.. včera večer odešel náš psí miláček (Ťapka) do psího nebe. Mužští se drží, my s mamkou bulíme na přeskáčku. 14 let se psem každý den bok po boku, přeživši s ním tolik situací, to není jen tak, že když tu jednoho dne není, že si řeknete, však to byl JEN pes, o nic nejde. Pejskaři mě teď pochopí. V každé zahradě, kde jsme kdysi bydleli, jsme zanechali psa, kdy každý z nich měl krátký život s tragickým koncem (automobilové nehody asi nejčastěji, nebo otrávení, nebo nešťastná náhoda). Všichni tito psi byli nalezenci. Nikdy jsme žádného nekupovali.

Ťapku nevyjímajíc. Ta se potulovala někým vyhozená, mamčina kolegyně ji objevila a dala nám, kteří jsme krátce předtím o psa přišli. Mysleli jsme si, že to bude větší pes, měla připravený výběh, ale to, co donesla - bylo asi tříměsíční vyhladovělé štěně, vážící sotva 90 dkg, třesoucí se, na krmení se stříkačkou s mlékem. A jak se později ukázalo, bojící se mužů. K našemu taťkovi (a nejen) odmítala chodit, nebo když ji už vzal na ruky, klepala se jak osika. Trvalo dlouho, než si na něho zvykla. Zároveň měla velkou nedůvěru k cizím lidem a kromě nás taky nikomu nedůvěřovala a neměla ráda ani děti, vrčela na ně. Z toho jsme usoudili, že nejspíš se k ní tak mizerně zachoval nějaký chlap a možná když se potulovala, třeba jí děti mohly dělat zle, nebo třeba po ní něco házely.

 Psy milujeme, ale tehdy na péči o psa nebyly z naši strany podmínky - a psovi se musíte věnovat, to nelze ho tak někde "odložit". Mamka tenkrát obvolávala několik útulků, ale měli plno. Dnes jsem ráda, že jsme to nekritičtější období zvládli a že jsme si ji nechali. Byla oddaná, věrná i vděčná. A prokázala silnou vůli k životu. Možná i proto přežila takové situace, které by jiné psy dávno skolily. Tak 2,5 roku se objevily problémy se srdíčkem, ale poslední rok a půl byla už těžce nemocná. Projevy nemoci s různými vlnovými délkami, jednou byla na tom dobře (úleva), podruhé dávalo srdce hodně znát. Nejhorší pro ni byla zima a horká léta. Řadů měsíců užívala léky, trochu zabraly, ale v té fázi, v jaké byla ona posl.dobou už moc nezabíraly, jen na chvíli, to bylo jen oddalování. Na veterinu jsme lítali neustále, na injekce od bolesti, ATB, posled. týdny už to její srdce pracovalo na 20%, voda v plicích, srdce zvětšené až po 5.žebro. Dusila se v jednom kuse a v plicích ji bublalo. Ani štěkat už nemohla či se napít, aby se nedávila. Moc se natrápila. Akorát v noci aspoň něco naspala, ale i přes den. A když spala, ani nebylo poznat, že jí něco je a taky je zajímavé je ale to, že při tom všem neztrácela apetyt.

Dnes jsme ji zakopali v zahrádce u studánky. Už je jí dobře.

Ťapinko, měli jsme Tě MOC rádi a ať je Ti zem lehká.