AVE

Jinoch zbloudil, klesl. Rozerván, zoufalec, je v Alpách. Strmá skála, pod ní hluboké jezero. Tam bude (?) všemu konec! Již se chystá k hroznému činu. Jsou vteřiny, které mají cenu smrti nebo života - věčnosti. Ale v tom zazní z údolí zvonek - klekání. Jako posel z jiného světa - jako okamžitý východ slunce v temné duši. Rozbřesklo se! Tedy je ještě jiný svět než to jeho zpustošené nitro. A ten svět jde k němu jako přítel, zve ho, nabízí se mu, pomoc nese. - A jinoch je zachráněn. Nezoufá si, začne žít, jinak žít! ...

Naše světla, naše hesla, jiskřičky z ranního rozjímání chtějí být zvonem, který nepřestává zvonit, zvát v ony kraje vysněné svatosti, o níž jsme rozjímali a pro kterou jsme se rozhodli. Je to velká milost a umění - vracet se k světlu svého rozjímání, umět slyšet Boží hlas, který k nám v rozjímání mluvil. Takové hlasy dal Bůh všemu stvoření. Tvorové mají být nástrojem našeho posvěcení. Je to milost, je to štěstí umět vidět, slyšet, vnímat, jak ze všeho mluví Bůh, ze všeho se na nás dívá a nabízí nám lásku.