Pane, vložil jsi do mne počinek

nikoli smrti, ale světla.

Měj se mnou trpělivost,

protože nejsem jedním z tvých světců,

kteří v pokání roztírají hořkou

a tvrdou kůru,

stravováni ze vše stran dílem

jak cibule svými kořeny.

Neboť nejde o to, abych vydal počet

jen z tohoto svého těla,

ale abych z celého toho hrubého světa

dovedl poskytnout

jakýsi obsah a rozložit jej a připodobnit

Tobě a nevidět jinak nic,

co by lámalo ve mně světlo Tvé!

 

(přeložil Jan Zahradníček)

 

pozn.: z jaké sbírky to je, nevím, ale dávám k dispozici i výrok Paula Claudela, který mě oslovil ..

"Víra v Boha umožňuje chválu. Chvála je snad nejmocnějším hybatelem poezie, neboť je vyjádřením nejhlubší potřeby duše, hlasem radosti a života, povinnosti celého stvoření, touhou, jež všechny spojuje .. Náboženství ale přineslo na svět nejen radost, ale také smysl. Dává nám prostředky jak se ptát i odpovídat, jak učit i vyučovat, jak prokazovat dobro bratřím i sami od nich dobro přijímat ..

Jsme schopni nekonečného dobra i nekonečného zla. Musíme najít svou cestu. Jsme po ni vedeni, nebo z ní sváděni. Pro nás je život neustále nový a neustále zajímavý, protože v každou vteřinu se máme učit něco nového a vykonat něco nezbytného. Poslední dějství je vždycky krvavé, ale je také nádherné, neboť náboženství uvedlo do života drama, ale na jeho konec smrti uvedlo nejvyšší formu dramatu, kterou je pro každého skutečného učedníka našeho božského Učitele oběť".