Bylo to v dnech, kdy jsem podrobně zpytovala své svědomí. Pro mě je třeba náročné zajít do oblastí, kterým ne že bych se chtěla vyhnout, ale jsou mi natolik známy, že každý dotek tam je poněkud citlivý, choulostivý. To se mi onehdy podařilo a přitom je mi dobře známá nutná potřeba se tam dotknout k nabídnutí Bohu - k proměnění, naplnění.


Možná i díky určité předpřipravenosti mým srdcem pronikla slova P. Františka Petríka na duchovní obnově. Je to jedna myšlenka, s kterou se dá pracovat neustále. Začal upřesněním pojmu BOHOSLUŽBA. Toto si lidé často pletou. Myslí si, že bohoslužba znamená, že my sloužíme Bohu. Ale je to přesně naopak. Bohoslužba znamená, že BŮH SLOUŽÍ NÁM! Abychom byli naplněni, aby nás nejdřív Eucharistií posílil, abychom nejdřív my získali milosti.

Má to však tu podmínku, či lépe řečeno závazek, odpovědnost, že zrovna tak od nás očekává, že my pak budeme sloužit lidem kolem sebe. Bůh nám sebe sama daruje bez výhrad, sytí nás posvátnou Eucharistii.

Myšlenka, která mě zasáhla trefně do středu: "My jsme údy Těla Kristova, když my odmítáme sloužit, lámeme Kristovo Tělo!"

Když podrobně zkoumám své svědomí, zjišťuji, jak často promarňuji příležitosti, které mi Bůh nabízí. Nebo i svěřené hřivny. Případně je použiju ledabyle. Teď více začínám chápat, jak je to pro Boha zarmucující. Také já sama kvůli tomu často pociťuji smutek/lítost. A důvěrněji volám ke Kristu: odpusť.

Při tom všem rozjímání, přicházím na další skutečnost. Kterou nechci nikomu vnucovat, ale přesvědčila jsem se třeba o tom na vlastní kůži u sebe. Je podstatné neztratit ze zřetele cíl věčného života (a dle toho také v životě jednat), prakticky ale není možné naplňovat Boží vůli na dlouho dopředu, do daleké budoucnosti. Já jsem k tomu, než jsem to poznala, k tomu i špatně přistupovala. A často to tak i dopadalo. I když jsem to myslela vážně. Něco na způsob, UŽ NIKDY nebudu to a to atd. asi podobně jako silácký Petr - "Pane, i kdyby všichni odpadli (opustili, zapřeli), JÁ NIKDY ne!" Nebo že ZA KAŽDÝCH OKOLNOSTÍ budu dodržovat to a to. Asi nestačí jen dobrá vůle a "dávat si tzv. pozor." Samozřejmě jsme obecně velmi často slabí - to snad mohu tvrdit za všechny - a víme, že potřebujeme Boží pomoc, abychom obstáli. Také však musíme sami doopravdy chtít. O tom vůbec nepochybuji, já jen chci říct:

Když plna horlivosti říkám: "Pane, Tvá vůle ať se stane" (s myšlenkou kdykoliv, kdekoliv, jakkoliv), v modlitbě to vypadá hezky, ale .. pochopila jsem, či dospěla k názoru, že je daleko reálnější se modlit takto: "Bože, děkuji Ti za tento nový den, který mi dáváš, chci prosit o vnímavé srdce, abych měl/a oči a uši otevřené pro to, co chceš, abych konkrétně dnes udělal/a, abych dokázal/a přijmout vše, kam mě pošleš (a ke komu), a i když bude pro mě něco obtížné, abych měl/a větší důvěru, že Ty jsi se mnou a pokud budu s Tebou počítat, že Ty mi tu sílu dáš. Chci mít na vědomí, že mě některým situacím vystavuješ právě proto, abych osvědčil/a svoji víru. A pokud se překonám a neodmítnu ani to, co je těžké, tak pak to vítězství nad sebou samým, mou slabostí, mým egem apod. bude pro Tebe (a v souvislosti s Božím královstvím) daleko cennější. Chci vnímat to, že chceš pro mě to nejlepší a hlavně chceš mojí spásu (která se však nemůže uskutečnit bez mojí spolupráce). Nechci být lepším křesťanem, chci být kvalitním křesťanem TRVALE. A k tomu mi prosím dopomáhej".

