Já, Hospodin, jsem Tvůj Bůh. Nebudeš mít jiné bohy.

Jací "bohové" určují můj život?

- Nepokládám hmotné a vitální hodnoty (peníze, majetek, chvilkové potěšení, požitek) za důležitější než duchovní a osobní hodnoty, jako je láska, důvěra, pravdivost?

- Jaká stupnice hodnot je podkladem všeho mého myšlení a jednání v povolání, doma, ve volném čase? Mohou druzí vidět, nalézat tuto stupnici hodnot uplatněnou v mých postojích a rozhodnutích?

- Je v mém životě nějaký náboženský rozměr? Jsem osobně otevřen pro náboženské zkušenosti?

- Nezneužívám víry a náboženství tím, že jich využívám jako užitečné výchovné prostředky, ale nejsem o nich sám přesvědčen, že je na sebe nevztahuji? 

- Nevymizely z mého vztahu k druhým všechny náboženské skutečnosti a otázky, nebo se jich dotýkám jen povrchně?

- Jsem ochoten se v druhých lidech setkávat v jejich lásce s Boží láskou, která v nich působí?

- Projevuje se má víra a kontakt s Bohem osobní modlitbou?

- Není moje modlitba jen hříčkou slov - pouhou povinnou součástí denního programu - jen mluvením bez bytostného otevření Bohu?

- Vyjadřuji v modlitbě, na čem mi osobně záleží?

- Mám předpoklad důvěry pro modlitbu víry?

- Projevuje se mé křesťanství v osobním i rodinném životě?

- Mohou lidé z mého jednání vidět, že se snažím o radikální lásku, ochotu sloužit a odpouštět?

- Mám odvahu před jinými nezapřít svou víru a zastat se bližních, i když to pro mne může být nevýhodné?

- V čem spočívá moje zcela osobní následování Krista?

- Jak obstojím před Božím slovem: "Budeš milovat Pána svého, Boha, celým  srdcem, celou duší, celou myslí a celou svou silou a svého bližního jako sebe" (Mk 12,30-32)?

2. Nedělej si žádnou modlu

- Jaký obraz Boha máme v sobě? Nevytvářím si takový obraz o Bohu, že je v rozporu se zjevením?

- Znám vůbec Boha, jak se nám zjevil - snažím se o četbu Písma, o další vzdělávání, o opravu představ o Bohu, které znám z dětství?

- Není můj obraz o druhém člověku ustrnule hotový?

- Nevtěsnávám do svých samolibých představ svého partnera v manželství, své děti, přátelé a známé?

- Umím druhého člověka skutečně vnitřně přijmout i s jeho chybami a stinnými stránkami?

- Bereme při výchovné práci zřetel na to, že každé dítě je zvláštní a jiné? Nebo snad používám děti jako náhražku pro své osobní životní cíle, kterých jsem nedosáhl? Vyžaduji od nich příliš?

- Obraz, jaký mám o sobě - jsem ochoten se korigovat, nechám si od jiných ukázat, co sám nevidím?

- Přiznám se k chybám, k vině? Nebo přikrašluji své chování, zakrývám svou vinu?

- Je můj život skutečně prostoupen Božím obrazem, přijatým od Ježíše Krista, který se s námi setkává jako Vykupitel a Vysvoboditel z hříchu a viny? Jaký mám vztah ke zpovědi, ke kajícím pobožnostem? Nevyhýbám se osobní rozmluvě s knězem? Přezkoumávám čas od času svůj základní mravní postoj? Jaký je náš vztah - já a zpovědník?

Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha

Náš poměr k Bohu se projevuje také v tom, jak o něm mluvíme, jak vyslovujeme jeho jméno: bezmyšlenkovitě, bez úcty, zbytečně:

- Nezneužívám Božího jména lehkomyslnou přísahou? Obracím se na Boha jen jako pomocníka nouze? Zakrývám Bohem vlastní zájmy a přání? Nezneužívám Božího jména k vyhrožování trestem?

- Nejsou svatá znamení (kříž, svěcená voda, posvěcené předměty) jen ozdobou bytu - uvědomui si význam těchto znamení? Snažím se o to, abych spolu se svou rodinou plně prožíval náboženské zvyky?

- Dělám ve svém životě a při výchově jména křesťan, čest?

- Zapírám toto jméno, když je to pro mě výhodné? Jak se chovám při prohlídce kostelů?

