Ve středu jsme se ve fr.kostele v UH rozloučili s P. Vojtěchem - viz http://frantiskanske-spolco-uh-signaly.cz/1102/zemrel-br-vojtech-jan-marek. Mše svatá proběhla za účasti plného kostela věřících a řady knězů, především (a nejen) bratří františkánů, i těch, kteří zde působili, ale už jsou v dalších farnostech. Mši celebroval o.biskup Josef Hrdlička. To, co říkal během mše on, a co další kněží po obřadech, se shodovalo a tentokrát mohu skutečně říct, že nešlo jen o pěkné (příp. okrasné) proslovy, které se ve všeobecnosti na pohřbech o mrtvých říká, protože kdo P. Vojtěcha znal, ví, že to byl člověk mimořádně vnímavý k potřebám jiných lidí, pokorného smýšlení, laskavého srdce. On nebyl hrdina národů stavěný na piedestál obdivu, on neměl významné postavení, nebudou ho uctívat národy všeho světa a provolávat mu slávu, přesto - tím, jak on žil, se takovou osobností pro nás, zvlášť, kteří jsme ho znali, stává. Jeho smrti nic nekončí, protože jeho skutky lásky máme před očima stále, je řada lidí, kteří řeknou konkrétní zkušenosti, jakým způsobem jim byl v životě nápomocný. Na pohřbu se sešlo lidí jak zdejších a blízkého okolí, tak např. i z Olomoucka, Korytné, od Havlíčkova Brodu apod.


Kněžský pohřeb - to je pro mě vždy velmi silný zážitek (mohu-li to tak říct), je to jedna velká milost, když se sejde tolik spolubratrů, když jsou tam všichni ti, kteří měli zemřelého rádi, vládne tam jednotný Duch, nebo když bratři kněží nesou rakev. P.Vojtěch je jeden z kněží, o kterém mohu (můžeme) s jistotou říct, že dokázal celé své kněžství a nemoci obětovat za všechny kněze, za Církev. Jeho oběti nesli své ovoce. Žil takovým čistým kněžstvím (nevím, jak jinak bych to vyjádřila). 

Měl určité nemoci interního charakteru, ale nejvíce ho sužovala nemoc páteře, která ho postupně přikovala v podstatě na lůžko. Páteř se mu postupně ohýbala do předklonu (a nemohl se narovnat!), takto shrbený chodil ještě hodně dlouho, pak ho už vozili jen na vozíku, v posl. době se mu přihoršilo i jinak a už ani moc nemohl mluvit. Své břímě nesl v duchu: "já se musím menšit, ON však musí růst"..

Bratři františkáni se mu v klášteře příkladně věnovali, pečovali o něho. Ale i další lidé, např. jedna moje kolegyně ho chodila pravidelně namasírovat a posloužit mu takto apod. On sám, přestože už byl dost nemocný, se nikdy nepřestal zajímat o farníky i z bývalých farností, o stavbu nového kostela ve St.Městě. Byl nevládný fyzicky, ale duševně mu to myslelo až do poslední chvíle, oplýval vitálním duchem, bystrostí.

Ve svém životě se hodně věnoval např. mládeži. Přičemž sám neskládal ruce v klín a kde viděl, že je potřeba, vložil se do toho. Třeba dokázal obstaral pro někoho pečovatelku, kdo to potřeboval, nečekal, až se "postará někdo jiný" a to je jen malinký střípek celé mozaiky. Sám si nikdy na nic nestěžoval. V tomto postoji "otevřených očí" a osobním přičiňováním je mi jeho chování velmi podobné chování P. Kubíčka (aspoň podle toho, co jsem se o něm dozvěděla z knížky). Od roku 1994 do r. 2000 působil ve St.Městě. V roce 1997 zastihly Moravu povodně, St.Město nevyjímaje a byl velmi iniciativní v tom, aby našel náhradní místo pro farníky na bohoslužby - zkrátka aby oni nijak nestrádaly, kostelík byl totiž podmáčený. Také tam nechal zřídit zpovědnici. Ale je rovněž průkopníkem ohledně stavby nového kostela (po kterém ve St.Městě touží již desítky generací lidí, kterým se to dosud nepodařilo, až teď, kdy se postupně staví). S vyřizováním potřebným formalit si užil své peripetie, o kterých může vykládat i souč.kněz St.Města P. Miroslav Suchomel, který právě P.Vojtěcha v roce 2000 vystřídal v kněžské službě ve St.Městě (až P. Miroslavovi a to snad až po třech letech nebo teď nevím přesně, se mu po neskutečných průtazích konečně podařilo to stavební povolení obstarat. Ale to byl teprve začátek všeho, zdaleka tím potíže nekončily). P. Miroslavovi utkvěl P. Vojtěch mj. i tím, že jsou prakticky - až na tři dny - s P. Vojtěchem přesně o 40 let od sebe! P. Vojtěch byl ročník 1924, P. Miroslav je r. 1964.

