Od jisté doby, asi od dvaceti let, mám svůj zvláštní vztah k hřbitovům, k zemřelým. Kde se to najednou vzalo, netuším, ale začínám si uvědomovat souvislosti. Nejspíš to mají na svědomí mojí biřmovací patronové: sv. Jan z Boha, sv. Josef Moscati, sv. Jan Křtilel. Např. sv. Josef Moscati zahynul poměrně mladý a to když pomáhal lidem zasažených cholerou, umírajícím. Přičemž se později sám nakazil a zemřel. Ale co bylo pro něho podstatné: křesťanská láska k umírajím. Nebo sv. Jan z Boha, on byl před svým obrácením bohém-tulák, ale pak se staral o nemocné, sám si prožil zkušenost v psychiatrické léčebně. "Sbíral" lehké děvy, a každého, kdo potřeboval pomoct, žebráky, tuláky, nemocné, ve svém životě ztracené nebo sv. Jan Křtitel, který nabádá všechny: "Připravte cestu Pánu, urovnejte mu stezky".


Je to asi tak, jak když je psáno: "Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává". A přirovnala bych to i k patronům-světcům. Čím více patronů (asi), "tím více nejen požehnání", ale i úkolů a také závazek dělat jim čest. Já třeba také od určité doby pozoruji, že se mě ve zvýšené míře někdo ptá na cestu, nebo narazím na člověka, který potřebuje pomoct, nebo se dozvím o hodně osamělých lidech, kteří nikoho nemají, nejdou mi z hlavy a navštěvuji je - nebo ne JE, spíš jednoho dva, protože si myslím, že věnovat soustředěnou pozornost jedním, dvěma, je plnohodnotnější, než ji rozmělňovat na mililitry času, to by nemělo smysl. Nebo velmi často navštěvuji nemocné v nemocnici - či už známí, vzdálení známí či známí známých. Trochu je povzbudit, vytrhnout je z té rutiny, samoty, stereotypu ..

Dodnes nechápu a nikdy nepochopím takové neuvěřitelné věci jako že lékaři někoho vrátí do života, i když byl již na druhém břehu, nebo si vemte takovou operaci. Člověk se dá uspat, nic necítí, v hlubokém spánku ho rozřežou, něco odeberou, vyoperují, či dokonce mohou odebrát určitou část těla, třeba štěpy z kůže nebo kus střeva a použít to jinde v těle na znovuobnovení funkce dalšího orgánu atd. "zašijou ho" a člověk se probudí a jede dál .. pravda, trochu zjednodušeně, ale co vše to tělo vydrží, co vše se s ním dá dělat, jak to vše funguje, jak ten zárodek od základu roste, vývojová psychologie aj. ..

A stejně tak nepochopitelné, když všechno, čím člověk žil, se najednou rozplyne lusknutím prstů, že tu UŽ není .. teď když se podíváte na zemřelého, mění se na takovou zvláštní figurku. Jako když vyfučí vzduch, leží tu jako vosková figurína - panoptikum .. a díváte se a nechápete, že skutečně tady tento člověk tu ještě včera, předevčírem byl jako lidská bytost se svými potřebami, vlohami, svou osobností, povahou. Je zvláštní být "tady" a oni "tam". "Tam" čeká každého. A kolikrát si říkám, jak to, Pane, žes mě ušetřil toho a tamtoho, jaký máš se mnou plán? (nebo: "Jak dlouho můžu ještě tady být? A já to nevím.) A je to hodně zavazující. Žít právě tak, aby to "tam" se stalo nekonečným blahem. My totiž víme, že to "tam" se může stát i nekonečným trápením. Ale jak to poznam, zda dělám všechno to a tak, jak mám? Nepoznám! (aspoň já osobně ne) Jen mohu doufat. Ale zároveň v tom vnímám určitou pokoru, že "nemáme zdaleka vše jisté", to mě nutí počítat s Pánem.  

To, co je po smrti, a co je "tam", o tom se polemizuje už létá letoucí, a lidským chápaním je to nedosažitelné. Filosofuji o tom už i tak dost, abych k tomu potřebovala další filosofické úvahy. Ale o jednom jsem přesvědčená. Že jak umírající, tak zejména zemřelí, potřebují naše modlitby. I když jsem, dá se říct, v mladém věku, tak mám na vědomí, kolik lidí odešlo nesmířených s jinými lidmi, s nejbližšími, s Bohem, nebo zde na zemi nestačili něco dořešit. A aniž "by se to mělo", mám k nim úctu. Modlím se za ty duše každý den, a věřím, že to pomáhá. Velmi ráda navštěvuji hřbitovy. Je tam zvláštní atmosféra. Teď nebudu ani tak objektivní jako pocitová. Ale stejně mi nemůže uniknout, že vnímám, že jsou tato místa hodně promodlována. To se dá poznat.

Tak jak s poutními místy. Zdaleka jsem je nenavštívila všechny, ale jsou místa, kdy to jasně poznám a u dalších necítím vůbec nic. A také ne každý hřbitov je "promodlený". Já mám třeba velmi ráda kostelík ve St.Městě. On je sice malý, na potřeby tamních věřících nedostačující, ale on stojí přímo na hřbitově a mně to nepřipadá nijak divné. Podle mě je to požehnané. Prostě jdete na mši, jdete kolem těch hřbitovů, vždycky mi ta myšlenka k nim zalétne. Jasně, že i na každé mši se myslí na zemřelé, ale teď mám na mysli takový ten osobitý postoj. A když si ještě pomyslím, že každá mše se slouží v podstatě přímo na hřbitově .. nebo jdete ze svatebního obřadu a projdete hřbitovem. Já myslím, že je to dobré. Je dobré si v jakékoliv fázi života připomínat, že "prach jsi a v prach se obrátíš", připomínka toho, že jsme v podstatě jen takoví mravenci. Že bez Boha nejsme nic, ale i přesto, "že nejsme nic", dokonce přestože velmi dobře ví, co je v člověku a bývá tam více toho zlého, než dobrého, miluje nás. Pro nás lidi je to stejně lidsky nepochopitelné jako i to, co jsem zmiňovala výše, ale to je další fakt, který zavazuje k VDĚČNOSTI, protože si podle mě každý z nás musí uvědomovat, že my potřebujeme Boží milosrdenství, požehnání a o nic méně odpuštění. Nevím, myslím Margotka1 to někde v článku vzpomínala, jak se jí podařilo někomu ublížit a to se těžko bere zpět, je těžké zapomenout, odpustit. Ale kdyby nám Bůh neodpouštěl, to si neumí představit, to by byla hrůza. A tak určitě i v lidských vztazích mějme na paměti velmi vážnou větu: .. a odpusť nám, JAKO I MY ODPOUŠTÍME našim viníkům ...

Na závěr tohoto článku si přeji jen jediné. Kéž každý hledá Hospodina, dokud je ho možno nalézt. Kéž každý pocítí, jak hřích rozvracuje a kéž každý, i když jakkoliv chyboval v životě, si dokáže včas uvědomit, že žádný okamžik se už nevrací - aby se snažil v pokoře a lásce žít jak se sebou, tak s bližními, tak i s Bohem a byl připraven vždy tak, aby kdykoliv, kdy si ho Pán povolá, odcházel s Ním i se všemi smířený. Ale zároveň je to závazek pro nás, snažit se o to, abychom byli prostředníky, aby skrze nás lidé Boha "poznali". Ne každý má totiž tuto milost. Abychom se nezpytovali  "co jsem udělal", nýbrž "co jsem měl/mohl udělat a neudělal jsem". A k tomu všemu ať nám dopomáhá Bůh.