- Kdy, kde a jak můj život oslavuje svaté Boží jméno?

3. Pamatuj na den sváteční, abys ho světil

- Vykonávám náležitě své povolání? Vidím ve své činnosti skutečně společensky významný úkol, Boží příkaz nebo je to pro mne jen zdroj výdělku nebo nutné zlo?

- Nevyhýbám se povinné práci a závazkům, které s ní souvisejí?

- Snažím se o dobrou a solidní práci, jak se ode mne právem očekává?

- Nepracuji jen pro zisk nebo ze ctižádosti?

- Nevěnuji se své práci tak, že už nemám smysl ani čas pro jiné závazky a hodnoty?

- Nevyužívám bez výčitek obětavost a dobrotu druhých pro své osobní zájmy a úkoly?

- Je pro mne a pro členy mé rodiny neděle opravdu dnem volna, oddechu a zotavení?

- Nepřetěžuji nebo neobtěžuji svým nedělním programem jiné lidi? Manželku (manžela), děti, rodiče, přátelé, sám sebe?

- Zbude mi na konci týdne nebo v neděli čas na zamyšlení, co jsem dělal uplynulý týden, na plánování příštího týdne, na smysl mé práce a života pro Boha?

- Vyjadřuji svou vinu v neděli živou účastí na bohoslužbě ve společenství obce křesťanů?

- Může obec věřících počítat se mnou a mou pomocí?

- Jak přispívám osobní činností k tomu, aby bohoslužba byla důstojná a oslovovala přítomné? Nebo patřím k okrajovým křesťanům, kteří v neděli bohoslužbu jen povinně přečkají?

- Dávám těm, kdo ke mně mají bližší vztah, náležité podněty k správnému spořádání neděle a k účasti na bohoslužbě?

- Má nedělní slavení eucharistie vliv také na můj život a jednání v následujícím týdnu?

- Jak se slaví neděle v naší rodině? Je to opravdu den radosti a pospolitosti? Nebo se rodina rozejde, protože každý si jde svou cestou?

- Dojde při různých zájmech jednotlivých členů rodiny k dohodě, která je únosná pro všechny? Nebo máme v neděli dlouhou chvíli - z nedostatku vlastní iniciativy a lásky - plného zájmu?

- Pamatujeme v neděli na staré a trpící lidi v naší obci nebo farním společenství?

- Udělali už jsme někomu radost, když jsme ho v neděli nebo ve svátek pozvali ke stolu?

4. Cti otce a matku

Odpovědnost za soužití generací:

- Jak se utváří náš poměr k členům rodiny: k rodičům, prarodičům, příbuzným, k těm, kdo bydlí v tomtéž domě jako my nebo v sousedství? Prokazujem jim náležitou úctu a čest?

- Jaký je náš vztah ke starým, slabým, churavým lidem, kteří, pokud se hledí jen na výkon, "už nic neznamenají"?

- Jaké místo mají staří lidé v naší rodině, v naší obci nebo městě? Je možno v tom vidět soužití generací nebo jsou od ostatních izolováni?

- Je naše péče o staré lidi něco víc než jen příležitostná materiální pomoc nebo krátká návštěva - máme s našimi starými lidmi živý kontakt?

- Kdy a kde se sám se starými lidmi setkávám? Znám jejich slabosti? Dovedu je vyslechnout? Beru jejich přání vážně?

Poměr rodičů k dětem:

- Bereme své otcovství a mateřství skutečně odpovědně?

- Uděláme si čas pro své malé děti - nebo je prostě ponecháme vlivům kamarádů, mateřské školky? Posadíme je k televizoru, abychom měli od nich pokoj?

- Nepřetěžujeme své děti podle představ a obrazů, které jsme si o nich sami vytvořili? Nebo se opravdu snažíme pomáhat rozvíjet jejich vlastní vlohy?

- Máme také my úctu ke svým dětem a vážíme si jich, jak to vyžaduje čtvrté přikázání od dětí vůči rodičům?

- Držíme se jako rodiče správné střední cesty mezi přísností a mírností, mezi náročnými požadavky a povolností? Nebo pociťuji děti na sobě i naše špatné nálady tím, že máme nesmyslné nebo málo odůvodněné požadavky na jejich poslušnost?

- Jak se chováme k mladistvým, kteří se obracejí s protestem proti nám, snad proto, aby unikli z příliš hlídaného prostředí a byli samostatnější? Neposuzujeme takové protestní či vzdorné chování jen negativně? Nebo to pomáhá i nám probrat se z našeho sobectví, ve kterém nechceme děti propustit, ale mít je stále pro sebe?

