Jestli to mohu shrnout, v příspěvcích Signálových uživatelů už celý měsíc a teď zvláště na přelomu prosince a Nového roku pozoruji, jak jdou s kůži na trh. Přiznávají, že zejména prosinec 2010 se nesl ve znamení osobních zklamání i selhání, ale hl. že si uvědomili slabiny či hříchy svého ega, že prohlédli a jak je tato zkušenost posunula dále - a k Bohu blíže. Je to zvláštní, přesně to samé prožívám i já. Myslím, že to vše není náhoda, a i když takové poslední aspoň 4 roky je pro mě podzim a pak zejména poslední měsíc nejvíce zátěžový - tak jak mi dal Pán poznat plnost mých nedobrých a slabých stránek, byl letošek snad jediný AŽ takhle intenzivní. To vše můžeme vnímat jako "odumření starému" a jít vstříc novému.


Přestože jsem praktikující katolička a k svátostem chodím pravidelně a z těžkých hříchů se vyznávám, cítila jsem, že se v duchovní oblasti pohybuji pořád na tom samém místě. Ale nejen to. Právě měsíc prosinec 2010 mě dokonale tříbil a docházelo mi to vše zpětně. Uvědomovala jsem si, že řadu hříchů jsem vyznávala spíš s nedokonalou lítostí, než dokonalou. Poprvé jsem tak natvrdo byla sklíčená vlastní ubohostí, nad některými oblastmi mého života jsem pocítila hlubokou lítost. Obzváště nad těmi, které už nejdou vrátit zpět, ani urovnat. A byly tu i záležitosti, které mi sice byly odpuštěny, ale nedokázala jsem odpustit sobě. Takže jsem si to nesla jako takové závaží. A hlavně - měla jsem touhu začít žít NOVĚ pro Krista.

S tzv. generální zpovědí jsem si "zahrávala" už docela dlouho, ale přiznám se - neměla jsem odvahu. Vím, jak některé hříchy bylo obtížné ve zpovědnici vyznat, ta představa, že bych je měla opět vyslovit a opět se k tomu vracet, bylo takřka nemyslitelné. Jenže mi bylo zároveń jasné, že lékař (čím mám teď na mysli Krista) může léčit a vyléčit jen odkrytou ránu. Ale z důvodu výše uvedených jsem tyto myšlenky na generální zpověď radši hřebíky zatloukla. I když mi to čas od času přicházelo na mysl a to i (a nejen) z toho důvodu: jsem svobodná, ale vím, že po manželství toužím. Já samozřejmě nevím, jak to nakonec dopadne. Ale ta generálka, pokud člověk jinak "řádně žije s Bohem", tak se většinou "provádí" zpravidla před  svatbou, nebo jinou významnou oblastí života.

Jsem však toho názoru, že "dělat generálku" před svatbou je kapánek pět minut po dvanácte.. že už v tom vážném partnerském vztahu (už i chození) je nutnost žít věrohodným životem v Kristu, že generálka nám může přinést milosti a dispozici se navzájem obdarovávat a stavět vztah na opravdových křesťanských hodnotách. Když jde o dva, to už není jen tak.  V přebývání ve dvou se nám odkrývají další slabosti, hříchy (ty, které souvisí s oběma), natož ještě tahat do toho svoje, ještě nevyléčené, či nedořešené. Toto vše jsem velmi racionálně chápala. Jen říkám, to odhodlání ke generálce bylo mnohem těžší. Pak rob napsal tento článek: http://rob.signaly.cz/1012/gener-lka-oslavou-aneb-gener. Ten mě doslova porazil .. Víte, ono se to, na co chceme tak usilovně zapomenout, někde nakonec stejně objeví.

V létě k nám došel nový pan farář a zároveň ve funkci děkana Uherskohradišťského děkanátu. Mám velmi dobrou intuici na lidi. S předešlým panem farářem jsem se také dobře znala, měli jsme přátelské vztahy, ale jsou určití kněží, které buď znám, ale nikdy bych nešla k nim na zpověď - určité zábrany, a na druhé straně jsou kněží, které dobře znám, ale dokáži k nim jít na zpověď, i když mám na srdci něco obtížného. A k těm, co neznám, tam jsou zpravidla nejmenší zábrany, i když bývám natolik úzkostná a skrupulózní, že jestli se mi podaří překročit práh zpovědnice, už toto je pro mě největší pokání..

Nicméně - náš nový pán farář tu už za tu krátkou dobu provedl mnoho dobrého, mj. poutě na Velehrad každou první neděli v měsíci, asi první po letech začal spolupracovat s bratřími františkány. Navíc je k lidem hodně srdečný, nestranný, ještě k tomu sportovec, zpěvák a katovsky neposuzuje. Zažíhá v lidech plamen víry, na místech, kde nechává stopu, to obžívá. K němu, aniž se ještě nějak známe, jsem vlastně okamžitě pocítila důvěřu. To je taky obrovsky důležité. Věděla jsem, jestliže se odhodlám ke generálce, tak jedině k němu.

