Pravda je taková, že i když se denně děje hodně lidských i společenských tragédií, tak právě ta osobní - bytelně osobní - se každého nejvíce dotýká. Jestli máme pohnutky uvažovat nad tím, jaký svět je, jaká je prognóza jeho budoucnosti, v čem my sami se můžeme změnit, tak se to děje skrz něco takového.


U nás v rodině přijde z času na čas rok, který je - a to celoročně - hodně zatěžkávací. Tento ale obzvlášť. Staly se významné, a vážné události.  Z toho ta poslední, z tohoto měsíce, naší rodinou otřásla nejvíce.

K vhledu: určitě si vzpomenete, že zejména v těch devadesátých let, když byla v rozkvětu řada podniků a frut (než bylo vše rozkradeno, vytunelováno..), tak tenkrát bylo té práce tolik, že se uživila i řada brigádníků, zejména Bělorusů. Hlavně v těch potravinových řetězcích. Také v ČR byli řadu let, než už pro ně nebyla práce. My víme, že dnes v souč.společnosti, jsme takoví novodobí otrokáři už téměř všichni, i našinci, ale umíte si představit, že lidé z těch chudých zemí na tom byli ještě hůře, pro řadu zaměstnavatelů póvl. A i když si vydělali, těžce makali od nevidím do nevidím. Levná pracovní síla .. Kromě toho doma nechali zbytek rodiny.

Mí rodiče se obzvlášť spřátelili s jedními manžely v obdobném věku. Měli sebou i syna, tak o 8 let staršího ode mě, ale věk byste mu nehádali, vypadal pořád jako  mladý chlapec, tak na 22. Oni sem přijeli kolem roku 96, a my právě pár let tehdy i v Babicích žili. Řadu let bydleli v tamní ubytovně a setkávání trvalo samozřejmě dál, když už jsme pak žili v UH. Ve své domovině, v Bělorusku, své rodiny už také mnoho nemají, tato paní má už jen sestru a mamku, a její manžel jen mamku, jinak nikoho .. My jsme se s nimi hodně navštěvovali, zejména naši, já je vídala spíš občas. Nicméně vím, že to jsou velmi skromní a dobrosrdeční lidé. Je to velmi zajímavé ten jev, čím chudší země a bída, tím ale ti lidé štědřejší. Ti by rozdali z posledního. Takoví byli i oni.

A řada dalších. Náš taťka třeba vykládal, jak mu až bylo stydno, když ho jeho kolega Ukrajinec vzal k nim na návštěvu a ta jeho maminka kvůli nemu/návštěvě zařezala v té chvíli jejich poslední slepici.. nebo když viděl tu bídu tam, chtěl v dobrém úmyslu jí dát nějaké peníze, ale ona je nechtěla přijmout. Nakonec si je vzala a dala je v kostele do kasičky ..

Postupně té práce ubývalo a v posl.pár letech i naši přátelé žili spíš kočovním životem, pár měsíců byli tady, když tu byla práce, když ne, zase doma a tak pořád dokola. Až přišel čas, kdy tu práce nebyla už definitivně. Jejich syn tam už natrvalo zůstal již několik let před nimi. A podařilo se mu tam i najít práci. Oni se pak ještě rozmýšleli, zda se neusadí tady, ale jakkoliv by jim bylo  těžce, doma je doma. Loni v květnu se s námi loučili a natrvalo odjížděli zpátky.

My oboustranně udržujeme kontakt, co je nového, co se děje v našich rodinách, v běžném životě apod. Tedy, píše mamka, ona se ještě ruštinu učívala, tak dokáže napsat i dopis. Píšeme si tu a tam, ale pravidelně a ty intervaly mezitím nejsou tak vzdálené od sebe. Píšeme si přes klasickou poštu. Zrovna nedávno mamka říkala, že je divné (i mě to vrtalo hlavou), že se Tamara dlouho neozvala, přes půl roku a to jí vůbec neodpovídalo. Posledně psala mamka tam, někdy v únoru. Jediné možné vysvětlení dle naší úvahy mohlou souviset s maminkou jejího manžela. Věděli jsme, že je na tom už delší čas špatně, že potřebuje 24-hodinovou péči. Vysoký věk. Tak jsme předpokládali, že se jí nejspíš přitížilo, nebo třeba už zemřela a nemají teď myšlenky na psaní.