- Čím přispíváme sami k zralému vztahu mezi rodiči a dětmi?

Vztah k autoritě a vykonávání vlastní autority:

- Jaký mám vůbec vztah k nadřízeným v povolání, ve společnosti a v církvi?

- Neprokazuji falešnou "shrbenou" úctu - jako postoj cyklisty, který se nahoru hrbí a dolů šlape?

- Mám odvahu dát najevo své přesvědčení i tehdy, když to může mít pro mě nepříjemné následky?

- Nesu spoluzodpovědnost za větší celek společnosti? Jak?

- Je moje kritika autority opravdu kontruktivní - nebo je negativní a ničivá, vzniklá z osobního odporu, z nevěcných pohnutek?

- Jak vykonávám vlastní autoritu? Nedával jsem svévolné pokyny a rozkazy, nechtěl jsem, aby druzí pocítili mou moc?

- Nezanedbal jsem netečným postojem jako vykonavatel autority svou povinnost, podporoval jsem svévolné jednání podřízených?

- Nepoučoval, neopravoval jsem druhé a stále jako nadřízený i jiné lidi? Jak jsem přijímal od druhých lidí oprávněnou kritiku?

- Jsem si vědom, že mám uplatněním své autority sloužit bližním?

5. Nezabiješ

Bůh je bohem živých, ne mrtvých. Chce-li křesťan plnit Boží vůli, musí také svým chováním sloužit životu. Jak mnohostranný je to úkol, připomínající tyto otázky do svědomí:

- Neohrožoval jsem zdraví, svůj život, nebo život druhých? Bezohlednost při dopravě (alkohol za volantem atd.)?

- Nepodporuji ve svém pracovním a životním prostředí náruživost (kouření, pití, léky, drogy..) např. tichým souhlasem, účastí? V čem jsem náruživý?

- Snažil jsem se kontrolovat projevy svých pudů?

- Jak je to s péči o život, s naší službou druhým lidem?

- Poskytujeme v naší rodině příbuzným a přátelům pomoc, kterou potřebují umírající? Všímáme si těžce nemocného a posilujeme ho v jeho opuštěnosti a bídě, těšíme ho a jsme mu blízko?

- Nepotlačuje se v našem okolí, v našich řečech a jednáních skutečnost smrti, nesmí se o tom nikdo ani zmínit?

- Jak se snažíme konkrétní pomocí chránit nenarozený život - ochotnou službou nastávajícím matkám, podpíráním důvodů k donošení dítěte, odmítáním jakékoli diskvalifikace nemanželské matky a nemanželského dítěte?

- Byli bychom ochotni v případě potřeby přijmout i pod svou střechu nastávající matku, nebo stát se kmotrem nežádoucímu dítěti?

- Neprojevujeme nepřátelský postoj k dětem tím, jak reagujeme na dětský křik v domě nebo jinou nepříznivou odezvou?

- Jak se chovám v konfliktních situacích vůči druhým lidem? Nepřispívám k jejich zostření? Nebo jsem ochoten přejít od konkurenčního postoje k vzájemné spolupráci?

- Nevyvolávám celým svým jednáním konflikty?

- Snažím se poznat své slabé stránky, o nichž sám nevím, ale které od druhých často vyžadují příliš a jsou jim na obtíž?

- V čem spočívá má služba pokoje ve vlastní rodině, obci, církvi, společnosti? Jen v halasných řečech, či také v konkrétních činech?

Jak se starám o svůj duchovní život:

- Uvádím ve skutek své vlohy a schopnosti nebo se poddávám nudě a duchovní lenosti?

- Konám-li pravidelně duševní práci, snažím se také o tělesné vyrovnání? Při každodenní tělesné práci také o duševní zaměstnání v době volna?

- Snažím se o přiměřené poznání sebe a světa? Nepohrdám hodnotami, které přináší vědecké bádání?

- Tvořím si svůj promeditovaný obraz nebo jsem jen nekritickým konzumentem cizích názorů?

- Znám ve svém myšlení a jednání také onen rozměr života, který směřuje k Bohu jako původci a cíli vašeho života?

- Jaká je moje víra ve vzkříšení a věčný život?

- Vážím si eucharistie, společenství večeře Páně jako "chleba života", který posiluje naše živé spojení s Bohem a s obcí věřících?

