Poslední dobu míváme v práci pestrý výběr obědů, někdy si těžko vybrat, co dřív. Tak jednou za týden nepohrdnu ani sladkými jídly, ty dělají přímo výtečně. A na dnešek jsem se mohla těšit na bavorské vdolky, které jsem si vybrala.


Jenže blondýna proměněná na "pink hair" dala do tiskárny příliš malý papír, který se někde ztratil v tiskárně a už nevylezl.. a pochopitelně než se to nevybere, nelze tisknout. Ale pozor, Pink dokázala přístroj rozebrat, to ještě docela umí, ale papír ne a ne najít.

Ještě že mám vytypované určité lidi, na které je spolehnutí a jsou vždy ochotní. S takovými je radost pracovat.

Říkala jsem si, že než ztratím nervy, půjdu radši na oběd. Vdolků jsem měla na talíři pět, 2 jsem snědla a už nemohla, je to syté, a pokud mě navíc čeká něco, co nemám dodělané, je to něco, na co si musím někoho zavolat, co je rozdělané, ale nemohu to zatím dokončit, tak nemám ani takovou chuť na oběd ..

Ale dostala jsem nápad. Tento mladý pán, kterého jsem hodlala z technického oslovit, tak o něm velmi dobře vím - protože si okolí všímám - že kdykoli někdo potřeboval, téměř záhy došel, velmi ochotný, milý. Takoví spolupracovníci však nejsou všichni (všude a automaticky). A říkala jsem si, poděkoval vůbec někdy někdo za takové dobré služby (komukoliv) nebo se to bere jako samozřejmost? Jasně, od každého pracovníka se očekává slušnost, pracovitost, píle atd., ale zapomíná se, že i tu lidskou solidaritu je nutné pěstovat, že nepadá z nebe jako pečené holoubátko, že je to také o určitých ústupcích na úkor vlastní práce. A musím říct, že to funguje oboustranně. U všech. Jestliže víte, že se můžete spolehnout, že je/jsou zdvořilí, tak i druhá strana ráda (či o to víc) prokáže službu, až bude potřebovat on/oni.

Ten technik je jeden z mnoha, ale jako pracovník nemocničního informačního systému je celkem vytížený a dost často někde odvolávaný ze svého pracoviště - či už kvůli poruše nebo jinak. Protože mám okno tak, že vidím před budovu a ne na stromy vzadu, tak ho často vidím poběhovat sem a tam. Ten se nalétá .. Už jednou jsem mu poděkovala a také ocenila jeho dobré vlastnosti. A on opravdu roztál.. úplně se ten výraz jeho obličeje proměnil. Asi to moc často neslyší. A takové ocenění - to je taky v určitém smyslu hnací motor.

Vzala jsem talíř tří vdolků, vyšla z jídelny ven, narazila na našeho doktora, plna nadšení jsem mu nabídla jeden vdolek a slíbila jsem, že mu ho nechám ke kávě. Těšil se jak malé děcko :-)). Dnes fučel severák, a já s taléřkem přes celou nemocnici. Chránila jsem je celým tělem, zuby nehty, aby mi neodletěly. :-)  Pak jsem to vyřídila s dotyčným technikem, který došel do mé kanceláře mrknout na můj problém. Nakonec se ukázalo, že šlo o banalitu, otevřel dvířka na tiskárně, na které jsem zapomněla .. a tam byl ten kus papíru .. no ale co byste tak mohli říct "pink hair", než že se shovívavě usmát. Ale on si ze mě špás nedělal a když už tam byl, tak mi celou tiskárnu vyčistil. Opravdu říkám, obětavý člověk, spousta lidí by se na to vykašlala. Darovala jsem mu druhý vdolek. To vůbec nečekal. A byl potěšen.

Třetí vdolek jsem se rozhodla věnovat jedné paní doktorce na kožním, taky příjemné a vždy ochotné - ke které jsem měla dnes jít. Ale nevěděla jsem, do čeho ji vzít. Nakonec jsem na to našla velmi pěkný čajový hrneček, kde se akorát vešel. Co byste si tak říkali, kdybyste byli v areálu nemocnice, viděli slečnu/paní v zeleném se zeleným hrnkem chodit po celém špitálu? Obzvláště v severáku? Normálně lidi, když jdou na amb., mají v ruce lístek od regulačního poplatku. Já měla v jedné lístek, v druhé hrneček s vdolkem.

Přišla jsem na kožní amb., kde t.č. seděli asi 4 lidé. Že se dívali poněkud divně na ten můj hrnek, nemusím ani dodávat. Já se tvářila, že je to vcelku normální. Chtěla jsem postát, ale nakonec jsem si sedla, i když mi bylo jasné, že to je risk. Periferním viděním jsem postřehla, že jedna starší paní vedle mě nakukuje do toho hrnku. Přemýšlela jsem, zda nezpůsobuji další pr..er ve zdravotnictví, aby si jako pacienti nemysleli, že jestli se t.č. chtějí dočkat péče, musí na každé vyš. nosit v jedné ruce potvrzení o zaplacení regulačního poplatku a v druhé aspoň ten vdolek :-D. Ale vypadá to, že krize byla zažehnána (a to i DO). Právě proto, že jsem se nepřivalila jako velká voda a fakt čekala, jako řádný občan :-D. Byť vím, že kdybych zaklepala, tak mě vezmou hned, ale je mi jasné, kolik se dnes lidé v čekárně načekají a pro tu starší paní takové čekání asi taky nic moc.

Tak doputoval i třetí vdolek - na opačný konec od mého pracoviště, byť nakonec připadl někomu úplně jinému, a to paní primářce, protože doktorka, o které byla řeč, tam nebyla. Ale mám radost, že jsem snad někomu zpříjemnila den, obzvlášť když to ti dotyční nečekali. A tak si říkám, že bych/bychom to mohla/mohli dělat častěji.