Ideál z Hlubin Trojice

Ve svém Synu má věčný Otec vzor, aby měl i jiné syny - adoptované. A aby to uskutečnil, pohnutkou je Duch Svatý, věčný výron lásky Otce i Syna. Tu je ideál lásky, která se rozléhá navenek v nesčetných proudech, a zároveň je tu i důvod, aby se ta láska, která se v Duchu Svatém jeví jako nekonečně plodná a líbezná, zjevovala a vylévala i z břehů a přes břehy nekonečného oceánu božství ... A tak se ta láska, Duch Svatý, rozlévá a v ní se i Otec a Syn dává tvorům, rozšiřuje se na tvory, dává jim vyšší bytí, krásu, Boží podobu, nároky na věčné patření trojjediného Boha, zdroj nevýslovné lásky a tím i štěstí.

A tak vidíme, že naše synovství Boží, život milosti, je napodobením vnitřních procesů v hlubinách Trojice: v nich má svůj pramen, vzor, důvod i uskutečnění.

Když se nám tedy dostává milosti Boží, to se v nás děje nesmírné dílo. Klanějme se Bohu, mějme posvátnou úctu k Bohu v sobě, opatrujme v sobě život Boží milosti i za cenů všech světů. Když žijeme úměrně důstojnosti díla, které Bůh v nás koná, důstojně Boha, který v nás působí, přebývá, dává nám sebe - svou věčnou lásku.