Při tom všem rozjímání jsem si uvědomovala další věc. Že se často zaměřujeme na tzv. "velké věci", "velké projekty". A zapomínáme na takové drobnosti, kterými to všechno začíná a končí velkými nezdary, přitom kolikrát marně hledáme kořen problémů. Třeba mám na mysli různé slabosti a sklony k určitým jednáním. Tedy, v 1.řadě by měla nastoupit ochota chtít pracovat se sebou, i na sobě.

Jeden z takových nešvarů je klábosení a senzachtivé klepy o druhých, na kterých si lze s chutí zgustnout. A velmi často jsme odborníci na to, co by ten a tamten člověk by měl konkrétně udělat. A přitom ještě nemáme zameteno před vlastním prahem .. čili, měli bychom začít u sebe. A i když často nemusíme být ani aktivátory, ani takové informace vyhledávat, stačí, že pasivně posloucháme.. ty drby.

Je to jen jedna z oblastí. Možná by mě nenapadlo zmínit zrovna toto, ale já osobně mám takovou zkušenost. Před časem, asi před 2 lety, procházela naše rodina vážnou krizí a otřásala se v základech. To se ale nestalo najednou, to byl výbuch papiňáku za léta nastřádaných nevyřešených záležitostí a vyvrcholilo to poslední kapkou ze stran taťky. Já to v žádném případě nechci ventilovat, jen že toho za ty léta už bylo skutečně dost a velmi reálně hrozilo, že se cesty nás všech rozdělí. Já nejsem slepá ani hluchá, mě nemusel nikdo na nos věšet bulíky, a pravda je taková, že díky tomu tlaku, to jaksi muselo ven.. Takže my jsme s mamkou toho taťku neustále, celé dny a měsíce doslova propíraly. Až časem jsem pochopila, že ten ventil, když chceme, se dá hledat i jinde, mnohem lepší a hlavně ne zlý.

My jsme to s mamkou neventilovaly na veřejnosti, "jen mezi sebou", ale to bohatě stačilo. Podotýkám, že mi to strašně dlouho nedocházelo (!) a vůbec jsem si čím dál vzrůstající neklid (místo úlevy, a stejně tak i mamka, nezávisle na sobě), nervozitu, uštvání, až deprimující stavy, nedovedla vysvětlit, dokonce ani zdroj toho všeho. Až po půl roce mi to naráz došlo! Dá se říct, "poznání". Těžko se to vysvětluje, ale jakdyby naráz spadly ty šupiny z očí. Skutečnost byla prostá: my jsme totiž naši duši otravovali daleko více! A i když taťka u těch řečí nebyl, i tak to musel vnímat, takže navíc jsme ho (ať si to zasloužil jak chtěl), poškozovaly taky. Nehledě na to, že jsme mu chlad dávaly bytelně najevo. A v tom prohlédnutí jsem tu otravu duše vnímala tak silně, že mi doslova bylo ze mě samotné špatně! Takže nezáleží na tom, nakolik tyto řeči byly pravdivé, ale na tom, čím já osobně "vylepšuji" stav. Modlitba je v tu chvíli asi daleko přínosnější, ale sama musím podotknout, že mi to tenkrát tuze nešlo .. ani ta. Nebyla jsem toho schopna. A když se mi pak dostalo odpuštění skrz svátost smíření, tak se mi vrátil nejen pokoj, ale .. my s mamkou jsme to vnímaly stejně a řekly jsme si, že o se o něm už nebudeme bavit (a když to náhodou bude lákat, okamžitě to stopnem). Slovo jsme dodržely a ta situace se od té doby začala rapidně zlepšovat .. ten dýchatelný vzduch! To byla rodinná záležitost, ale stejný efekt mohou mít i zdánlivě nevinné řeči, plky, které mohu narůst (časem) i do obludných rozměrů.

A proč jsem to vlastně zmínila? Kromě každodenní hledání Boží vůle zkoumejme každý den, na čem můžeme každý za sebe zapracovat, které vlastnosti potřebuji zkoumání, proměňování. Ať toužíme být k druhým lidštější, ať dovolíme Pánu zkomat naše srdce, zkoušet nás, vždyť zná náš (ne)klid, obnovovat naše srdce, naši duši.

Každý den ať

.. je k oslavě Boží

.. slouží k oslavě Boha

.. se stává oslavou Boha