- Jak odpovím dětem, když se ptají na smrt?

- Je znát v naší rodině, v naší farní obci, když někdo umře, že věříme ve vzkříšení a ve velikonoční radost?

6. Nezcizoložíš

Ve starých zpovědních zrcadlech se u šestého přikázání hovořilo o nečistotě a nestydatosti v podrobném rozvedení. Ukázalo se však, že tento způsob zužuje pohled na pohlavní morálku a nepřispívá k dosažení zdravé duševní rovnováhy. Proto dnes klademe otázky poněkud jinak:

- Přijímám skutečnost, že jsem muž, žena a to jako dar a závazek?

- Snažím se o pevné uspořádání pohlavních sil nebo podléhám okamžitým touhám?

- Když si musím uložit odříkání, uvědomuji si důvody pro to - nebo své pudové vlastnosti pouze potlačuji?

- Jsem si vědom, že nejen člověk svou sexualitu zneužívá, ale i když ji potlačuje, pohrdá jí, je to narušení přirozeného pořádku v člověku?

- Chovám se jako svobodný čestně vůči druhému člověku - nebo v něm vzbuzuji naděje, které nikterak nemohu splnit?

- Jsem ve svých erotických projevech pravdivý?

- Hovořím se svým partnerem také o svých a jeho pocitech, přáních, nadějích, úzkostech?

- Snažím se opravdu, aby se prohlubovala naše láska jako nosný základ erotického vztahu nebo si s druhým jen hraji a neberu jeho osobu vážně?

- Jaký je můj poměr k věrnosti a to nejen manželské, umím držet slovo?

- Mám odvahu něco rozhodnout a zavázat se tím k věrnosti? Jak je to se mnou s věrností v malém?

- Je láska pro nás manžely opravdu stále tím, co nás spojuje. lze v ní tušit lásku Kristovu?

- Vyznačuje naše manželské společenství zápolení nebo spolupráci?

- Modlíme se my manželé společně, přijímáme společně svátosti?

- Přijímáme se navzájem se svými chybami a slabostmi, máme ohled jeden na druhého?

- Nenarušují naše manželské soužití věrnost infantilní neurotické vztahy k jiným osobám (manželský trojúhelník), hysterické poruchy nebo jiné psychicky podmíněné nesprávné chování?

- Máme ve svém manželství jeden pro druhého ještě čas -  nebo si každý utíká ke své práci či dětem či k televizi?

- Dovedeme si spolu povídat a to tak, aby jeden druhému pomáhal poznat, co sám na sobě nevidí - ale také aby to v něm posilovalo  a potvrzovalo jeho dobré vlohy?

- Je v našem manželství zamezováno početí podloženo opravdu odpovědným rodičovstvím, kladným postojem k vzniku nového života s ohledem na to, co je žena schopna unést?

- Může být naše rodina svědectvím křesťanského rodinného života? Nebo si žije nudně, jen v rámci povinnosti?

- "Milovat člověka znamená vidět ho tak, jak ho Bůh chtěl" (Dostojevskij) - milujeme manžela/manželku a naše děti tímto způsobem?

- Pomáháme jako rodiče nebo jako vychovatelé dětem, aby měli vztah k tomu, kdo jsou (chlapec, děvče), aby měli správný poměr k vlastní sexualitě?

- Nevládne v naší rodině nezdravé a stydlivé ovzduší, takže se o sexuálních otázkách vůbec nemluví?

- Mohou naši mladí z našeho chování dospět k přesvědčení, že jim rozumíme, aniž přitom schvalujeme, co je na jejich chování nesprávného?

- Snažíme se, aby pochopily význam sexuální sebekázně - neúzkostlivé, ale spolehlivé - pro šťastný život v manželství?

7. Nepokradeš

V čem spočívá omezování svobody a krádeže dnes:

- Respektuji svobodu druhého nebo si rád zavazuji druhé úslužností, dary, sliby?

- Obstojí můj poměr k majetku před požadavky Nového zákona?

- Není můj životní styl nákladný?

- Nezvyšuji si životní úroveň na účet druhých?

- Nepotřebuji všechno jen pro sebe, dovedu být velkodušný?

- Nedávám druhým pocítit svůj dar jako almužnu, nemám zvláštní nárok na uznání?

