Jako vedoucí skupinky se Tříkrálové sbírky (ve vedlejší farnosti) účastním už roky. Hned na úvod musím pobaveně dodat, na co P. Tomáš Holub na CHO ani nepomyslel. On rozebíral téma "ale vyhnul se mu" (pozn.: pasáž o milosrdném Samaritánovi), ale ze širokospektrého úhlu. Jako příčinu uváděl a rozebral celkem pět bodů: přednost "většímu dobru", strach z úzkosti, svazující předpisy, lenost, v zájmu "soukromého štěstí" - tzn. v rodině pomoci ano, ale ve farnosti už ne. Nebo pomoci ve své farnosti, ale jen v tom svém okruhu, ovšem ve vedlejší UŽ NE.

Ale nenanapadlo ho uvažovat (koho taky ano), že existuje ještě jeden bod. Totiž, pomáhat ve vedlejší farnosti, ale ve své už tolik ne :-D :-D. Je to pochopitelně vtip, historie "pomáhání ve vedlejší farnosti" se datuje k událostem svého času, nalezení prvních věřících přátel právě tam - a tudíž logicky z toho odvozující další společné aktivity. Navíc - protože nejsem rodák ani z UH, ani ze St.M., nečiní mi potíž vypomoct prakticky kdekoliv. Nejsem žádný patriot, nemám svůj píseček, dokonce "neskuhrám" ani za svým rodištěm, naopak, víc se cítím doma tady. V celém tom směru se cítím spíš metropolitně. Obecně. Tříkrálová sbírka z celé ČR navíc směřuje k jednomu cíli, není to o St.Městě či UH. Dokonce když jsme vybírali, tak jedna paní zase říkala, že nějaké děti - králové ze St.M., chodí zase v Hradišti. Chápu to ve vzájemné výpomoci.

Když se v roce 2000 uskutečnil "pilotní" ročník Tříkrálové sbírky, ještě neexistoval soubor skupinek dětí. To jsme chodívali dospěláci. Dnes už nevím, kolik přesně těch skupinek bylo, ale pamatuji si, že lidé v tom St.Městě to přijímali velmi dobře už tehdy. V pilotním ročníku jsme zasévali, vysvětlovali důvod, původ, charakter sbírky. I když v konečném důsledku nejde jen o peníze, s přibývajícími léty, propracovanějším programem, s dětmi a stoupajícím uvědoměním lidí, i ta částka vyrůstala. V těch prvních letech se ta částka ve St.Městě pohybovala někdy i pod sto tisíc, tuším 80, pak 100 000, 130 000 a tak, až se to zprůměrovalo zhruba na 140 500. Loni byl zatím nejúspěšnější ročník, kdy se vybralo 163 tisíc něco. Podařilo se nám - nejdříve pravda pracně - dostat do povědomí lidí přijetí správnosti nadpisu (požehnání) na dveřích, tedy ne K + M + B (chápano často jako Kašpar, Melichar, Baltazar), ale C + M + B (Christos mansionem benedicat - Kristus žehná tomuto domu). Zprvu se té "změně" bránili zuby nehty :-).

Nejvíc oslovující je pro mě neutichající nadšení dětí. Stabilních 20 skupinek s jedním dospělým a třemi dětmi - ochotné děti, ale nejenže ty malé, ale i "přesluhující". Přestože se i já jako vedoucí sk. už nějaký ten pátek cítím přesluhující, ty děcka mi dodávají energii. A děti jsou nadšené nejen kvůli tomu, že dostanou hory sladkostí, nebo kvůli dojemným zážitkům - kdy nás lidé vítají, "už vás čekám 2 dny", že jsou k tomu dobře postaveni. Pro děti se požehnáním stává samotná jejich cesta, pouť. Poznávají, že stojí za to, vynaložit námahu k tomu - VYJÍT i PŘIJÍT (nebo ještě lépe řečeno DOJÍT) k těmto lidem s požehnáním a zároveň svou troškou do mlýna pomoct i hmotně (zprostředkovaně) - těm, kteří to potřebují. Dojít bez ohledu na podmínky. Pamatuji, že za ta léta byly málokdy ideální. Snad s železnou pravidelností připadl u nás zrovna na ty dny chození největší mráz, zima, někdy i pršelo..letos to počasí vyšlo historicky poprvé pěkně. Děti ale také mohou vidět vzory jednání, které jim tolik chybí, či už ve vlastní rodině, ve školách, či v celé společnosti. Vlastně - jsou nám příkladem ony. Svojí ochotou, nezdolností, radostí.

