Co můžu nazvat větším Božím milosrdenstvím, než-li to, že ráno začnu svatou zpovědí, mší svatou a svatým přijímáním? Protože zrovna toto se mi dnes stalo. Jindy je to ve všedních dnech nemožné, jsem v práci.

Vzala jsem si půl dne dovči s tím, že už jsem výše uvedené měla v plánu. Nechci rozebírat těžké věci, které jsem nosila v sobě (mj. i tím nánosem), ALE - fakt je ten, že i když se snažím na svátost smíření chodit pravidelně, 1x za měsíc, tak čas od času bývají u mě takové záseky, kdy nejsem schopna na tu zpověď jít .. a pořád to odkládám. A čím je to delší, tím je i větší vzdálenost mezí mnou a Bohem.., tím obtížněji se s Ním setkat, tím v boji mezi Bohem a světským, pokušení podléhat spíš tomu světskému.. Proto i já říkám, je lepší se překonat a jít, ale ono se to lehčeji říká, než provádí. Proto chápu i další, kdo s tím má problém. Až musí přijít něco, jak i u mě se to stává, když mám období "záseku", kdy to naráz se mnou pohne natolik že jdu. Něco se mnou zamává a mnou prostupuje pokora. A myslím, že asi jen s pokorným srdcem se dá Bohu přiblížit, setkat se. A myslím, že i v životě jako takovém je udržet si pokoru náročná disciplína.

No a teď jsem šla nějak po třech měsících a něco. Dnes si to nejvíc považuji, možná poprvé jsem vnímala zejména setkání Boha se mnou (milosrdného Boha a marnotratné dcery), ne až tolik osobu kněze. A to samé i při mši svaté. I když se ji snažím vnímat vždy, tentokrát jsem se dokázala - taky snad poprvé, oprostit od toho, co je za mnou (tzn. nechat vyznané hříchy za sebou, nevracet se k nim donekonečna), oprostit se i od toho, co je přede mnou, a vnímat PRÁVĚ TEN PŘÍTOMNÝ OKAMŽIK bohoslužby a Boha samotného.

Má nejlépe prožitá mše svatá, přijímání. Vážila jsem si toho daleko více než jindy, bylo to sv.přijímání po dlouhých týdnech. A to je další věc. I když jsem se účastnila "náboženského života", na mších bez přijímání jsem se cítila osaměle. Víte, to je jak být za sklem. Někdy i já propadám pochybnostem ve víře, ale když jsem tak chodila na mše bez přijímání, najednou jsem zjišťovala, jak by ten můj život prázdný. Možná bych měla za cíle, jako mnozí, kteří tu naději nemají, jen "vydělávat, postavit si domy, chodit na zábavy" atd., dobře, ale je to všechno, měla bych nějaký cíl? Každý má nějaký cíl, to je jasné, ale stačilo by to? Bez péči o duši, nebo kdo může sňat hříchy a viny, než ne Kristus? Uvědomila jsem si, že i když život nevěřících může vypadat lehčeji nebo vcelku "normálně", tak to musí být hrozné, nemít kde nabýt pokoje.. Četla jsem v knize, mám dojem že od Maxe Kašparů (ale už nevím název knihy), že by nebylo zdaleka tolik neuróz, psychických poruch, nebo nebylo by potřeba tolik psychiatrů, kdyby každý člověk zpytoval své svědomí a aspoň jednou měsíčně se Bohu vyzpovídal.. ty psychózy jsou nezřídka projevem zanedbání duše.

Dnes jsem celou dobu v sobě cítila hluboký pokoj, vnímala jsem "nově nabytou svobodu Božích dětí". A toužila jsem/a toužím po tom, aby můj křesťanský život se naplňoval v celé své bytosti. Je to vlastně neustála spolupráce, překonávání překážek a kolikrát i sám/a sebe, vítězit nad zlem. Já jsem si velmi dobře vědoma, že sama svým úsilím nic nezmůžu. A že mám často tendenci řešit vše sama, a ačkoliv se svěřuji Bohu, zřejmě ne dostatatečně, i když já si to třeba myslím.

Musím říct, že to bylo tak DOBRÉ procitnutí, když ten balvan nánosů v duši, se odvalil, a že konečně mohl proniknout nejen paprsek světla, ale celé slunce. Bohu díky za to.

Uvědomila jsem si, a toho také lituji, že zřejmě málo toužím po svatosti, protože kdybych skutečně tolik důvěřovala Bohu, řadě hříchů, či vlastních selháních či už k Bohu, k lidem, k sobě, či už v mezilidských vztazích jsem se mohla vyvarovat. Ale mám za to, že člověk se učí celý život a připomínám si slova jednoho kněze, že: KAŽDÝ DEN JE MILOST NOVÝCH ZAČÁTKŮ.