- Patřím k slušně vypadajícím okrádačům společného vlastnictví tím, že se vydávám v zaměstnání za nemocného, ačkoliv nejsem? Že si nechám při opravě auta hradit škody, které nevznikly při nehodě, na kterou jsem pojištěn? Že se pomocí daňového přiznání "odškodňuji" na státu?

- Působíme na děti a dospívající, aby sami odpovědně nakládali s kapesným a respektovali cizí majetek, aby se dělili s druhými, aby se uměli dobrovolně něčeho zříci?

- Vyhovujeme každému jejich přání, jen abychom měli "svatý pokoj"?

- Podporujeme u dětí ochotu pomáhat těm, kdo potřebují pomoc a cítit s nimi nebo posilujeme rodinný egoismus?

8. Nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu

- Nežiji ve lži tím, že si sám něco namlouvám a nechci být takový, jaký jsem? Že v zaměstnání předstírám jiným, co nemohu dodržet? Že nechci vidět a znát skutečnosti, které jsou pro mne nepříjemné?

- Používám obezřele svých slov? - když vyprávím své zážitky - nebo když vykládám historické události -n ebo je pro mne všechno buď černé nebo bílé?

- Snažím se získat co nejvšestrannější obraz skutečnosti- nebo neberu pravdu vážně?

- Nejsem lehkověrný, nevěřím nekriticky všemu co slyším?

- Poznávají na nás děti a mladiství, kteří se s námi setkají a setkávají, cenu pravdivého chování?

- Říkáme v hádce, hněvu nebo rozčilení našim dětem pravdu bez přípravy a bez lásky jen proto, abychom jim pohrozili?

- Jak reagujeme na pravdivé chování mladistvých? Uděláme si čas, abychom s nimi přemýšleli a hovořili o pohnutkách ke lži?

- Přiznáme dětem nebo podřízeným ke svým chybám a slabostem, nebo je zastíráme?

- Je naše celkové náboženské chování v očích lidí pravdivé?

9. Nepožádáš manželky bližního svého

- viz 6. přikázání

10. Nepožádáš domu svého bližního

- Považuji osobní hodnoty za důležitější - nebo je obětuji před osobním, pouze vitálním potřebám?

- Snažím se o tříbení svých snah a přání a tužeb - nebo se nechávám unášet proudem potřeb, které kolem mne převládají?

- Snažím se také, aby askezí (cvičením) rostla svoboda a odpovědnost?

- Vzpomenu si v pátek na Kristovu smrt a zvolím sidobrovolně páteční oběť?

- Jakými motivy se řídím, když si něco odřeknu?

- Snažím se svým dětem ukázat smysl odříkání? Dovedu po nich požadovat nebo vyžadovat, co je obtížné nebo povoluji jejím přáním?

- Připravujeme se v naší rodině v době adventní a postní na hlavní svátky roku tím, že se snažíme o prohloubení svého duchovního a náboženského života?

Závěrem: "Využijte pravou chvíli"

Čas, který je nám dán, abychom vytvářeli svůj život a naplňovali jeho smysl, je vzácný. Každému z nás je vyměřen Bohem.

Každý člověk prožívá v životě chvíle, o kterých by si přál, aby zůstaly, ale čas plyne neúprosně vpřed - zdá se nám, že čím jsme starší, tím plyne rychleji. Ale jindy se nám zdá, že se čas přímo vleče. Že stojí a chtěli bychom jej uspíšit. Ale čas nelze ovlivnit.

Jen svými myšlenkami můžeme prolomit hranice prostoru a času, překročit začátek a konec vlastní pozemské existence, zkoumat minulost, plánovat budoucnost.

Bezprostředně se nás ovšem dotýká doba nejbližší: příští týden, příští den, příští hodina, příští chvíle. V nich se žádá správné rozhodnutí.

Abychom my jako dospělí lidé vystihli včas problémy doby a jejich řešení, to zdůrazňuje sv. Pavel v listě Efesanům: dřív než začne připomínat povinnosti křesťanů ve společenství, vybízí: "Žijte pozorně jako moudří a využijte pravou chvíli, neboť dny jsou zlé. Chápejte, co je vůle Boží" (Ef 5, 15). Vyloží-li se desatero přikázání pro dnešní dobu a snažíme-li se je vzít za svou směrnici, pomáhá nám uchopit pravou chvíli, konat Boží vůli a stávat se lepšími a šťastnějšími lidmi.

moje pozn.: Kdysi mi to při brouzdání "vyskočilo" z internetu, ale přesný zdroj už nevím.