Asi pár dní nato, co jsme se zrovna o nich bavili, obdrželi jsme od Tamary dopis. Min.středu. Rodiče bývavají doma, já v práci, běžný den. V poledne téhož dne, mi volala mamka. A říkala mi, že přišel dopis od Tamary a že hodinu na něho hleděla jako přimražená, že se z toho nemůže vzpamatovat, plakala a že musela nekomu zavolat, aby to dostala ven. Představte si, že tito dobrosrdeční lidé přišli o svého jediného syna! My bychom čekali všelicos, ale tohle ne. Je to velká tragédie a velmi s nimi soucítíme, a přitom víme, že jen těžko se dá utěšovat. My nevíme, co se stalo, Tamara o tom dosud není schopna psát, napsala vlastně jen pár vět, z kterých čiší nepopsatelená bolest. Píše: "Drazí přátelé, promiňte, že jsme se dlouho neozvali, ale v naší rodině se stala tragédie. Je nám těžko, máme velkou pustotu v srdci, náš život ztratil smysl. Jsme bez Aľošky. Stalo se to 23.5.2011. Není nic horšího a bolestnějšího, než pochovávat vlastní dítě. Promiňte, už nemohu dál psát. Napište, jak se máte, co je u vás nového. Tamara". A to v květnu tohoto roku právě její manžel měl šedesátiny a za 2 týdny pochovávají syna (měli jen jeho)..

Od této chvíle vím, že se ten úsek života na společné cestě s touto rodinou, se bude dělit na to, co bylo předtím a potom. Už nic nebude jako dřív. Vím, že život se nedá brát takto - musím udělat tohle a támhleto, protože za pár hodin/měsíců/let, bud vše jinak. To nikdo dopředu netuší. Žádné "kdyby" neexistuje. Jen jsem si naplno uvědomila, že častokrát spoustu těch setkání (nemyslím zdaleka jen rodinných, ale různého charakteru, i s dávnými přáteli, s kýmkoliv) odkládáme, "teď se to nehodí", "až když", "není čas", "až jindy". Žijeme sami pro sebe, uzavíráme se do svých světů a nakonec zjišťujeme, že se kolikrát pak setkáme jen u takových příležitostí jako oslava (nakonec můžeme být rádi, že se tolik slaví, nebo že se vůbec něco slaví), či pohřby.. Nebo se někdo s někým nepohodne, ale hrdost jedné či druhé, příp. oboum stranám nedovolí udělat ten první krok, i když by se už smířit chtěli.. a najedou je pozdě..  a nemyslím tím jen příp. umrtí jednoho z nich, ale např. ten čas, kdy to ještě šlo, už vypršel..  už se  příliš dlouho čekalo, váhalo ..

Věřím, že život bereme vážně, i s jeho odvrácenou stránkou, ale KAŽDÝ chce žít. Zcela přirozené jsou i představy o tom, že dobře vychováme děti, že se chceme dožít vnoučat, že bychom chtěli být zdraví apod. Prostě, i kdybychom se na smrt či těžké chvíle připravovali dejme tomu i z duchovní stránky, ve skutečnosti se na to připravit NEDÁ. A taky je dobře, že spoustu věcí nevíme, co nás čeká/případně nemine. Stali bychom se možná uzlíčkem nervů, ustrašené figurky.

Zkrátka, plánuje se/i uskutečňuje - to je dobře. Taktéž často říkáme, "hlavně hodně zdraví", ale někdy to už v tom běžném životě tolik nevnímáme, stává se z toho jakási odrhovačka, ale přitom nevíme, která chvíle už bude nenavratilelná, neřknu-li poslední?

Nebo si představte, že se s někým pohádáte a třeba mu už ani nestihnete říct, že je vám ho líto, nebo že ho máte rád. Hrozná představa. Když loni naši přátelé odjeli, zvali nás, abychom přijeli to léto za nimi na návštěvu. Onehdy byly skutečně takové problémy - i mamka dlouhodobě marodila - že naši nejeli. Spíš letos by to tak vyšlo. Nejspíš se za nimi vypraví, ale tentokrát to už nebude mít ten typický radostný charakter, sejdou se v pláči a první, co udělají, navštíví hrob jejich syna. Je to nevypověditelné.

V souvislosti s tím, jak některé věty banálně používám(e), při této zprávě z Běloruska to byla šupa, rána mezi oči, konsternace, natvrdo mě to usadilo a do mozku, srdce, hloubky, udeřilo toto:

ŽIVOT JE... PŘÍLIŠ KRÁTKÝ NA NĚJAKÉ ROZEPŘE!