Po Starém Městě působil P. Vojtěch ještě v Korytné a poté se znovu vrátil, ale tentokrát do UH, kde byl několik let ještě ve své kněžské službě činný, ale posl. pár let už pobýval pouze ve fr.kláštere, kdy už díky zdrav.stavu nebyl schopen vysluhovat svátostmi.

Bratři františkáni nechali na parte vytisknout jednu velmi výstižnou větu, určenou P.Vojtěchovi: Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Pan biskup Hrdlička říkal: "Tak jak tiše žil, tak tiše odešel". P. Vojtěch zemřel v nemocnici, kde si od svého přichodu tam až do smrti pobyl pouhých pár dní, přesto však umřel zaopatřen svátostmi a až do konce byl u něho přítomen br. Augustin, takže neumíral osamocen. A to se moc často v nemocnici nestává, jak víme .. Můžeme tedy říct, že ačkoliv si v životě vytrpěl své, zemřel tak, jak si řada z nás přeje, klidně, tiše, zaopatřen svátostmi.

Kromě dalších charakteristik uvádí pan biskup další pravdivou věc: že byl P. Vojtěch vstřícný. Co to vlastně znamená? Nejen laskavý, ale především tím, že on šel farníkům naproti jako první. A to je velký příklad i ostatním knězům. Celkem tak podobně jako když se marnotratný syn vrací ke svému Otci a On, vidící ho zdálky, jde mu radostně naproti. Já osobně mám s P. Vojtěchem osobní zkušenosti. Několik let byl mým zpovědníkem (dokud ještě mohl zpovídat), na kterého dodnes vzpomínám a myslím, že od té doby už zdaleka není všechno jako dříve ...  Celkově jsme lidé velmi často tvrdě soudící, kritičtí, ale on dokázal vidět v každém skutečného člověka, bratra/sestru v Kristu. Na nikoho se nedíval skrz prsty.

Otec biskup Hrdlička mě svými myšlenkami oslovil. Mj. vzpomněl fr.písničku z kancionálu, kde se zpívá "ať tě chválí sestra luna", "ať tě chválí sestra voda", "ať tě chválí bratr měsíc" atd., a také "ať tě chválí sestřička smrt". "Sestřička"!, říká. "Smrt je prakticky jediná jistota, kterou každý máme. Je celkem přirozené, že se smrti bojíme a bojíme se jí obzvlášť proto, že pociťujeme velké dluhy vůči Bohu, svou hříšnost, to, co jsme nezvládli (nezvládáme). Strach však zmizí, když budeme milovat Boha a své bližní.. Země - ta obklopí, pohřbí P. Vojtěcha, každého. Neboť prach jsi a v prach se obrátíš. I Ježíš byl pohřben do země, ALE třetího dne slavně z mrtvých vstal. A tak i my věříme, a máme naději, že také s Ním vstaneme".

Když pak ve St.Městě (P. Vojtěch je pohřben ve St.Městě ve společném fr.hrobě) proběhly ještě závěrečné obřady (než byla rakev uložena do hrobu), líbilo se mi, když začaly typickou písní, která k františkánům neodmyslitelně patří a to "Učiň mě Pane nástrojem".

Dalo by se toho ještě hodně říct. Ale my už teď věříme, že máme v nebi velkého přímluvce, P. Vojtěcha. Ať je mu Bůh milostiv, ať ho obdaruje pokojem a nekončící Radostí. Ať mu svítí světlo věčné.

Drahý P. Vojtěchu, za vše Pán Bůh zaplať!

http://frantiskanske-spolco-uh-signaly.cz/1102/rozhovor-s-bratrem-vojtechem-ofm