Byli dva bratři - jeden starý mládenec, druhý ženatý. Společně vlastnili farmu, z jejíž úrodné půdy měli každoročně pohádkově bohatou úrodu.

Nejdřív šlo všechno jako na drátkách. Za nějaký čas se však ten ženatý začal v noci s trhnutím probouzet a přemítat: "Není to spravedlivé. Můj bratr není ženatý a má půlku z celkového výnosu farmy. A já mám ženu a pět dětí, takže mám  jistotu, že se o mne ve stáří někdo postará. Ale kdo se postará o bratra, až zestárne? Měl by proto spořit mnohem víc než dosud, jeho potřeby jsou mnohem větší než moje."

S tím vstal z postele, přikradl se k sýpkám a nasypal pytel svého obilí k bratrovi do sýpky.

Ten svobodný začal mít noční záchvaty také. Každou chvíli se probouzel se slovy: "To není žádná spravedlnost. Bratr má ženu a pět dětí, a přesto má polovinu úrody. Já se kromě sebe nemusím starat o nikoho. Vůbec to není fér, když se s bratrem dělíme napůl, vždyť jeho potřeby jsou mnohem větší než moje." Pak vždycky vstal a vysypal pytel obilí do bratrovy sýpky.

Jednoho dne vstali ve stejnou dobu a potkali se. Oba nesli pytel na zádech.

Po mnoha a mnoha letech, to už byli po smrti, vyplul tento příběh na povrch. A když pak měl být vystavěn kostel, postavili ho právě na místě, kde se ti dva bratři tehdy potkali. V celém městě zkrátka nebylo svatějšího místa.

Víra ani tak nerozlišuje mezi těmi, co chodí do kostela, a těmi, co nechodí, ale mezi těmi, kteří milují, a těmi, kteří nemilují.

(Anthony de Mello SJ - O cestě, Česká provincie SJ, CESTA 2002)

pozn.: přidám ještě jeden příběh z téže knížky, který mi korensponduje s touto poslední větou. Myšleno tím - "kostel" je zakomponován v celistvosti víry, ale chápu tu myšlenku: "chodit jen do kostela" by zdaleka nestačilo.

Byla jednou jedna zbožná žena, překypující láskou a oddaností k Bohu. Každé ráno chodívala do kostela. Cestou na ni mohly děti volat nebo žebráci ji oslovovat, ona byla cele soustředěná na Boha, že si jich nevšimla.

Jednou tak šla ulicí ke kostelu, zahloubána jako obvykle, a přišla těsně před začátkem mše. Opřela se do dveří, nic. Opřela se do nich znovu a vší silou, byly zamčeny.

Rozrušená z pomyšlení, že zmešká mši, což se jí už roky nestalo, a také jak tak neví, co si počít, podívá se před sebe. A tam, přímo před jejím obličejem, byl na dveřích připíchnutý lístek.

Stálo na něm: "Já jsem tady venku."