Svatost


je podíl na životě samého Boha. Nelze ji vyjádřit jednou formulí. Je nevypravitelná - jako Bůh sám. Jest však významné uvědomit si: Ani sebevíc dobrých skutků samo o sobě nevytváří svatost. Svatost není úkon, je stav, fysiognomie duše, nitra, Bohem ovládaného, Bohu připodobněného, s Bohem v lásce spojeného - duše v Boha zcela ponořená - a když se projeví, pak to vše jeví známky Boží přítomnosti, působení. Dobrý, zbožný - to je jako nádeník, který si občas něco vydělá. Světec je Bohem tak bohat, že stále rozdává. Proto touha po svatosti musí vyznít v touhu po spojení s Bohem v duši - stále hlubším, vřelejším, láskyplnějším, tak, aby naše dobré skutky vyrůstaly z plnosti Boha v nás a ne pouze z vnějších pohnutek, aby byly vyzařováním lásky, které se naše nitro oddalo a již blaženě propadlo. "Propadl" lásce Boží! Blažený!