Během těch let si už každý vydobyl (z dospělých) svůj úsek, který obcházel. Rovněž já. Kromě pilotního ročníku jsem neustále chodila po Velehradské ul., jednou jsem ještě zastupovala na Huštěnovské a jednou Za Mlýnem. Ale přiznám se, že už jsem se cítila unavená, a už mě to zmáhalo, i když jsem se těšila na ty "naše dobré lidi". Když jsem ještě mezi svátky, na srazu vedoucích Tř.sbírky spontánně vykřikla - "néé, Velehradskou už néé, nebo dostanu syndrom vyhoření!", bylo mi vyhověno. To jsem teda FAKT nečekala, jelikož vím, že každý si svůj rajón velmi dobře hlídá. Ovšem taky se na tu schůzi nedostavili všichni. Letos jsem paradoxně byla vyřízenější než jindy, měli jsme toho na novém úseku ještě dvojnásobně více a chodili jsme 2 dny. Jako asi každý rok jsem i teď říkala: "a teď to dělám naposled". Jediné, co mě drží, jsou děcka (aniž to tuší). Praštívám s tím rok co rok a ještě jsem to neuskutečnila. Když vám pak totiž chodí SMS-ky, jak se to děckám líbilo a příště budou chodit zas, tak se ustrnu.. Ale musím říct, že jsem pocítila nový závan, ten nový úsek mi pomohl.

Kuriozitky: na našem starém úseku, kde nás každý znal, nám v konkrétních domech nejednou nabízeli teplý čaj a my se docela rádi občerstvili. Na novém jsme se poněkud styděli. Já vím, můžu mít u sebe termosku, ale není to asi to pravé ořechové, pít z termosky někde na stojáka venku.. nic, děcká už byly žíznivé, tak jsme se do toho vrhli po hlavě.. a poprosili jsme o čaj u jednějch dveří. Nejdřív jsem si to neuvědomovala (nevěděla jsem, že tam bydlí), ale my se vtěrkli k samému hejtmanovi! A gól je, že mě od vidění zná a také jsme se naposled viděli na char.obnově. Tož my jen tak nakráčíme na čaj a on si nás pak u stolu i vyfotil! A že to pošle do Staromětských novin do farního plátku! Kdo by si to byl býval pomyslel, kde čaj vyústí..jen by mě zajímalo, kterou fotku tam poslal...totiž, dopřáli mi (s manželkou) do čaje i rum, který (pro jistotu celou flašku) mi nechali celý k dïspozici, abych si nalila, kolik chci. Tož pan hejtman nás fotí a flaška s rumem před vedoucím.. :-D. Ale pak udělal fotku i bez rumu. A ještě jednu venku před dveřmi. Info pro MartyR-a: sleduj Staromětské noviny :-D :-D

Ještě jednou jsme se vraceli k jednomu domu, kdy jsme se těsně minuli s malou vnučkou a její maminkou u toho pána, který tam bydlel (zrovna odjely někam do lékarny). Říkal, že má 2 roky a tak si přála vidět "Tři krále", jestli bychom, když nám to vyjde, se nemohli vrátit. Vrátili, a jsem moc ráda, je to takový dobrý pocit, udělat někomu radost. Tak si nás aspoň mohla prohlédnout zblízka. Pán nám totiž říkal, že když šli po cestě a potkali "Tři krále", malá na ně vykřikovala: "strasidla!"

Největší zážitky jsou s dětmi. S malými, jak se tak se upřeně dívají, ani nedutají. :-). Když vidíte tu vlídnost lidí a ty radostné obličeje, tak i když už chroptíte, tak je to taková vzpruha, že jsme pořád zpívali, i sloku básničky přidali.

TOP TEN zážitek máme s jedním malým klukem, asi tak v 4.třídě. Zvoníme, otevřou se dveře, v nich "malý dospělý", měl velmi podobná gesta. Podržel ty dveře jako to dělají dospělí a evidentně se vyznal. Ke dveřím přišel s jabkem, to pak držel v ruce podél těla, mírně skloněná hlava, velmi pozorně a soustředěně si vyslechl celou písničku a pak praví: "Ehm, už jdu pro peníze". Položil nakouslé jabko na stolek, vyběhl navrch (já jsem předpokládala, že mu tam něco rodiče nechali na tu sbírku), a on Ti přijde se svou vlastní kasou, celou otevřenou, vytáhl bankovku a podal ji nám! Ale celk.: to byste museli vidět. No byl to TUTY zážitek, což nezávisle na mě, měly i děcka: "Ten byl dobrý, co?" On se na svůj věk choval velmi distingovaně a měli z toho super pocit. Ale nevidí to člověk každý den, že jo.

Pro zajímavost: za 6 hodin čistého času (čistého, protože zde nezapočítávám mši před chozením na Tř.sbírku a čas, za který jsme přišli k prvnímu domu) jsme vykoledovali 9725 Kč, celkově se ve St.Městě vybralo 155 647 Kč. Další zajímavost: za ty roky se děti dostavily na Tříkrálovou sbírku v plném počtu. Tzn. nikdo do té doby neonemocněl, i když ty obavy pokaždé bývavaly, meterologicky to byl pro děti zranitelný čas pro zdraví. Jen občas jedno, max. 2 děti onemocněly, ale včas se našla náhrada. Takže ta výdrž, ta píle děcek - obdivuhodná.