Pídijíc se po zázracích v životě, která by nám měla dokázat, že Bůh existuje (zvlášť u nevěřích, chtějíc se přít o pravém opaku Boží existence, ale někdy i u nás, když je nám ouvej a malomyslně se ptáme, kde ten Bůh vlastně je), zapomínáme na to, že největší zázrak (který můžeme prožívat opakovaně!) nám Bůh prokázal DAREM v podobě svátostí smíření a Eucharistií=jí předcházející vlastním sebeobětováním na kříži.


 Vskutku, kde bychom byli bez této výsady, jak černá by ta naše duše, bez možností smíření s Bohem, musela být. Nejvíc to mnou procitne, když po čerstvé svátosti smíření se hned nato zúčastním mše svaté s přijímáním Eucharistie. Není nic lepšího, než začít den podobným ránem. Ale mám jen vzácné příležitosti tohle uskutečňovat, jelikož, když bývají ranní mše svaté, musím být už dávno v práci. Po delším čase se mi tohle propojení sv.smíření-mše svatá-sv.přijímání + návštěva hřbitova, podařilo uskutečnit na Památku zesnulých dne 2.listopadu. Nepamatuji se, kdy jsem se v posledních týdnech či pár měsíců doopravdy radovala, nebo jsem se zasmála, ne pobavila - nad nějakým vtípkem či klípkem, ale od srdce zasmála. Jenže 2.listopadu jsem prožila to, co už dávno ne a ta radost byla nepopsatelná.

Bylo mi tak dobře, tak radostně! Bůh je lékař duše, nepřichází jen jako Milosrdný Bůh, když nám odpouští hříchy, ale přichází i tehdy, když máme splín, trápení, do situací, kdy víme, že nás může pochopit jen On. A i přes různé splíny jsem ještě nepochybovala, že je tu pořád se mnou. A když odvalím ten kámen smutku, raduje se určitě se mnou!

Dnes je už docela zažité, že se dušičkovému času připisuje jakási ponurost, vážnost, "depka". Možná i ročnímu období, ale hlavně tím, že si o to více připomínáme vlastní smrtelnost. Řada lidí pochovala své blízké, často i hluboce milované. Někteří mají dokonce teprve teď čerstvou ránu v srdci. Stejně tak jako radost a pocity štěstí, má však i smutek, truchlení i pláč (a nikoliv jen ve spojitosti s úmrtím člověka) nezastupitelné místo v životě každého z nás. Je dobře nechat plynout i tyto emoce, nebránit se jim. Smrt je dosud tabuizována, my se můžeme tvářit, že neexistuje, ale řekla bych, že to potlačování k ničemu nevede. Každý má strach-respekt, i já, ale uvědomila jsem si, že mě to Bohu ještě více přibližuje. V pokoře. Máme hledat zejména Boží království. Chci se opírat o Hospodina, chci doufat v Jeho milosrdenství, uchovávat naději. A On jí dává. Žádný člověk toho není schopen.

Smrt můžeme vnímat i v další významné symbolice. Smrt jako odumírání starému (náklonnostem k určitým hříchům, slabostem, vášním, zlobou atd.) a přetvářením se k novému. Přerod k novému, lepšímu se velmi často neobejde bez různých stupňů bolesti. Jestliže věříme, věřímě, že i my máme šanci se k něčemu takovému přetvořit.


A z čeho můžeme mít radost? Třeba z té naděje, jak my svým plnohodnotným životem v Kristu můžeme pomáhat nejen duším v očistci, ale - což si často neuvědomujeme - i sami sobě (!) a sobě navzájem. A věrní zemřelí, kteří jsou s Bohem? U těch věříme, že i oni se za nás zde na zemi, přimlouvají.