Duše má velebí Hospodina!

Všimněme si toho přívlastku má! Je velmi častý, nenápadný, a přece - polož jej ke ke slovu duše - a zjeví se ti nesmírně vážné tajemství.

Duše má! Ta, kterou mi Bůh dal. Ona je to pravé "já". Její kvalita jest i kvalitou mé osobnosti, je to majetek, můj majetek, daný od Boha! - Co jsem s ním udělal? Jak nyní vypadá?

Jsou duše milované, krásné, šťastné. Ony jsou první starostí a zájmem lidí velkých. Duše slavné!

Ale jsou i duše zanedbané, člověk o ně nedbal, ano, jsou i duše umučené, utýrané tělem a jeho náruživostmi.

Duše má! Ty mi zůstaneš - ty budeš moje já, až umru. Zda není potřebí, abych se o tebe víc staral? Lepší ovzduší, lepší duchovní stravu. A víc lásky! Tvůj věčný osud bude mým dílem, jak ty jsi mou, majetkem mé osobnosti.

Duše má milovaná! Jak tebe Bůh miloval!