Tak kněze bych "už měla". Ovšem od dob přečtení článku od roba po oslovení "našeho pana faráře" uplynuly skoro 3 týdny. Byla jsem "na prášky", neklidná, neměla jsem ani chuť na to jídlo a po té době, když už mi padaly kalhoty už i z pasu (během té doby jsem dala dolů nějaké to kilečko), jsem to už nevydržela. 19.12 se v našem kostele konal Adventní koncert. Šla jsem najistotu právě na ta místa, kde se ponejvíce zdržuje i pan farář. A tam jsem na program koncertu napsala prosbu o generální zpověď. Cítila jsem, jestli to teď neudělám, už se asi neodhodlám. Tak jsem využila poslední zbytky odvahy. Bylo mi jasné, že má toho v tom předvánočním čase nad hlavu, ale řekla jsem mu, že se přizpůsobím já jemu. A tak jsem měla 23.12 k němu na faru přijít. Všechno se v kostele odehrálo v jakémsi fofru a tak se mi stalo, že když jsem tam 23.12. šla v určený čas, no nenašla jsem ho doma. Nedivila bych se, kdyby zapomněl a nebyla jsem z toho rozčarována, chápala jsem to. A zároveň ale přišly takové myšlenky, "nepřeháním to snad trochu? (s tou generálkou, chápejme)", "nejsou to jen moje nervy a radši bych se měla uklidnit a zchladit?" nebo "není toto znamení, že do toho nemám jít?". Nicméně té myšlenky jsem se už nevzdala. Ale v těch různých hlasech jsem si ještě říkala, mám se dělat, jako kdybych nic neřekla, když si nevzpomene? atd. A trápila se dál.

31.12. se ve čtyři se ve farním kostele konala mše a po ní adorace, kterých jsem se zúčastnila. Poté jsem se přemístila do kostela k františkánům. Věděla jsem, že oni budou mít mši pro změnu v šest večer a po ní také adoraci. Zvažovala jsem, zda mám jít na zpověď tam -nikoliv generální, ale "klasickou". A myslím, že na to mé přešlapování se už ani Bůh nemohl dívat, protože jak jsem tak v kostele nerozhodně stála, mám tam jít, nemám, nebo kam mám vlastně jít - znenadání se tam objevil "náš pan farář!" Málem jsem zírala s otevřenou hubou. Vůbec bych ho tam nebývala čekala! Zvlášť po mši a adoraci, kterou už měl za sebou ve farním kostele. Jakmile mě uviděl, hned zamířil ke mně. Ne, nezapomněl (ostatně, to jsem si všimla už dřív, že můj ksicht si většina zapamatuje - teď nevím, jestli je to dobře, nebo špatně). Věděla jsem, že mu dlužím jisté vysvětlení, nebo oznámení, zda jsem třeba nezapomněla já, nebo jestli jsem na faře byla nebo ne. Řekla jsem mu, že jsem tam byla, ale nenašla ho doma. Nicméně toho 31.12. mi říkal, že se domluvíme.

Šla jsem domů, 1.1. zase na mši - do farního a tam mě napadlo, že bychom to mohli udělat po cestě na pouť na Velehrad, jelikož dnes, 2.1. byla opět první neděle v měsíci. A mně rozhodně pomůže, když se bude jednat o "open space", než někde vevnitř či dokonce ve "zpovědní budce", kde to na mně působí klaustrofóbně a na klidu mi to rozhodně nepřidává.

Tak se stalo. Nejdříve to vypadalo, že snad ani nebude možnost. Ale pak během zastavení, kdy se ostatní modlili růženec, tak "kostky byly vrženy". Já teď vím, že jsem si pak vzpomněla, co jsem ještě neřekla, ale to nebylo podstatné, protože to klíčové jsem řekla. A cítila jsem, že ani nebylo důležité - uvádět výčet, jak seškrtávat položky ze seznamu nákupu, ale doznat se ke své nepravosti, k slabostem a sklonem a jak to moje ego zranilo především bližní i sebe. Nepamatuji si, kdy jsem naposled udělala větší čistku.

Ale mělo to pro mě další nemalý rozměr. Právě dnes na mši žehnal pan farář všem tříkralovým koledníkům, těm, kteří budou chodit dům od domu, všem, kteří budou ty dveře otevírat, všem, kteří budou chodit s dětmi a zároveň dětem vysvětlovat symboly jako "hvězda nad Betlémem", kdo byli mudrci, co znamenají dary mudrců i úmysly mudrců.

My jsme takovou symbolickou cestu učinili také. Jako mudrci (potažmo i ostatní poutníci) jsme od kostela vyšli pěšky do St.Města, pak po cyklostezce, kde se nachází zastavení celého růžence. Nesli jsme dar - sebe, a já navíc i moje hříchy a doufání v pomoc Ježíše. Zrovna na 1. a 2. ledna se více než jindy mluví o Božím milosrdenství, o Slově, které se stalo Tělem a přebývalo mezi námi. Tak jsem šla, tak jak ti mudrci za Betlémskou hvězdou za Dítětem, které  je v každém chrámu Božím. Já jsem putovala na Velehrad, tam, kam doputovali svého času Sv. Cyril a Metoděj, přinevši víru i jazyk. A tak jak mudrci našli hvězdu a s ní i Dítě, i já zde našla Dítě zabalené v plenkách i Dítě v živé Eucharistii..